10. Avengers: Endgame (2019, r. Anthony Russo, Joe Russo)

Už úplně vidím, jak mnoho čtenářů a odpůrců Marvelu protáčí panenky. Jenže ať se vám to líbí či ne, závěrečné zúčtování s Thanosem zanechalo v minulé dekádě téměř nesmazatelnou stopu. A rozhodně ne proto, že Avengers vyštípali v box office žebříčku ze zdánlivě neotřesitelného trůnu samotného Avatara. Jedná se totiž z mého pohledu o takřka dokonalé završení jedné éry a série, jež se táhne právě celým uplynulým desetiletím. Zatímco v Infinity War bratři Russoové přinesli zejména akcí a hláškami našlapaný úvod s výborným scenáristickým tahem v podobě fialového záporáka, v Endgame dokážou tento epos mistrně uzavřít a propojit s motivy a linkami z předchozí neuvěřitelné nálože filmů.

A zatímco mnoho tvůrců by v této snaze brutálně pohořelo, Russoové jedou neohroženě s jistotou vpřed, osudovost funguje na dvě stě procent a scenáristickou či režijní nápaditost neztrácejí hoši ani u několikáté marvelovky. Každá z milionu postav, i když na minimálním prostoru, tu má šanci aspoň na malý čas vyniknout. Způsob, jak se zde pracuje s tunami odkazů a fan servisem, jenž přitom má své jasné místo ve scénáři a skvěle dotváří svižný a precizně natočený celek, je pak také na malé smeknutí klobouku a nepřestane mě bavit ani při několikátém zhlédnutí. O jednom z nejvíce velkolepých a osudových finále posledních let se pak snad ani nemá cenu rozepisovat. Endgame tak rozhodně není jen filmovým orgasmem pro geeky a skalní fandy, ale velkolepým a perfektně vypiplaným blockbusterem. A těch v propíraném období vlastně zase tolik nebylo.

9. La La Land (2016, r. Damien Chazelle)

Parádní muzikál i anti-muzikál v jednom. Damien Chazelle ukázal, že jeho strhující debut Whiplash nebyl ani trochu náhoda a naservíroval nám dechberoucí poctu žánru, jenž vás ve svém závěru emočně absolutně semele. Nebo ukáže, že máte srdce z kamene. Chazelle si tu s muzikálovými atributy hezky hraje a za všemi těmi tanečky na dálnici a chytlavými písničkami skrývá zejména silný příběh o vztazích a splnění životního snu. A v mnoha momentech je realističtější a bolestivější, než byste vzhledem k sympatickým postavám chtěli.

To celé je pak zabaleno do dokonalého filmového řemesla s úžasnou taneční choreografií, výtečnou kamerou, bezchybnou ústřední dvojicí a zejména naprosto přesnou režií s tunami muzikálových odkazů, jež neúprosně míří ke svému bolavému cíli. Chazelle tu pak ukazuje nejen neskutečný cit pro napsání silných postav a lásku k roztančeným snímkům, ale zejména lásku k filmovému průmyslu jako takovému. Ne, tenhle muzikál vám nenabídne roztančený a veselý happy end (ostatně, v tom není zase tak výjimečný), i přesto bude mít každý pravý fanoušek žánru při jeho sledování úsměv od ucha k uchu. 

8. Interstellar (2014, r. Christopher Nolan)

O majstrštyku Christophera Nolana už se dosti trefně vypsal Cival, takže v tomto případě můžu jen souhlasně přikyvovat a potvrdit, že Interstellar je opravdu výjimečné dílo po všech stránkách, ať z pohledu vypravěčského, filozofického či vizuálního požitku. Tento vesmírný výlet za záchranou světa je opravdovým sci-fi opusem, jenž se rodí…no, s trochu štěstí právě jednou za dekádu. Navíc se jedná o snímek, v němž jede Nolan své naprosté emocionální maximum a kouzlí scény, jež vás dostanou při každém zhlédnutí. A možná víc než napoprvé. O to víc zamrzí, že režisér, který nám dokázal naservírovat tak nekompromisní emocionální horskou dráhu, v nedávném Tenetu právě na emoce zdaleka kašle a na tuto svoji silnou stránku zapomněl. Ale to už je jiný příběh.

7. Vlk z Wall Street (2013, r. Martin Scorsese)

Všichni jsme tušili, že Vlk z Wall Street bude skvělý a bez debat nadprůměrný film, protože Martin Scorsese vlastně ani jinak točit neumí. Jenže i přesto byl pro mě fetem a prachama přeplněný příběh Jordana Belforta svým způsobem zjevením. Režijní legendu už jsem měl totiž po Letci, Hugovi a spol. v kolonce řemeslně precizních tvůrců, který už ovšem sází spíš na uhlazené, akademické a nijak riskující kousky. Jenže pak přišel Vlk, který je ve srovnání se zmiňovanou tvorbou totální opakem a ikona jakoby získala nový dech.

Vlk z Wall Street je totálně naspeedovaná, energická, podvratná podívaná působící dojmem, že ji natočila nápady přeplněná mladá režijní krev na koksu, jež chce na sebe ve filmovém světě razantně upozornit. Jenže místo toho stál za kamerou hollywoodský matador vzpomínající na svá nejdravější filmová léta. Scorsese nám zase jednou nabízí náhled do osudu jednoho ne zrovna čestného a poctivého člověka a za neskutečnou porcí divokých večírků a parádně nahláškovaných scének přináší správně kousavé nastavení zrcadla a sondu do systému, po němž budete už navždy na podobné kravaťáky přeci jen koukat trochu jinak. A na fakt, že tu kromě jedné z nejlepších rolí Leonarda DiCapria byla světu v celé své kráse představena i Margot Robbie, by se dle mého taky nemělo zapomínat.