Misery nechce zemřít, r. Rob Reiner, 1990
Režisér Rob Reiner má se Stephenem Kingem dost zkušeností, jeho Stůj při mně se řadí mezi nejlepší adaptace, nejde však o horor. A v roce 1990 si Reiner řekl, že zvládne i ten horor. Misery nechce zemřít se sice neodehrává ve stísněném prostoru, spisovatel Paul Sheldon by ale klidně mohl být zamčený v bunkru sto metrů pod zemí, ono by to vyšlo nastejno. Teď leží po těžké autonehodě v posteli v domě Annie Wilkes a nemůže se hnout. Annie se o něj stará s láskou, protože je fanynkou jeho knížek, jenže když zjistí, že Paul hodlá v dalším románu zlikvidovat postavu, kterou Annie doslova miluje, věci se začnou měnit. A ne k lepšímu. Z láskou a obdivem překypující fanynky se postupně stává násilnická psychopatka a Paul začíná tušit, že s touhle paní ho už moc hezkých věcí nečeká. Spíš naopak. Misery nechce zemřít si vystačí s minimálním prostorem a až na pár výjimek se dvěma skvělými herci. Oscarová Kathy Bates i výtečný James Caan tu předvádí životní výkony, ale hlavní hvězdou pořád zůstává režisér. Už jen za scénu s kladivem, u které vám fakt nebude dobře. (Mr. Hlad)

Blbec k večeři, r. Francis Veber, 1998
Dodnes vzpomínám na ty záchvaty smíchu, které jsem u tohohle filmu zažíval. Poprvé v kině, podruhé v kině, potřetí s rodiči, počtvrté s prarodiči. Pouštěl jsem ten film snad každému, protože těch novodobých francouzských veseloher, které zasáhnou na bránici úplně každého, zase tak moc není - jakkoliv mají Francouzi na tohle skutečně recept a umí rozesmívat dodnes. Francis Weber zadaptoval svou vlastní divadelní hru s chirurgickou přesností, takže komediální timing, skvělé využití úsporných kulis (ano, opravdu se vše odehrává víceméně v jednom bytě) a fantastičtí herci zůstávají. Právě obsazení Thierryho Lhermitta a především fenomenálního Jacquese Villereta z látky dostává maximum. Vlastně si hned teď říkám, že bych si to pustil znovu. Tak možná tchyni a tchánovi? Nevěřím, že by to ještě neviděli, ale tohle je vážně splachovací film. Jen v kině jsem ho tehdy viděl třikrát. Americký remake se Stevem Carrelem z roku 2010 je oproti tomu těžkopádnou a příliš amerikanizovanou variací. Zůstaňte u originálu, ten ve svých osmdesáti minutách (remake má o půl hodiny víc!) jede jako TGV a humor pálí ze všech hlavní. Možná je na čase natočit pokračování - S blbcem v karanténě. V tomhle případě ale asi platí, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. (Imf)

The Interview, r. Craig Monaham, 1998
Ještě rok předtím, než Weaving penetroval Hollywood jedním z nejvýraznějších záporáků všech dob, Agentem Smithem, střihl si na rodné australské půdě one room / one man show pod taktovkou Craiga Monahana (který bez Weavinga už nenatočil jediný film). V blíže nespecifikované (dystopické) budoucnosti probudí Edwarda Rodneyho Fleminga klepání na dveře a když otevře, na bedra mu zaklekne zásahovka a sdělí mu obvinění z vraždy Andrewa Beecrofta. Kdo je Andrew Beecroft a proč zemřel? Zabil ho opravdu Fleming? Odpovědi přicházejí pozvolna v rámci táhlého policejního výslechu, který neskončí buď do té doby, než se Fleming k činu přizná, nebo ho budou muset pustit pro nedostatek důkazů. Je Fleming nevinný bezúhonný občan nebo podlý génius, který je o krok před policí i divákem? Srovnání s Keyserem Soze Kevina Spaceyho je samozřejmě nabíledni, Inteview ale nechce stanout ve stínu jiných a šlape si vlastní originální cestou. Weaving postupně získává i ztrácí divácké sympatie, litujete ho, aby vám za chvíli naháněl hrůzu, a když film skončí, přejete si, aby trval ještě další hodinu. Skrytý klenot Netflixu, který byste neměli minout. (k0c0ur)