Noc oživlých mrtvol, r. George A. Romero, 1968
Původně jsme chtěli do tohohle výběru zařadit pokračování Romerovy klasiky Úsvit mrtvých, na poslední chvíli jsem si však řekl, že je lepší začít od začátku. A navíc mám Noc oživlých mrtvol vlastně o dost raději než Úsvit. Už proto, že jde o komornější záležitost, která si vystačí s podobným počtem lidských hrdinů jako sequel, nacpe je ovšem nikoliv do supermarketu plného jídla a potenciální zábavy, ale do mrňavé boudy na hřbitově. V Noci oživlých mrtvol jsou navíc o dost zajímavější postavy, hrdinové totiž pořád ještě netuší, co jsou ty davy mátoživých lidí venku, kteří se ochotně vrhnou na cokoliv, čemu bije srdce. A napětí na malém prostoru stoupá přeci jen podstatně rychleji než v obřím supermarketu. Nebezpečí je venku, paranoia je uvnitř a všichni mají spousty otázek. Kdy přijde pomoc? Jak přežít další hodinu? Můžu věřit člověku, co stojí vedle mě? A co se to sakra děje? Romero si v roce 1968 vystačil s černobílým filmem, minimem opravdové brutality, ale děs a strach, ten divákům uměl prodat i před půl stoletím na jedničku. (Mr. Hlad) 

Ucho, r. Karel Kachyňa, 1970
Legendární atmosférický thriller, který ukázal, že Karel Kachyňa se nemusí bát žádného žánru. Politické drama o ministerském náměstkovi, jehož kariéra se zjevně blíží k brzkému konci někde v pracovním táboře - které pochopitelně skončilo na dlouhé roky v trezoru - mistrně využívá klaustrofobických kulis jednoho bytu jako obraz stísněného prostoru mezi všemi těmi estébáky, odposlouchávači a stranickými pohlaváry. Drama bez příkras a s životním (lehce psycho) hereckým výkonem Jiřiny Bohdalové. (Cival)

Vetřelec, r. Ridley Scott, 1979
Vesmírní kamioňáci z lodi Nostromo by se asi při dlouhé cestě vesmírem zbláznili, takže nejspíš uvítali, že ji můžou strávit v umělém spánku, ze kterého by je nic nemělo rušit. Tedy až na absolutně neočekávané okolnosti, jako je třeba tajemný signál z ještě tajemnější planety, kam se parta astronautů vydá na obhlídku a pro jednoho z nich to dopadne špatně. A bude hůř, protože když se z hrudníku důstojníka Kanea doslova prodere na svět mrňavý mimozemšťan, všem dojde, že končí sranda. Jenže z mrňavého mimozemšťana se rychle stane velké, zubaté a hodně agresivní monstrum. Nostromo je sice sakra velké, ale jeho posádka nejsou žádní ostřílení vojáci, jen čím dál tím zoufalejší lidé, kteří si chtějí zachránit holou kůži. Na jejich lodi lze najít dost schovek, ale vesmírné monstrum je umí rozhodně využívat líp než lidé. A není kam utéct. Ačkoliv je od začátku jasné, že posádka Nostroma spolu tráví ve vesmíru už hodně dlouhou dobu o a ve vzduchu visí trochu toho napětí a začíná propukávat ponorková nemoc, Ridley Scott tu ukazuje, že vždycky může být hůř a že na vyhrocenou atmosféru není nic lepšího než ze řetězu urvané monstrum s dvojitou čelistí, které se schovává někde ve stísněných chodbách obří vesmírné lodi. (Mr. Hlad)