Asi vám neuniklo, že se před pár dny vyhlašovaly nominace na každoroční Zlaté Glóby. Ty bývají považovány za předskokany Oscarů a vždy ledacos naznačí už měsíce před rozdáváním plešounů v Kodak Theatre. Co naznačily letos? Především to, že streamovací gigant mění celý Hollywood ještě větší rychlosti, než jsme předpokládali. 

Jen pro pořádek – Netflix se dočkal požehnaných 17 filmových nominací s tím, že v té nejprestižnější kategorii hodnotící nejlepší dramata roku bral hned 3 z 5 nominací. Vůbec nejúspěšnějšími bijáky v počtu nominací jsou Manželská historie se sedmi zářezy, následovaná mafiánským eposem Martina Scorseseho Irčan se šesti. Třetí místo sdílí Dva papežové ze stáje stejného streamovacího giganta, Quentin Tarantino se svým opusem Tenkrát v Hollywoodu a Joker.

Hned na začátek je třeba říct, že Netflix není na poli hráčů o prestižní filmové ceny úplným nováčkem. Jistě vám neuniklo tažení Romy, proti jejíž nominaci jednu chvíli nepřímo brojil samotný Steven Spielberg. A nebyl rozhodně jediný. Staří a zasloužilí hollywoodští vlci nějak odmítali a odmítají pochopit, že se dnes dobré filmy automaticky nemusí točit pouze pro kina. Navzdory jejich snaze dnes platí oscarový status quo, který filmy pro streamovací sítě automaticky nediskvalifikuje. Akorát se musí při své premiéře podívat alespoň do několika kin a tím pádem splnit kritéria americké akademie pro nominaci na tu nejdůležitější filmovou cenu vůbec - Oscary.

V souvislosti s překvapivým (a podle mého názoru zaslouženým) úspěchem Netflixu v nominacích na Zlaté Glóby se začaly objevovat názory, že má Hollywood, jak ho známe, odzvoněno. V budoucnu se klidně můžeme dočkat roku, kdy budou chválené filmy z Netflixu soupeřit s bijáky z Universaly chystané streamovací služby Peacock, z Apple TV+ atd. Já bych však klasický hollywoodský studiový systém spoléhající na kina ještě úplně nezatracoval.

Ten rybník plný Zlatých Glóbů a Oscarů totiž vlastně nikdy nepatřil jemu. V posledních 20 letech mu na vodní ploše pytlačili především Weinsteini. Ti si založili nezávislé studio (nejprve Miramax, později The Weinstein Company), které stálo na tom, že byly jeho filmy šité na míru tisícům akademiků zodpovědných za udělování filmových cen. Vzpomínáte si ještě na oscarový ročník 1998? Že ne? No to byl ten rok, kdy zlatého plešouna za nejlepší film dostala Weinsteiny zaplacená romantika Zamilovaný Shakespeare a Spielberg se svou favorizovanou válečnou peckou Zachraňte vojína Ryana v nejdůležitější kategorii ostrouhal. Asi sami tušíte, že Weinsteini už v budoucnu pytlačit nebudou.

Vraťme k letošku a podívejme se na moje oblíbené Warnery. Ti byli zvyklí odcházet z udělování nejprestižnějších filmových cen s prázdnou. Sami jsou jistě příjemně překvapení, že Joker ukořistil pět nominací na Zlatých Glóbech a jistě bude brát i přehršel oscarových nominací. To stejné by mohli říct Universalové, kterým musel spadnout pořádný kámen ze srdce. Jejich válečné drama 1917 totiž podle všeho stálo 100 milionů dolarů a výskyt v pětce nejlepších dramat roku je pro něj vítaná reklama před lednovým útokem na tisícovky multiplexů. Prohráli tedy především menší hráči. Focus Features, Fox Searchlight, Sony Picture Classics – ti všichni byli zvyklí na mnohem větší nášup a snad jen A24 sbírající drobky za The Farewell a sandlerovský Uncut Gems je na svém. Byť to na zopakování šokujícího úspěchu Moonlightu vážně nevypadá. 

Nastal čas zodpovědět tu nejdůležitější otázku. Proč? Je to jednoduché, milý KarleR. Hollywoodský byznys-model potká každých pár let nějaký otřes. Počínaje prvními multikiny, pokračujíc nadějným nástupem domácích nosičů, konče kolapsem trhu s domácími nosiči a nástupem streamovacích sítí. My se dnes nacházíme v době, kdy je poslání filmu do kin velmi nákladné dobrodružství a rozhodně za to nemůžou samotné rozpočty, které v mnoha případech klesají. Můžou za to rostoucí náklady na reklamu a pokud vás toto téma zajímá, odkazuji vás na můj článek zde.

V mých tržebních artiklech často vyzývám čtenáře k tomu, aby se nekoukali jen na ten zanedbatelný rozpočet v jednotkách milionů dolarů, ale především na počet kin, ve kterých film startuje. V okamžiku, kdy vidíte, že biják startuje ve 2500+ kinech, si můžete automaticky připočítat 20 - 40 milionů dolarů na reklamu, a to se ještě držíme hodně při zemi. Je statisticky dokázáno, že náklady na reklamu každým rokem (skoro až exponenciálně) rostou a je to především kvůli tomu, že nalákat diváky do kin je čím dál těžší.

Co se největších blockbusterů týče, tam je Hollywood ještě relativně v pohodě. Podařilo se mu totiž zastavit spirálu neustále rostoucích rozpočtů (kdy jste kromě Avengers: Endgame naposledy viděli film s rozpočtem vyšším než 300 milionů dolarů?). Reklamní „košty“ často snižuje chytrým zapojením partnerů (letošní Spider-Man je dosavadním rekordmanem s 288 milionovými náklady na reklamy!) jako třeba americké letecké United Airlines. U vhodných filmových kandidátů tedy dochází k symbióze, ale ne každý film je bondovka, Spider-Man nebo Muži v černém. Především ty menší se často musejí obejít bez silného reklamního partnera, který by se na nákladech za reklamu podílel. A to je velký problém.

Už tušíte, kam mířím? Kvalitní bijáky, jež si dělají ambice ukořistit nějakou tu filmovou cenu, jsou pro klasická hollywoodská studia pokaždé velký risk. Vy se sice můžete dočíst, že se o reklamu dotyčných snímků postará šuškanda v režii nadšených kritiků, Zlatých Glóbů, Independent Spirit Awards a v ideálním případě i Oscarů, ale to vůbec neznamená, že by se nějak vehementně mohlo šetřit na reklamě. Byť se ty částky asi nebudou blížit rekordmanům jako byl Rozpolcený Manoje Shyamalana (rozpočet sice byl 9 mega, ale reklama Universaly stála 80 míčů). 

Kde v tom všem nalezneme Netflix? Ten sice za reklamu také utrácí čím dál víc (podle posledních zpráv skoro 2 miliardy dolarů ročně), ale v porovnání s klasickými hollywoodskými studii je to pořád jenom plivnutí do pořádně hluboké studny. Pojďme si v této souvislosti posvítit na Irčana. Scorseseho mafiánský opus žádné studio nechtělo, protože se cenovka kvůli extrémně drahému a složitému omlazování postupně vyšplhala až k šíleným 200 milionům dolarů. Mogulům zodpovědným za svá studiová dítka navíc bylo jasné, že by nutná reklama provázející uvedení bijáku do kin po celém světě stála dalších 100 - 150 míčů, a těžko by se o náklady na reklamu podělil nějaký solventní partner. Troufnu si tvrdit, že tentokrát pořádně riskující Netflix za reklamu neutratil ani polovinu.

Další výhoda pro Netflix? Platy pro herecké, režisérské a další osazenstvo. Výše jsem již zmínil, že rozpočty studiových bijáků až na výjimky nerostou a často dokonce klesají ve srovnání s předchozími roky. Kromě šetření na efektech (bombardujte imfa ve vzkazníku, ať pro vás připraví téma) za to může právě to všimné pro hollywoodské nádeníky. Už před 20 lety si Tom Hanks, Julia Roberts a další říkali o 20 mega předem za každou roli. Dnes doufají, že film uspěje, protože jsou většinou producenty svých snímků, jsou závislí na procentech z profitu a naprostá většina z nich může na 20 mega předem zapomenout.

Netflix v tomto případě míří zpátky do minulosti, jelikož procenta z profitu de facto nevyplácí. Místo toho láká na dolarové žně předem a největší hvězdy na to očividně slyší. Deapoolem resuscitovaný Ryan Reynolds prý dostal za chystaný akční blockbuster Michaela Baye 6 Underground nádherných 27 míčů předem. Nemluvě o dalším akčním bijáku ne netflixovské stáje, Red Notice, ve kterém si zahraje s Rockem a navíc k tomu obdrží 20 milionů babek. Co třeba Will Smith? Ten si za chystané pokračování Brightu řekl o 35 míčů a Netflix mu je dal. Slovy bývalého premiéra Česka – kdo z vás to má?

Dobrá, to jsem od oscarovek trochu odbočil k blockbusterům, ale snad je vám mnou skládaná mozaika už trochu jasnější. Netflix má díky pečlivě naplánovaným nákladům na reklamu a předem pořešeným milionům pro své herecké a další nádeníky velkou výhodu oproti hollywoodským studiím. Svým způsobem to trochu připomíná pětiletky nechvalně proslavené socialismem. Akorát místo pětiletek máme jeden rok a něco mi říká, že se u něj zase tolik neplýtvá. A nekrade.

Budu citovat jistého Bretta Sappingtona z renomované společnosti Park Associates, jež zkoumá trh se zábavou jako takový. Ten řekl: „Dolary pro lidi, nápady a scénáře ještě nikdy nebyly v Hollywoodu utráceny rychleji“. Není to tak dlouho, co Adam Sandler uzavřel novou smlouvu s Netflixem, která mu v následujících letech zaručí 250 milionů dolarů na ruku. Televizní tvůrce Ryan Murphy si pak v následujících letech přijde na 300 milionů dolarů, a byť by ta částka měla obsahovat práva na jeho předchozí televizní projekty, stejně je to neskutečné numero.

Jaká je tedy pointa článku? Nepřeceňujme důležitost tzv. „oscarové sezóny“. Zlaté Glóby a Oscary vždy byly tou třešničkou na dortu, díky níž se dočkaly ocenění a slávy filmy, které by jinak v neúprosném hollywoodském modelu zapadly. Menší studia a Weinsteini si na tom založili kariéru, ale ti největší hollywoodští hráči se kvůli 0 nominacím pro jejich filmy nebudili a nebudí hrůzou ze spaní. Hlavní pro ně totiž je, že jim jejich filmy vydělaly dost peněz v kinech. Pointa ještě zkráceněji? Netflix prostě servíruje čím dál více filmů. Na rozdíl od klasických studií, které jich do kin posílají čím dál méně. A to se týká i oscarovek.

Pokud by se někdo měl do budoucna strachovat, tak to budou kinaři. Diváci sice chodí do jejich chrámů pořád v hojném počtu (v Česku bude podle všeho růst návštěvnost kin třetí rok po sobě), ale je to na čím dál menší množství filmů. Je přitom jen logické, že filmů určených pro streamy bude čím dál tím víc a my si vlastně můžeme gratulovat, že Joker vůbec šel do kin.

---

Vytáhni v hospodě: Matthew Perry, Courtney Cox, Jennifer Anniston, David Schwimmer, Lisa Kudrow, Matt LeBlanc aneb osazenstvo seriálu Přátelé každý rok dostává miliony dolarů díky licencování jejich slavného sitcomu Netflixu. Kdyby dnes natočil Přátele Netflix, tak si herecká šestka  sice přijde na desítky a stovky milionů dolarů předem za deset sérií, ale po skončení by jim do konce života Netflix posílal jen „zanedbatelné“ tantiémy.