KarelR by mi neodpustil, kdybych v souvislosti s rokem 2015 zapomněl zmínit výborný, polozapomenutý a bohužel nepříliš úspěšný feel good biják Konec šnůry, ve kterém přímo exceluje Jason Segel jako spisovatel David Wallace zpovídaný Jessem Eisenbergem. Vy mi však jistě odpustíte, že kalendářní jednotku opustíme bez rozebrání westernu Slow West a hrstky dalších snímků, které se dočkaly premiéry v několika kinech a většinu pšenky sbíraly na prémiových placených kanálech. Je na čase provětrat ročník 2016 a bude o čem psát.

Hned na začátek kapitoly zmíním, že po podepsání spolupráce s DirecTV a Amazonem se trojka zakladatelů sešla i s dalšími investory (rozumějte bankami J.P. Morgan, Sun Trust a Bank of America) a jejich kapitál se navýšil na bratru pěkných 125 milionů babek. I šláplo se tedy na plyn a během roku 2016 se do amerických kin uvedlo hned 16 filmů! Pravda, mnohé tam vydržely jenom týden a jejich přítomnost na stříbrných plátnech znamenala především reklamu pro uvedení na Amazonu. Za zmínku jich tento rok stojí pět a začneme hororem Green Room s Patrickem Stewartem. Ten miluje především Mr. Hlad a doporučoval vám ho naposledy zde.

Další zajímavý biják? Humr se líbil především Rimsymu, který k němu z dovolené (a exkluzivně pouze pro vás) poznamenal: „Ještě před Zabitím posvátného jelena a oscarovou Favoritkou režírující Lanthimos potrápil Colina Farrella a Rachel Weisz v chladném, odosobnělém a utilitaristickém světě, nastavujícím zrcadlo naší popkulturní touze po vztahových ideálech. Autor pokračoval ve znázorňování svých pokřivených vizí o současné (nejspíš ještě pokřivenější) společnosti, díky mezinárodnímu obsazeni se mu konečně dostalo adekvátní pozornosti. A už mě nech být, Tede.“

Co třetí film v řadě? Švýcarák, ve kterém za sebou Paul Dano tahá prdící mrtvolu Daniela Radcliffa. Pro nás je na tomto místě zajímavá především nenápadná zmínka o tom, že studio nekoupilo za nějaký milion a půl jenom americká práva, ale film ambiciózně poslalo do kin v polovině civilizovaného světa. Co k tom řekl Dan? „V minulosti jsem měl zkušenosti, že někdo koupil náš film z nesprávných důvodů a následně ho prezentoval jako úplně jiný biják, než který jsme natočili. Lidé z A24 Švýcarák koupili, protože ho milovali. Nic víc za tím nebylo a věřte mi, že je to vzácné. Oni jsou jedna z mála společností, jež všem ukázaly, že i takové indie filmy jsou životaschopné.“

Dobrá, to jsme si proklepli trojku filmů, kde tržby vlastně ani nestály za zmínku, a konečně se dostáváme k hororu, který na začátku roku 2016 pro mnoho lidí definoval námi řešené studio jako svatyni těch nejzajímavějších děsivých bijáků současnosti. Nalijme si (dolijme) čistého (červeného) vína – právě Čarodějnice byl ten hororový flák, díky kterému širší veřejnost poprvé zaregistrovala existenci nějaké A24. Čarodějnici skupinka investorů pořídila za 4 miliony dolarů, ale A24 od nich koupila americká práva za pouhý milion. Byť se tomu tenkrát sami áčkoví hoši a holky divili a nechápali, že na základě jim promítaného screeneru neskočil po právech někdo mnohem silnější. 

Vy už jistě koukáte na americké tržby přeskakující 25 milionů dolarů a ptáte se, jestli jim opravdu šlo těch klasických amerických 51 % do pokladničky nazpět. Ne tak úplně, nesmíme totiž zapomínat na nutné náklady na reklamu. Naštěstí pro ně to nebylo klasických hollywoodských 20–40 mega, která velká studia automaticky cpou do zámořských spotů v televizi. Byť se dnes samozřejmě A24 pyšní nejenom malými filmy za pár drobných, až donedávna mělo platit, že 95 % jejich rozpočtů na marketing padlo na cílenou (a levnou) internetovou reklamu, což je prostě neuvěřitelné.

A jak se vlastně dělá takový levná cílená kampaň? Samozřejmě, že za pomocí tzv. virálů. Námi řešené studio je v této oblasti přeborníkem. Režisér Čarodějnice Robert Eggers k tomu řekl: „A24 chtělo do kampaně zapojit Církev Satanovu. Mně se to moc nelíbilo, ale oni je vážně oslovili a rozjeli kampaň založenou na tom, že film podporují satanisti. Vzpomínám si, jak jsem potom chtěl jet na prohlídku lokací pro svůj další film do Polska. Týden mě do té země nechtěli pustit, protože si mysleli, že jsem satanista.“

Dostáváme se k filmu, který na pár okamžiků prohrál závod o Oscara za nejlepší film roku s La La Landem, jenom aby o chvíli později na pódium Kodak Theatre zaznělo, že došlo k mýlce a plešoun ve skutečnosti patří dramatu Moonlight. Režisér Barry Jenkins byl z toho nepředvídatelného vývoje natolik „tumpachový“, že mužům a ženám stojícím za A24 na pódiu ani nepoděkoval (což si později vyčítal). 

To díkuvzdání si rozhodně zasloužili, protože drama Moonlight bylo historicky vůbec prvním filmem, který A24 nekoupili v nějaké fázi produkce, případně už hotový. Zafinancovali ho od samotného počátku a sami určili, že film bude režírovat právě Jenkins. Rozumíte tomu správně – z distributora nakupujícího americká práva na malé indie filmy se rázem stalo studio, které v roce 2016 produkovalo (alespoň podle akademie) nejlepší film roku.

Co peníze utracené za Moonlight? Oficiálně se sice hovořilo o rozpočtu 4 miliony, ale při mých toulkách za zdrojovými daty jsem narazil i na docela přesvědčivý článek magazínu Vanity Fair , který hovoří o čistých nákladech ve výši 1,6 milionů babek. Tím pádem by ty 4 míče zmiňované na BoxOfficeMojo a dalších webech braly v potaz i reklamní kampaň. Jinak si více než dvojnásobný rozdíl nedovedu vysvětlit. Ať už je pravda jakákoliv – mluvíme tu o desítkách milionů dolarů do plusu, protože tržbami v kinech to pro A24 teprve začínalo. To partnerství s Amazonem před lety opravdu neuzavírali jenom pro legraci.

Na závěr kapitoly dáme slovo režisérovi Moonlightu: „Kdo by si byl pomyslel, že někdo jako A24 bude financovat malej gay art film, kterej se pomalu dopracuje k 65 milionům babek z kin po celém světě? Kdo říká, že za pár let se z nich nestanou další Warneři. Samozřejmě o tom pochybuju, protože je dobře znám, ale člověk nikdy neví. Dovedu si představit, že zítra pověsí na hřebík distribuování a produkování filmů a místo toho otevřou síť kaváren. Protože to by prostě byla ta nejnáhodnější věc vůbec a oni sami jsou v Hollywoodu jedna velká náhoda".