„Chtěl jsem udělat něco jiného, něco, co tu ještě nebylo. Další nukleární apokalypsa mě nezajímala,“ prohlásil Casey Affleck o námětu svého dystopického filmu Světlo mého života. Společně s přítelkyní na cestách narazil na epidemii viru Zika, která je mnohem nebezpečnější pro ženy než pro muže – a nápad byl na světě. I ve filmu totiž naprostá většina světových žen zemře vinou záhadné nemoci. Film se inspiruje třeba oscarovou polskou Idou, vyznačuje se totiž také dlouhými statickými záběry a střídmým užitím střihu.

Caseyho postava ve filmu cestuje se svou dcerou, kterou hraje nadějná Anna Pniowsky. „Ten film vypadá divně, protože ve skutečnosti divný opravdu je,“ nešetřila upřímností teprve dvanáctiletá vycházející hvězdička. Ke svému zkušenějšímu kolegovi ale byla shovívavější: „Je jednoduché si ho oblíbit, člověk si na place může dovolit být zranitelný.“

Casey Affleck, Anna Pniowsky a novinářka Marta Balaga
(zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

Ve filmu se objevuje i Elisabeth Moss, nedávno oceňovaná za Příběh služebnice. Ta svých asi 10 scén stihla natočit během jednoho dne, takže jako režisér si ji Casey Affleck samozřejmě nemohl vynachválit. Bizarní však bylo, že právě natáčení Světla našeho života probíhalo v době, kdy Affleck musel plnit propagační cesty s filmem Místo u moře – holt kolizi termínů ani hollywoodská hvězda nezabrání, ale snad se to neprojevilo na výsledku ani jednoho z děl.

Začátky a inspirace 

V rámci KVIFF Talku ale byl prostor se pobavit i o dalších Affleckových hereckých i režisérských štacích. Tu druhou kategorii si předtím vyzkoušel jen jednou – u mystifikačního dokumentu I’m Still Here, v němž Joaquin Phoenix předstíral, že končí s hereckou kariérou a dává se na dráhu hiphopera. I když je to skoro dekáda zpátky, možná si tehdejší Phoenixovy úlety pamatujete – ostatně, vypadal a choval se ještě o něco divněji než obvykle. Affleck se pro takovou podivnost rozhodl údajně proto, že ho v tu dobu zajímaly hlavně autentické materiály, skutečnost v něm vzbuzovala více emocí nežli hraná tvorba. „Víc lidí jsme naštvali, než kolik film vidělo – takže vlastně dvojnásobná prohra,“ pobavil lehkým sebezpytem publikum. Nyní, napodruhé však chtěl něco mnohem konvenčnějšího, a tak přestože se jedná o sci-fi příběh, chtěl ho prostě dopředu napsat a následně normálně natočit. Vývoj nezastavíš.

Affleck taky vzpomínal na svou známou první miniroli, když v dětském představení ztvárnil lva. Jeho jediným úkolem bylo pořádně zařvat, což se mu už tehdy podařilo a za herecký výkon ho tehdy pochválila Rosa Parks – ano, slavná bojovnice za práva Afroameričanů tehdy totiž seděla v obecenstvu.

Casey Affleck (zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

Později nejvíce pracoval s Gusem Van Santem a Davidem Lowerym, které jmenoval také jako své nejvýraznější režisérské inspirační zdroje. Ostatně, předloni jsem si jejich spolupráci v obskurním experimentu Přízrak navzdory všeobecné nenávisti zamiloval. Došlo i na vzpomínání na trochu zapomenutý moderní western Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, na který prý zbožňovaný kameraman Roger Deakins vzpomíná jako na jednu ze svých nejlepších prací. Režisér Andrew Dominik však má od té doby (a je to 12 let) na kontě pouze jediný hraný film, a tak přestože by Casey spolupráci znovu zažil, na pořadu dne to zatím není.

Na závěr zopakoval občas deklarovanou naději ohledně budoucnosti nezávislého filmu. Je sice možné, že je bude čekat podobný osud jako kdysi němé filmy, ale Affleck tomu moc nevěří; konec nezávislé tvorbě se totiž předpovídal už mnohokrát a přesto tu tvorba mimo hlavní proud stále je. Navíc díky dostupné technice i know-how se dnes filmařem může poměrně lehce stát kdokoli. Tak aspoň že tak!