7. Rukojmí pro vraha (1988)

Skoro zapomenutá pecka. A hodně neprávem. Svého času jsem thriller Rukojmí pro vraha sjížděl na VHSce docela často a pokud máte rádi Cliffhangera, mohl by vám taky sednout. Děj se točí okolo stárnoucího agenta FBI Stantina, jenž úplně nezvládl situaci s brutálním únoscem a výsledkem bylo pár mrtvol a zabiják na útěku. Ten se chce dostat do Kanady a připojí se kvůli tomu ke skupině výletníků, kteří vyrazili do nekonečných lesů a hor na ryby a za dobrodružstvím. Stantin o přežití v divočině nic neví, a tak si vezme k ruce zkušeného stopaře Knoxe, jehož přítelkyně shodou okolností partu táborníků s jedním zabijákem vede. Lov začíná. 

Rukojmí pro vraha je hodně fajn záležitost, která dovede prodat neokoukané a pěkně drsné prostředí a hlavně fajn ústřední dvojici. Tom Berenger měl tehdy herecky hodně našlápnuto a Sidney Poitier byl už tenkrát herecká legenda. Tvůrci navíc do vedlejších rolí chytře obsadili spoustu béčkových herců, kteří se proslavili jako záporáci (Andrew Robinson z Drsného Harryho, Clancy Brown z Highlandera, televizní veterán Frederick Coffin a další), takže není snadné vypátrat, kdo z nich je ve filmu za zloducha. Roger Spottiswoode navíc pár let po Rukojmí pro vraha natočil bondovku Zítřek nikdy neumírá nebo sci-fi s Arnoldem 6. den, ale už tady ukázal, že svému řemeslu rozumí. (Mr. Hlad)

6. Durante la tormenta (2018)

Pokud jste si již přečetli nějakou z mých v úvodů odkazovaných TOPek, možná jste si všimli, že mám velkou slabost pro španělské horory a thrillery. Všechno načal parádní (kdo ví, jestli ve svém subžánru found footage ne ten vůbec nejlepší) horor REC z roku 2007 a pak už to šlo samo. Uvězneni v čase, REC 2, Sirotčinec, Les ojos de Julia, správně perverzní Kůže, kterou nosím, Mokřina, Contratiempo… No je jich plno a čerstvý Durante la tormenta jim rozhodně nedělá ostudu. Už když jsem si přečetl, že se Španělé znovu pustili do cestování časem (alespoň na Uvěznění v čase byste se vážně mohli podívat) a chvála se ozývala i z těch nejpovolanějších úst (rozumějte tomu tak, že film pochválil slovenský spisovatel Juraj Červenák alias duro), byl jsem na film nadržený jako týden nekrmený bernardýn.

Naštěstí jsem nebyl zklamán. Durante la tormenta si velmi chytře hraje s vděčnými časovými paradoxy a nutí diváka neustále přemýšlet. Přitom z něj ani na chvíli nedělá blbce a vy už jistě netrpělivě čekáte na nějaké to info o příběhu. Píše se rok 1989, v Berlíně se hroutí zeď symbolizující komunismus, nad Španělskem zuří zvláštní bouřka a malý kluk slyší z vedlejšího baráku podivné zvuky. Rozhodne se neplechu prozkoumat a to ho stojí život. Klid, to vše se stane v prvních několika minutách a vy se v těch následujících můžete těšit na nádhernou Adrianu Ugarte, která se zamotá do vysoce sofistikované pasti času. Vážně se na to podívejte. (TedGeorge)

5. Hoši z Brazílie (1978)

Franklin J. Schaffner a Ira Levin byli profíci na napínavé příběhy. Ten první režíroval legendy jako Planeta opic a Motýlek, druhý zase napsal předlohu ke klasice Rosemary má děťátko. Co jiného než pecka tak mohlo vylézt z jejich spojení? Hoši z Brazílie se odehrávají v sedmdesátých letech v Jižní Americe. Tam se chystá sraz přeživších nacistů a dorazí na něj i doktor Mengele. Mladému novináři se povede ze setkání pořídit záznam a těsně před svou smrtí ho pošle lovci nacistů Ezrovi Liebermannovi. A ten se tak dostane na stopu šíleného spiknutí, jehož cílem je obnovit Třetí říši a možná i rozpoutat další světovou válku. 

A víc vám neprozradím, protože Hoši z Brazílie mají opravdu vynikající scénář. Schafner jim navíc dodává skvěle mrazivou a děsivou atmosféru a pak tu jsou herci, které by bylo radost sledovat, i kdyby uváděli silvestrovský večer na Barrandově. Laurence Olivier a Gregory Peck tu navíc hrají pro ně neobvyklé role, ten první nacisty loví, ten druhý je za zloducha. A oba jsou naprosto boží. (Mr. Hlad)

4. Pouhá formalita (1994)

Při pohledu na žalostně nízkých 888 hodnocení na CSFD mám pocit, že u nás Pouhou formalitu slavného italského režiséra Giuseppe Tornatoreho nikdo neviděl. Je to škoda, protože mysteriózní thriller říznutý detektivkou má rozhodně co nabídnout a já pevně doufám, že se po přečtení těchto dvou odstavců na film podíváte a vyženete to číslo alespoň na tisícovku. Proč byste tak měli učinit? Pouhá formalita disponuje geniálním scénářem, který na závěr nabídne jednu z těch filmových point, na které nezapomenete do konce života. Nedělám vám teď medvědí službu a vy se při hledání možného rozuzlení nesoustředíte zrovna na to jedno správné řešení, že? Ne, to nedáte, ten scénář je až příliš dobrý.

Filmovým průvodcem vám bude postava spisovatele Onoffa (Gérard Depardieu), který je jednu deštivou noc předvedený na policejní stanici. Nedaleko totiž došlo k vraždě a policie má důvodné podezření, že v ní má postarší bonviván prsty. To mu sdělí inspektor, kterého si nevystřihnul nikdo jiný než režisér Roman Polanski (už jste viděli nejnovější Tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu?). Konverzace inspektora a spisovatele tvoří páteř filmu a divákovi dává nahlédnout čím dál hlouběji do zapeklitého případu. Co dodat na závěr? Garantuji vám, že pro vás odškrtnutí tohoto velkého filmového restu nebude „pouhá formalita“. (TedGeorge)