Jih proti Severu nikdy nikdo nepřekoná

V předcházející kapitole jsem si snad dostatečně ušlapal půdu na to, abych vám teď vyrazil dech těmi (skoro až absurdně vysokými) numery, které Scarlett O´Hara a Rhett Butler tehdy vygenerovali. To bylo totiž tak… Podle novely Margaret Mitchellové vznikl v roce 1939 film, na který si v následujících měsících a letech koupilo vstupenku do kina tolik lidí, že je to i po osmdesáti letech zmiňováno v souvislosti s více než dvoumiliardovými tržbami Avengers: Endgame.

Přesná čísla se mírně liší, ale autor Roland Flamini ve své knize Scarlett, Rhett, and a Cast of Thousands z roku 1975 říká, že v letech 1939 a 1940 zavítalo na velkolepý biják odehrávající se v kulisách Občanské války 25 milionů platících diváků. Samozřejmě, mnozí opakovaně. Rád bych tu s jistotou napsal, že ono výše zmíněné číslo je jenom z Ameriky, ale ještě naposledy – zdroje se různí. Studio MGM podle všeho na konci roku 1940 opravdu (na chvíli) ukončilo promítání filmu v kinech. Jenom aby mu došlo, že lidé romantikou s Clarkem Gablem a Viviene Leigh pořád nejsou nasyceni. V letech 1941 a 1942 tak proběhla první obnovená premiéra v kinech. Výsledek? Naprosto neskutečných 34,5 milionu prodaných lístků!

Těžko říct, jestli bylo publikum částečně ovlivněno (i v Americe již tenkrát naplno hořící) druhou světovou válkou a chtělo tím pádem uniknout běžným starostem v kinech. Faktem však je, že příběh o válkou pronásledovaných občanech Konfederace, kteří se chovají čestně ke svým otrokům, dal velmi brzy zapomenout na Zrození národa, Toma Sawyera, Sněhurku, Pekelné anděly a jiné hity let minulých. Další návraty filmu do paláců zasvěcených bijákům? Dnes se odhaduje, že Jih proti Severu vidělo jenom v amerických kinech více než 200 milionů platících diváků a když si otevřete BoxOfficeMojo, dočtete se, že tam legendární film vydělal v Americe skoro 201 milionů babek. Co svět? Tam to bylo podobné množství vstupenek a dolarů.

Když si dotyčný web otevřete ještě jednou (a kliknete na tabulku beroucí v potaz inflaci), bude tam na vás svítit numero 1 822 milionů. Něčeho se chytněte – jsou to pouze americké tržby a tentokrát už jsem si jistý. Pokud bychom nějakým způsobem aplikovali onu inflaci i na světová čísla, jsme za hranicí 3,6 miliardy babek. To je dolarová suma, o které si může vyvrcholení třetí marvelácké fáze nechat maximálně zdát. A vlastně i každý další blockbuster v příštích… raději ani nebudu spekulovat kolika letech. Zapomeňme teď však na chvíli na dolary. Tržební rekordy padají a padat budou i v následujících letech. Ale co ta návštěvnost? Necháme teď "hrdinné" občany Konfederace napospas Unijní ofenzívě a zamíříme do současnosti. Je totiž na čase srovnávat nesrovnatelné.

Rychlá odbočka do současnosti

Na předchozích řádcích jste si možná všimli, že se Jih proti Severu chlubí tzv. absolutními čísly návštěvnosti. Když se podíváte na tržby toho (ještě pár týdnů nejvýdělečnějšího) filmu všech dob – Avatara, tak uvidíte numero 2 787 milionů dolarů. K takovým tržbám bylo před deseti lety potřeba prodat 97 milionů vstupenek v Americe a podle odhadů dalších 250 milionů do kin po celém světě. Jih proti Severu je se svými více než 400 miliony prodaných vstupenek celosvětově pořád na prvním místě, ale ten rozdíl není až tak obří. Pokud bychom brali v potaz inflaci, vydělal Jih proti Severu o miliardu dolarů víc než Avatar. Jenomže v roce 1939 bylo v americe pár stovek kin a obyvatelstvo čítalo 131 milionů lidí. Modrásci měli k dispozici tisíce multiplexů vybavených 3D promítačkou a Amerika měla v roce 2009 více než 300 milionů obyvatel.

Nabízí se jednoduchá otázka - zajímá dnes ještě někoho počet prodaných vstupenek? Avengers kolem sebe máchají stovkami milionů dolarů fakticky každý víkend, a když se teď rozhlédnete po internetu, všude se dočkáte rozebírání dolarových výdělků. A teď vážně nemluvím jenom o Americe. Pokud sledujete tržby trochu pečlivěji, jistě dobře víte, že je Avengers: Endgame nejvýdělečnějším hollywoodským filmem, který kdy startoval v Číně, a nedávno v zemi s Velkou a dlouhou zdí překonal (kdysi naprosto nesmyslnou) hranici 600 milionů dolarů. Ale kdo z vás ví, kolik tam Tony, Cap a spol k dnešnímu dni prodali vstupenek? Garantuji vám, že se seknete minimálně o 10 milionů prodaných lístků.

Je tu jedna výjimka a vy se jistě pousmějete. Samozřejmě mluvím o Česku a Slovensku. Čísla, která každý týden tak pečlivě reportuje Tomáš Vyskočil na svém webu Kinomaniak, jsou prezentována především v počtu návštěvníků kin. Dolijme si čistého vína – kolik z vás se dočetlo, že na Endgame přišlo během prvních pěti dní do tuzemských multiplexů skoro 400 000 lidí? Já myslím, že skoro všichni. A kdo z vás by nyní spatra řekl, kolik korun (respektive dolarů) u nás vydělala poslední Marvelovka? Nepodvádějte a negooglujte - prostě si přiznejte, že netušíte. Americká a celosvětová čísla však všichni známe nazpaměť. Podle mého názoru je to tak dobře a naše výjimka jen velmi dobře ilustruje tu past, do které nás láká slovíčko „inflace“.

Inflace je nebezpečná

Pojďme zpátky k Jihu proti Severu. Ten se dočkal stovek milionů platících diváků v kinech a tohle šílené číslo podle mého názoru už nikdo nikdy nepřekoná. Pozor, nemluvím tu teď o tržbách, které berou v potaz inflaci. Ty možná překoná Avatar 4, nebo nějaký podobný blockbuster, který za 5 let opravdu vydělá v kinech po celém světě 4 miliardy dolarů (už jen kvůli té neskutečně rychle rostoucí Číně). Jenomže je vůbec možné dát rovnítko mezi osm dekád starý film a současný blockbuster? Podle mého názoru není. Jsou to samé kdyby. Kdyby v roce 1939 fungovala televize, každý divák by jistě nechodil deset let na další a další promítání romantiky z Občanské války, ale čekal by na sobotu večer, kdy se biják bude vysílat v té zázračné bedýnce umístěné v obyváku. Kdyby v roce 1939 byly lisovány DVD nebo Blu-raye, měl by Scarlett a Rhetta doma každý. Kdyby v roce 1939 fungoval Netflix…

Moji filipiku na inflaci nezakončím zvoláním: „Avengers už za pár týdnů budou tím nejvýdělečnějším filmem všech dob a pomalu se s tím smiřujte“. Spíš bych rozdělil minulost a současnost na jakési pomyslné paralelní vesmíry, které by si neměly konkurovat, ale měly by se srovnávat se vším všudy. V první kapitole se vám dostalo nastínění historie, která přála chození do kina jako žádná jiná. V článku jsme se bohužel nedostali ke srovnání s filmy z následujících dekád v čele se Star Wars. Pokud vás to však hodně mrzí, můžete se začíst do trojice mých témat, které se Jediům zodpovídajícím se Georgi Lucasovi, věnovaly velmi podrobně.

Důležité je, že filmoví fanoušci mají hned několik důvod k optimismu a není to jen kvůli nejnovější marvelovce, která nás zase jednou donutila stát fronty u pokladen. Když se totiž podíváte na současná tržební čísla (berou v potaz nejenom tržby z kin, ale i z dalších zdrojů), tak vám velmi rychle dojde, že návštěvnost "Cinema Paláců" rozhodně neklesá tak rychle, jak by pod vlivem všech těch Blu-ray nosičů, televize a (hlavně) streamů měla.

Chození do kina je prostě i dnes globálním fenoménem. Tuhle kratochvíli nezničily ani dvě světové války, nástup VHS, DVD, pirátství, Blu-ray a nezničí ji ani ten Netflix. Kazišuci trpící přehnanou nostalgií sice budou pořád nadávat na nápor komiksů v kinech, upadající vkus plebsu a s tím související nedostatek zajímavých filmů v multiplexech, ale já bych pro ně měl na závěr jeden vzkaz: Kašlete na to. Nechcete na Avengers? Tak počkejte pár měsíců a jděte na nového Tarantina. Ani Quentin vám nevoní? Tak si doma na velké televizi pusťte Romu, nebo později Irishmana. Naši praprarodiče chodili 10 let pěšky do kina na romanci z dob americké Občanské války, a já doufám, že mi na závěr takové pošťouchnutí odpustíte. Nebylo to pojmenování „Zlatý Hollywood“, vžité pro továrnu na sny ve 30. letech, nakonec trochu předčasné?

---

Poznámka pod čarou:  Dostali jste po přečtení článku chuť na polozapomenuté černobílé klasiky? Tak si pročtěte první díl z plánované série článků "50 filmů před Star Wars, které musíte vidět". Redaktor MovieZone KarelR pro vás vybral ty největší pecky z Hollywoodu 30. let a pomalu už chystá pokračování.