Více než polovinu karlovarského festivalu máme za sebou, a tak je na čase shrnout si pár filmů, na které v běžné distribuci sice nejspíš nenarazíte, ale za zmínku stojí. Už jen proto, že o jednom z nich budu za pár dnů dost možná psát, že vyhrál hlavní cenu letošní soutěže. Takže je dobré být připraven, že. Prosvištěme si letošní pecičky v pořadí, v jakém jsem je viděl:

Listopad

Jak jsme už psali, tohle byla s Civalem naše letošní festivalová prvotina. A začali jsme dost zhurta, jelikož je Listopad docela divným zážitkem i na festivalový film. Zajímavý mix estonské pohádky či mýtu, shakespearovsky univerzálních témat a asociačního experimentu překvapil nejen svou neobvyklou formou, která divákovi zrovna nejde na ruku, ale i občasnou naturalističností či bizarním humorem. Příběh se točí kolem mladého muže a dívky, překážek v naplnění jejich lásky, nepochopení a chamtivosti starší generace. To je v součtu až příliš témat, navíc složitě uchopených, aby se podařilo předat jednoznačné poselství, ovšem spousta scén bezpochyby srší originalitou a dává velký prostor k zamyšlení. Umělecká černobílá nesmí chybět.

Chlapi nepláčou

Pro balkánské národy určitě velmi důležitý film, jehož všechny nuance asi nemáme šanci docenit. V terapeutické skupině v odlehlém hotelu se setkává skupina devíti válečných veteránů z bývalé Jugoslávie. I dvě dekády po skončení války jsou národnostní předsudky stále živé a ukazují se odvěké pravdy - ti nejhlasitější a nejzapálenější toho obvykle prožili nejméně a naopak ti méně okázalí si prošli osobními pekly, jež války přináší. Balkánská koprodukce trefně, bez přebytečného patosu i přehnané stopáže ukazuje, že hříchy minulosti nelze vymazat a že rozbouřené emoce dokáží sjednotit až životní situace pochopitelné napříč národy a náboženským vyznáním.

Arytmie

Příjemné překvapení festivalové soutěže pochází z Ruska. Boris Chlebnikov umně a přitom nenápadně kombinuje hluboce upřímné melodrama s představitelnou pracovní byrokracií a komediálními prvky. Hlavní hrdina Oleg jezdí se záchrankou a v práci je velmi dobrý, zároveň se mu však nehnusí sklenka a je vlastně tak trochu vocas. Což čím dál tím víc vadí jeho ženě a zároveň kolegyni, která už toho jednoduše má dost. A když se do toho přidají ještě změny v práci, oba dva si s hrůzou uvědomí, jak se jim rozpadá život a hlavně vztah pod rukama. Na dvě hodiny je těch motivů možná až moc, jsou však přiměřeně rozehrané a ústřední postavy doslova dýchají životem. Jsou výborně vykresleny i zahrány a leckteré dialogy jste určitě slyšeli i ve vlastním životě. Díky tomu dosahuje Chlebnikov velmi napjaté atmosféry, jakkoli si zachovává civilnost. Klobouk dolů.

Bez názvu

Dokumentarista Michael Glawogger měl velkou ambici – s malým štábem cestovat rok po celém světě a bez konkrétního zaměření natáčet život kolem sebe. Po necelým čtyřech měsících však zemřel na malárii, a tak natočený materiál obohacený o Glawoggerovy komentáře zpracovala jeho spolupracovnice Monica Willi. Jakkoli původní idea zněla možná romanticky, v praxi se ukazuje, že příliš nefunguje. Sledujeme střídání záběrů z jižní Evropy a Afriky, v nichž se bez hlubšího propojení střídají silné výjevy se zcela nezajímavou všedností. Právě ty „obyčejné“ momenty v celé nahotě ukazují, jak musí být natáčení takového materiálu předem promyšlené a koncepčně uchopené. Přestože ideová amorfnost je z výsledku dost znát, vyskytuje se tam i jedno moc roztomilé štěňátko, takže úplně špatné to není.

Korporace

Soutěžní snímek Korporace představil osobně Lambert Wilson, pro nás známý hlavně z obou pokračování Matrixu, kde ztvárnil Merovingiana. Tady si střihnul nekompromisního ředitele nadnárodní korporace, jejíž zaměstnanecká politika není zdaleka tak humánní a transparentní, jak se snaží tvářit. Což se naplno ukáže po sebevraždě zaměstnance, která odstartuje koloběh pracovně-právních bojů, které jsou bohužel poměrně nenápadité a předpokládatelné. O hlavní hrdinku v podání Céline Sallette se proto moc bát nebudete. Jakkoli je sympatické vidět morální protikapitalistickou agitku bez přehnaných amerických floskulí o svobodě, Korporace nenabízí dostatečně nosné téma ani postavy, aby na hodinu a půl udržela pozornost.

Western

Snímek s takto žánrově jednoznačným názvem se odehrává v Bulharsku, ovšem na balkánské kulisy mayovek příliš vzpomenout nedá. Tahle novinka od producentů loňského hitu Toni Erdmann pojednává o skupině německých dělníků, kteří vyjedou za prací do bulharské vesnice, kde mají stavět elektrárnu. Neprvoplánovým způsobem však ke konfliktu kovbojů (německých dělníků) a indiánů (bulharským vesničanů) přece jen dochází, jelikož Němci se chovají povýšeně a nerespektují zákonitosti krajiny, v níž se ocitli. Samozřejmě až na jednoho hrdinu, který se přidá na tu správnou stranu. Hravé uchopení motivů klasického filmového žánru potěší, pohříchu se však autorka Valeska Grisebach s tímto základem až příliš spokojila a na příběhově hlubší přesah zřejmě rezignovala. A pro každého nebude ani pomalé tempo vyprávění, ovšem když jdete na western, tak adrenalinovou jízdu obvykle nečekáte, že.

Tak co, který byste viděli nejraději? Možná se váš favorit do kin nakonec přece jen podívá…