Adrenalinové honičky špikované nadbytečnými, ale přeci jenom extrémně fotogenickými výbuchy. Bezchybně nasvícené a víc svlečené než oblečené sexbomby. Americké vlajky v každém záběru vlající zpomaleně i ve scénách, které zpomalené nejsou. Chytří lidé pasovaní do pozice komických postaviček a hloupí, leč svalnatí Honzové zachraňující svět. Trademarky Michaela Baye není těžké spočítat na prstech jedné ruky a jejich přítomnost v každém filmu, ať už jde o akční film, blockbusterovou sci-fi, válečný epos nebo rádoby tarantinovský indie thriller, jim zajistila i vlastní pojmenování Bayhem. Jde samozřejmě o spojení slov Bay a Mayhem, tolik budiž citace z improvizovaného hesla na Wiki.

Při sledování pátých Transformerů se neubráníte myšlence, zda je ve filmu víc Baye, nebo Mayhemu, protože místy to vypadá na skutečně vykolejený souboj s vlastním egem a přebujelou sérií, která už nemá co nabídnout, a tak jen vrší další a další slepé uličky zapatlané vyprázdněnými atrakcemi. O transformaci Transformerů jsme napsali celý článek. Osobně se na pětku trochu bojím podívat podruhé (ale bude to potřeba, musím totiž svým blízkým ukázat a okomentovat, jak se blockbuster dělat nemá, a tohle je doslova učebnicový příklad). Ale než se k tomu konečně odhodlám, přiznám se, že je mi Baye trochu líto. 

Jakkoliv mu nevidím do hlavy, a možná skutečně dotáhnul Transformery na dno vlastními silami a šlo mu jen o prachy, když si vzpomenu na ujetý, ale svým způsobem rozkošný blázinec jménem Pot a krev, ale i na zapomenutelnou, ale přesto zkušenou rukou vedenou vojenskou hříčku 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, prostě vidím, jak se v osobě věčně zapáleného (a něco zapalujícího) režiséra mele Jekyll a Hyde. Jeden to prostě myslí dobře - chce se při natáčení bavit a zprostředkovat divákům pocit z blockbusterového pískoviště plného těch nejlepších věcí pro dvanáctileté kluky, co nikdy nevyrostli. Ten druhý se nechá sžírat vlastním egem, které zahazuje dobré nápady zbytku štábu a sobecky drtí film jednorozměrnou a povrchní vizí zábavy, jež ve svém extrému nemá daleko ke Zdeňku Troškovi, pokud tedy vyměníme robotického T-Rexe za Kelišovou a Marka Wahlberga za Pavla Kikinčuka. Kruté srovnání, ale minimálně u Transformerů bohužel sedí. 

I proto vzniklo tohle krátké video a svým způsobem optimistický povzdech, že když se teď Bay těch robotů konečně zbavil, mohl by svoje producentské schopnosti napnout novým směrem. Sice bude sám sobě šéfem, což nedopadá dobře, ale s čerstvou látkou by mohl přijít znovu výrazněji ke slovu Bay-režisér a vzpomenout si na doby, kdy dokázal překvapit, i když to většinou bylo spíše po technické než dějové stránce. Kdo už nevěří, ať zkusí znovu nakoukat Skálu, ale třeba i druhé Mizery. Tyhle jednoduché akčňáky, co sázejí na první signální, dobrý casting, ale právě i to špičkové řemeslo, nám dnes bolestně chybí. Ano, velkou měrou je lze připsat Bruckheimerovi, ale nikde není řečeno, že se Bay nedá na stará kolena dohromady se starými známými. Ještě není pozdě, aby ve svých dvaapadesáti chytil druhou mízu. V Hollywoodu je jen hrstka režisérů, jejíchž styl je okamžitě rozeznatelný. Bay se ale musí rozhodnout, jestli chce, aby si ho diváci pamatovali coby pionýra videoklipařů, který to dotáhnul do nejvyšší ligy, nebo jako prodavače digibordelu, co nevěří ve svůj vlastní produkt. Po deseti letech s roboty je nejvyšší čas, aby Michael přestal být symbolem úpadku a vytřel nám zrak něčím novým. Pořád je ještě čas. Pořád je ještě šance. Co vy na to?