Seš schopnej ještě toho slastnýho vytržení jako divák? Že tě to strhne a prostě jen frčíš na filmu, aniž bys ho „filtroval přes racio“?

Racio chlebíčky už nejím, to je pravda. Frčím na jiných věcech. Ale k věci: jo, dost seriálů nedokážu, nebo nechci popsat, užívám si ten proces, nechám se rád napínat. Takhle jsem si vychutnal aktuálně seriály Mladý papež, nebo Westworld, naposledy jsem byl strašně napjatý u Sedmilhářek a Taboo.

V kině jsem teď nedávno hltal bulharský film Glory, který je o podřadném železničáři, jemuž někdo někam zašantročí hodinky. Nejvtipnější a nejsmutnější film, co byl zatím letos uvedený v českých kinech. Kdokoli by to mohl natočit i u nás, stačí minimální rozpočet, skvělý nápad a herci.

Nepotřeboval jsem se ale kriticky popasovat třeba ani s českým Světem pod hlavou - prostě jsem to odkoukal, protože mě zajímalo, jak to skončí, a nezkoumal jsem, jestli to dává dokonalý smysl; spokojil jsem se s jednoduchou metaforou, že ve fikčním světě existují dvojníci, alter ega a že všichni jsme Tyler Durden, nebo něco na ten způsob.

V zásadě ale kognitivní stránku vypnout nejde, vždycky o tom přemýšlíš. Kognice a emoce jsou propletené do sebe. Takové ty řeči o vypínání mozku nemám rád. Naopak si myslím, že starší generace si mnohé akční filmy nedovede užít proto, že nedovede mozek dost zapnout a vidí jenom divné barevné šmouhy a blikání… protože si ty obrazy a zvuky nedovede sestavit dohromady, tak jako někdo, kdo je vychovaný videoklipy a počítačovými hrami.

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana 

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars 

--- 

Míváš ještě takový to natěšení na nový filmy? Že vyhlížíš nějakej projekt lačně „jako fanda“…

Doufám, že se to vrátí. Momentálně se nacházím ve stavu anhedonie – neschopnosti se radovat. Zajímá mě toho hodně, ale netěším se na nic. Před pár lety jsem naopak říkal „těším se na všechno, ale u něčeho už nemusím bejt,“ jak říkal největší český cinefil Radim Valak, člověk, který viděl víc filmů, než je zaneseno na celé ČSFD.

Bez stařeckého brblání: Mnohem lepší než těšení se je podle mě pozitivní překvapení. To může přijít vždycky a ve všech oblastech života. Víc než výhled na premiéry distribučního roku mě dokáží naplnit jistým vzrušením katalogy Febiofestu nebo Karlových Varů, těch pár týdnů předtím, než oficiálně vypuknou.

To neznamená, že tu poslední minutu, než se setmí v sále a rozzáří se plátno, neprožívám žádné vzrušení. Proces, kdy se zhasíná prosto okolo tebe a v tobě se naopak něco rozsvěcuje, je dispozitiv, který má jen kino. U televizi jen tak blikáš a přeblikáváš, je to jiný druh distribuce světla.:)

Když bys měl možnost vidět teď nový film od dejme tomu pěti filmařů, jací by to byli? Paul Thomas Anderson a…

Argentinec Lisandro Alonso (Mrtví, Liverpool, Jauja) a Mexičan Carlos Reygadas (Souboj s nebem, Tiché světlo, Post Tenebras Lux), Lee Chang-dong (bývalý jihokorejský ministr kultury, který dělá nádherný věci jako Oáza, Skryté paprsky slunce nebo Poezie), Andrej Zvjagincev, tvůrce Návratu a později ještě zásadnějšího Leviathanu, nebo Maren Ade, která si podmanila evropská kina Toni Erdmannem. Ale ta jména se během let mění, někdy dost dramaticky.

Nejsem úplně překvapen, že nepadlo žádné hollywoodské jméno. Koho považuješ za aktuální hollywoodskou jedničku ve smyslu, že tě jeho blockbuster bude nejvíc zajímat?

Určitě jsem zvědavý na nové projekty Garetha Edwardse, režiséra nové Godzilly, a Ruperta Sanderse, jenž se prosadil díky úspěchu Sněhurky a lovce. Ne ani tak kvůli adoraci jejich čerstvých projektů, Rogue One a Ghost in the Shell, ale spíš kvůli tomu, že pod jejich vedením nevznikají ani v tom továrním hollywoodském kontextu předvídatelné produkty. Na jejich filmech je vidět, že chtějí ukázat něco, co před nimi nebylo. 

Nejvíc chvály sklízí asi Christopher Nolan, který prostě netočí špatné filmy. Inspirují jeho filmy? Neomrzel se ti jeho styl? Přijdou ti jeho hrátky s narací pořád dostatečně přitažlivé a výsledné filmy silné?

Nolana jsem nezmiňoval schválně, je to konstanta a zároveň etalon. Na druhou stranu, Nolan je pro mě víc výrazný ve vyprávění a konceptu než ve stylu. Není to stylově výrazný filmař, nejspíš v tomto ohledu nepřinesl do Hollywoodu nic nového. Podle mě tolik pracuje s tím, aby dělal žánrově odlišný filmy, až se jen vymezuje proti klišé. Jeho filmy ve svém „šedivém realismu“ ale nepřinášejí přímé vzrušení, on je dost přízemní i ve snových fantaziích v Inception. S výjimkou hudby Hanse Zimmera, který se naučil používat jako hudební motiv natažené lomozivé zvuky, v Nolanových filmech nenajdeme výraznou stylistickou inovaci.

Opravdu to všechno táhne vyprávění, které je natolik specificky filmové, že když chceš ty příběhy někomu vyprávět slovně, tak to nikdy nedáš. V tom je to úchvatné. Řečí nikdy nepostihneš to, že se v Nolanových filmech díky montáži děje mnoho věcí najednou. 

Zajímá mě tvůj pohled na Davida Finchera, který určitě formoval tvůj vkus a pohled na kinematografii v devadesátkách. Nepřijde ti, že se u těch seriálů trochu zakopal? A že během té dlouhé pauzy mezi Zodiakem a Úkrytem ztratil ten intenzivní drajv, díky kterému netočil jen perfektně vysoustružené filmy, ale živelná mistrovská díla?

Zodiac je pro mě pořád Fincherův masterpiece a hluboká polemika s tím, čemu se říká „CSI: efekt“. Za léta sledování současných televizních kriminálek, které se ohromně zdynamičněly, se v divácích vytváří zavádějící dojem, že zločiny lze pomocí pokročilých vědeckých metod řešit nereálně rychle. Působí to dokonce prý i na začínající policisty, kteří se pak diví, že občas něco nejde hned, nebo vůbec. Zodiac, který dvě a půl hodiny ukazuje, jak případy sériových vražd nejde vyšetřit ani během dvaceti let, je takovou protilátkou na CSI: efekt. Pro mě je to jisté pokračování Sedm, které nám říká, že některé případy dovedou vyšetřovatele až příliš poznamenat a že se někdy nechají zbytečně zaplést do hry se zlem.

U Finchera nastává takové „pospielbergovštění“ s Podivuhodným příběhem Benjamina Buttona. U Social Network pak už máš pocit, že není mluvčím nějaké generace, jako u Klubu rváčů Generace X, ale, že následná, mladší Generace Y ho štve svou povrchností. Nedopřeje hlavnímu hrdinovi žádné tragické prozření, spíš ho pozoruje se znechucením jako někoho, do jehož mysli nelze proniknout. Což je strašný kontrast oproti Klubu rváčů, kde se kamera zavrtává až do mozku a klouže po neuronových spojích. Jasně, že Fincher vychází z cizích scénářů a filmy nevyjadřují plně jeho myšlenky, ale ty scénáře si pečlivě vybírá, víc než jiní hollywoodští režiséři.

Takže, když Muži, kteří nenávidí ženy a Zmizelá jsou víc formální žánrová cvičení, i když hrozně dobrá, tak tam těžko hledat jeho osobní zaujetí. Asi má každý autor svůj omezený čas, kdy svět okolo sebe vnímá aktuálně, a pak už zvolní do jakési rutiny. Samozřejmě se těším, že Fincher natočí za deset let nějaký zlobný stařecký film. Teď je v takové té spokojené mezifázi. 

Je věk vůbec faktor, který lze opomíjet? I když přijmeme, že filmy, zvlášť ty hollywoodské, vznikají jako fabrika, ten rozdíl v tom, jak někdo stíhá trendy a pořád udává tempo, a někdo naopak je jen odleskem starých časů, je strašně patrný.

Ano. Tony Scott byl před ostatními i v sedmdesáti letech, asi proto, že tak frčel na kokainu, tak ty věci jako Domino byly až neustíhatelné. George Miller po sedmdesátce udělal Mad Maxe a redefinoval, jak má vypadat akční film.  Je ale fakt, že nějakou osobní zpověď člověk buď stihne v raných filmech nebo té druhé fázi tvorby, kolem čtyřicítky, kdy nejprve byl nájemný řemeslník a pak dostal šanci.

Obrovskou výjimku představuje Terrence Malick, který chytil druhý dech po dvacetileté úplné pauze s Tenkou červenou linií a podle mě mu vydržel ještě do Nového světa. Od Stromu života to na mě začíná být moc new age, poslední věci od něj jsem zatím neviděl. Ale zajímají mě, jak se na nich má projevovat nějaký jeho úpadek. Téměř libovolný záběr kamery Emanuela Lubezkého, který jde vidět třeba jen v traileru, má v sobě nekonečnou magii prostoru a pohybu. 

Máš v tomhle směru nějaké vysvětlení pro to, že Scorsese a Eastwood jsou pořád top, zatímco Coppola je v ústraní a prakticky netvoří, resp. byl několikrát nepochopen, a Lucas dokonce prakticky vyštván a jeho „dítka mu byla odebrána“?

Tak jo, zaspekuluju si… Francis Ford Coppola je známý megaloman a chtěl se jednotlivými snímky překonávat, pokaždé udělat veledílo. Jenomže to se povede jenom párkrát za život. On má na kontě Kmotra, Rozhovor a Apokalypsu, ostatní věci jsou různě pochybné nebo polovičaté. Hodně se na tom podepsalo i to, že chtěl být nezávislý na hollywoodském systému. Coppola se příliš vyčerpal v první půlce života a to doslova i fyzicky. Pak se s ním taky táhla pověst nespolehlivého tvůrce, který překračuje rozpočty.

George Lucas se zase podle mě zasekl na tom, že nechtěl dělat nová veledíla, ale pořád pracovat na jednom díle, případně ho předělávat a zdánlivě vylepšovat. Jenomže se stalo to, že jeho dílo si přivlastnila armáda fanoušků, kteří se vyvíjeli jinak. Lucas je příkladem toho, jak je autorství přemoženo diváctvím a fanouškovstvím. V jistém ohledu je Lucas absolutním a nezávislým autorem, v jiném ohledu naopak důkazem, že popkulturní fenomény typu Star Wars přežijí své původní autory a stávají se na nich nezávislými. 

Martin Scorsese je největší cinefil a pohání ho v tvorbě dvojí víra: ve filmy a v Boha. Coppola chtěl díla minulosti překonávat – udělat lepší gangsterku než všichni ostatní, jiný válečný film, který redefinuje, jak si filmy o válce představujeme, u něj sledujeme spíš odstřižení od tradice. Lucas chtěl zase béčka minulosti smíchat dohromady, přinést zpět nostalgické dětské vzrušení. Naproti tomu Scorsese skládá vždy poctu kinematografii a přitom je tak moderní, jak je to jen v danou chvíli možné. Sleduje stejně pečlivě minulost i současnost.

A kromě toho věří ve vykupitelskou sílu kinematografie, v to, že se přes filmy můžeme poučit a stát lepšími lidmi, aniž by nám k tomu ty příběhy daly návod. Scorsese prostě dokáže pokládat svými díly stejně dobře otázky jak věřícím, tak ateistům, lidem, které zajímá realita i filmová magie.

Clint Eastwood je silný ve své kajícnosti. Nejpozději od Nesmiřitelných v roce 1991 točí filmy, jimiž se jako by omlouvá za svou minulost, za příliš zjednodušené vidění světa. Přitom zůstává starosvětsky poctivý. Nikdy se neparoduje, nikdy úplně nepřevrací původní hodnoty, jimž věřil. Jenom je vsadí do širšího kontextu. Z jeho filmů můžeme poznat, jak o sobě uvažují republikáni a konzervativci, kteří mají sebereflexi. Vidí svět jako kruté místo, kde má utrpení svůj smysl a hrdinové mohou zůstat při hájení svých hodnot nepochopeni nebo se dočkají potrestání, případně se musí vykoupit smrtí. Líbí se mi to v případě Nesmiřitelných, Gran Torina, Million Dollar Baby nebo Sullyho, a skeptický jsem z toho v případě Amerického snipera. To je pro mě film, kterým si podle mě mnoho Američanů chce odpustit za válku v Iráku, aniž by se ptali, co jejich trauma přesně způsobilo. 

A když už jsme zmínili tyhle matadory Hollywoodu, musí přijít řeč i na Spielberga. Ten dokázal i na prahu 21. století točit řemeslně nejvyspělejší bijáky, teď už tomu ale tak není, naopak jako by svými projekty čím dál tím inklinoval ke skoro až kýčovitému sentimentu (Válečný kůň) nebo banální infantilnosti (Obr dobr). Užíváš si pořád jeho filmy?

Obra Dobra jsem neviděl a ani nechci, dokud vyloženě nebude chtít moje dcera. Zatím je jí pět a má ráda jen animované filmy. Most špiónů byl nadstandardní věc ve svém žánru, ale už se míjí s tím, co čekám od filmu. Nepotřebuju znovu vybudovanou atmosféru nějaké doby. Je to podobné jako Spojenci od Zemeckise.

Stále se mi pochopitelně líbí, jak umí Spielberg vyprávět, že ten proces nikdy není banální a je to přemýšlení v obrazech a zvucích. V tom, co si ale vybírá, se s ním už míjím. 

Může být Abrams jeho nástupcem?

J. J. Abrams je člověk, který svůj život zasvětil restaurátorské práci, chce znovuobnovit slávu Star Treku a Star Wars, spolupodílet se na kontinuitě slávy Mission: Impossible, zavzpomínat si na spielbergovská 80 léta v Super 8…. Jenomže, pokud je někdo restaurátor, tak těžko může být vizionář.

Abramsovi bychom mohli připsat, že se zasloužil o rozvoj quality TV, ale na mě jeho seriály Ztraceni a obzvlášť Fringe působí jako díla vycházející z logiky konspiračních teorií. A konspirační teorie jsou příkladem úpadkového myšlení, které si o sobě bohužel mylně domnívá, že je originální a kritické.

Celovečerního Abramsova Star Treku a Star Wars se to ale netýká, osobně se mi ty filmy dost líbí. 

A ještě jeden starouš: Nezničí Ridley Scott na stará kolena kompletně svůj vetřelčí odkaz? Prométheus byl velmi rozpačitý a trailery  na Vetřelec: Covenant jsou definicí tuctovosti…

Dost se bojím, že zničí. Jeho poslední dobrý film byl Labyrint lží z roku 2008. Po devíti letech v pozdním věku nikdo nepookřeje, jen dovede s větší jistotou odvést vysoký standard.

Koncept, že po „vesmírných kamioňácích“ (Vetřelec jednička), mariňácích (Vetřelci), vězních (Vetřelec 3), zlodějích (Vetřelec 4) a idiotech (Prométheus) budou stát proti Vetřelcům partnerské páry, zní docela originálně. Snad se aspoň z toho podaří něco vykřesat.

Ale vyprávěcí model objevování zapomenuté planety, kdy se průzkumníci musí nutně potkat s kokony a facehuggery, a následně někomu z hrudníku vyskočí falocefalický exoskelet, to už opravdu překvápko nebude. Jediné, co ho může zachránit, je dějová linka s androidem Walterem…

Scott nicméně produkuje alespoň Blade Runner 2, jenž podle teaseru, obsazení i režijního vedení vypadá jako ideálně uchopený sequel. Může tenhle návrat fungovat? Co si od něj slibuješ?

Je to pro mě úplná neznámá. Budu si muset přečíst ty knihy od K. W. Jetera, jak pracují dál s odkazem P. K. Dicka, i když je mi jasný, že film z nich moc vycházet nebude.

Režisér Denis Villeneuve má být „nový Nolan“. Jestliže Nolan povznesl na novou úroveň komiksy, od Villeneuvea se teď čeká, že po Příchozích to bude dělat se sci-fi. Ostatně, po Blade Runerovi už má slíbenou novou verzi Duny.

Blade Runner 2049 každopádně bude zvláštní film. Jde o jakési hledání „budoucí minulosti“. Musíme brát Blade Runnera z 80. let nejen jako vizionářské dílo, ale i jako retro; v něčem překonaný pohled na to, jak bude vypadat budoucnost, která přitom už pomalu nastává. Vždyť někdy v těchto letech se „narodili“ replikanti, kteří jsou hlavními postavami původního příběhu. Někdo bude tvrdit, že svět už začíná pomalu vypadat jako v Blade Runnerovi a dokazovat to na nějakých fotkách z Tokia, Hongkongu nebo Bangkoku, ale podle mě k tomu tech-noir vzhledu nesměřujeme. Neříkám, že nějakou superpropracovanou vizí je aktuálně premiérovaný The Circle, ale rozhodně žijeme spíš ve světě, kde se korporace tváří hrozně vstřícně, usměvavě a sluníčkově a všechen životní prostor se zdá být světlý a vzdušný, nikoli zahalený temnotou a kouřem.

Celkem logicky jsi vysvětloval, proč v kritikách neřešíš scénáře nebo herecké výkony. Je ale nějaký herec, jehož specifický projev, třeba zarputilost, odevzdanost roli tě samy o sobě fascinují a lákají do kina? Lidi jako Day-Lewis, Hardy, Nicholson, DiCaprio…?

Herecký výkon je souhra režijního vedení, střihu, kostýmů, masek a potom nějaké osobnostní jedinečnosti, případně i talentu – což samozřejmě zohledňuju. Připadá mi jen banální říct, „ten nebo ta hraje jako o život“. Tyhle pochvaly beztak to odbudeš jednou větou. Pořádné rozbory hereckých výkonů tady dělala naposledy snad Stanislava Přádná (doporučuju od ní aspoň knihu Čtyřikrát dva). Ta se ale nespokojila s floskulemi, jakými se oslavují dnešní výrazné herecké výkony, zvlášť ty, které jsou oceňovány Oscary apod.  

Daniel Day-Lewis a Tom Hardy jsou jinak moji oblíbenci. Jack Nicholson dokonce asi celoživotně, u něj jsem si snad poprvé uvědomil, co to znamená umět ďábelsky dobře hrát, byť vlastně okázale. Naposledy se mi líbil v O Schmidtovi, což už je ale taky celkem dlouho. Dost pelichá, dědek…

DiCaprio je podle mě jediná hollywoodská hvězda, která si může dovolit nehrát v akčních filmech a lákat publikum na své proměny. Takové postavení neměl ani Johnny Depp. 

Když jsme u toho věku – cítíš se někdy starej?

Jo, když teď nezvednu 140 kilo na bench, 180 kilo na dřep a 220 kilo na mrtvý tah, tak si připadám starej. Měl bych být v 36 letech v nejpokročilejší fázi síly, ale nějak ji teď nemám, borelióza mi dala zabrat a potom ten poslední zhruba půlrok osobní krize taky.

Starej si připadám, když najednou vidím svoje vrásky ve tváři a je mi jasný, že si tenhle obličej už zasloužím. Starej si připadám, když mě zrovna nerajcuje koukat se na porno. Nebo když necítím už to vzrušení z návštěvy Festivalu otrlého diváka. Připadám si starej, když nedokážu poslouchat v MHD tok řeči lidí, kteří říkají „kámo, víš, kámo, jako kámo…“, když nejsem na Instagramu a Snapchatu, když už patnáct let nehraju hry na PC nebo Playstationu. Našel bych toho víc, ale nechci znít jako Renton v Trainspottingu 2.

Zní to jako Renton, a proto to zní dobře. Jako tvrdá životní pravda, podaná ale s trochu víc vědoucím nadhledem.

Pořád mám dost rychlý myšlení, pořád stíhám, co se okolo děje, pořád surfuju na vysoký hladině meta-meta-ironie a nemyslím si, že se to někdy změní. Stárnu v tom smyslu, že čtu náročnější knížky než dřív a že dovedu pochopit hrdiny, kteří něco v životě pokazili a nemůžou to už napravit. Ne, že bych se s nimi ztotožňoval, ale beru je jako vážné memento. Nikdo to nepopisuje líp než Michel Houellebecq, ten nechutnej frantík, co v něm odpůrci vidí jenom islamofoba a misogyna. Přitom je to poslední upřímnej romantik a geniální pozorovatel současnýho světa. 

Nebojíš se chvíle, kdy přestaneš chytat, co se děje, trendy, aktuální směřování popkultury? Přeci jen třeba Twilight ságu jsme už nedávali … blíží se chvíle, kdy budeme evidentně „mimo“?

Psal jsem to vícekrát, z téhle obavy se stává osobní téma. Trochu nadějí vkládám do seriálů, které se „dospělizují“, což je opak infantilizace blockbusterů. Ale budu se muset naučit psát víc románově, respektive naučit se psát o románech, chápat ty delší vývojové linky několika propletených příběhů.

Twilight jsem, myslím, pochopil dobře, možná až tak, že se to fanynkám nelíbilo. Relevantní ovšem není sledovat Twilight, kterej se filmově nepovedl, relevantní je sledovat seriály typu Girls - to je dobrá popkultura, která říká něco o proměnách lidských vztahů v současnosti. Twiligt není moderní, ale zpátečnický.

Je mimochodem dobrý si uvědomit, že Twilight je o něco umělejší Hříšný tanec (podobná romantická limonáda; nicméně tak dobře udělaná, že bavila celkem i kluky; mě určitě), a že z osmdesátek je podstatnější sledovat třeba Noční můru z Elm Street, která vypovídala víc o strachu teenagerů ze světa. Je to rozdíl jako mezi popem a rockem. Hříšný tanec je popina, Noční můra bubákovitej rock jako Alice Cooper.

Připodobnění filmů k druhům hudby ale naráží na jeden paradox. Dnes je hudební pop sofistikovanější než rock, který se stal symbolem přežilosti, chlapácké obstarožnosti. V hudbě dnes rozhodně poslouchám víc popových věcí a rock mi přijde spíš vyšeptalej; příliš spojenej s tupým machismem nebo jenom ukňouraným brnkáním. Proto mě zajímá Bat for Lashes, Jenny Hval, Chvrches Sia, Robyn. Lykke Li, Lorde. Vždyť i  Lady Gaga a Miley Cyrus jsou velký experimentátorky. Pop ovládly holky, které o sobě dovedou hodně sdělit a probírají i důležitý celospolečenský témata. Pop je dnes závažnější než rock. Přitom právě s ním jsme dřív měli spojenou představu určité rebelie. To dnes víceméně padá. Nemůžeme rozlišovat mezi konzumní popem/diskem a kontrakulturním rockem. Dnes musíme rozlišovat uvnitř popu – blbej pop je Twilight, dobrej třeba ty Girls. 

Dobře, tady se možná orientuješ, ale youtubery nestíháš už vůbec…

Na náctiletý youtubery kašlu. Sleduju teda nějaký chytrý nerdí holky a kluky, ale těm bývá kolem dvaceti třiceti, no a pak samozřejmě Johna Olivera a Noaha Trevora, Saturday Night Live, Sarah Silverman atd. A v jejich kontextu člověku musí všichni náctiletí  youtubeři nutně připadat banální a pitomí. I v Česku samozřejmě působí chytrý lidi jako je Martin Rota, ale tomu není náct. Naproti tomu třeba Filip Grznár se i ve svých třiceti chová jako náctiletý puberťák a je dost bolestný to sledovat. Nemyslím si, že to je pouhá hra na primitivnost a hrubost, ale že dotyčný té hře už dávno propadl, upsal jí duši a asi by ani nebyl schopný dělat to jinak.

Na youtuberingu chápu zhruba jen dvě dvě věci. Zaprvé, beru ho jako trénink na kyberšikanu, kdy si lidé navzájem nadávají, jak jsou trapní a zároveň musí umět svou trapnost unést. Zadruhé je to činnost, která vytváří pocit blízkosti ve smyslu „tohle umím taky“, čímž se posiluje představa, že všichni můžeme být hvězdy. 

Souvisí z tvého pohledu s věkem i to, že Jan Svěrák už není filmařem evropských parametrů, že Hřebejk už nezvládá točit velké hitové crowd-pleasery, a když se Jiří Menzel pochlubí Obsluhoval jsem anglického krále, působí to jako zastydlý poetický výron starce ze sedmdesátých let?

Výron to možná je, ale jen kotníku. Už ani ne semene.

Jan Hřebejk se ale určitě vyvíjí, nebo posledních deset let hodně vyvíjel. Beru ho jako člověka, který už nemusí nic dokazovat davům, ale který chce najít svůj hlas. Jasně, že Zahradnictví teď působí jako pokus o oslovení masového publika, ale evidentně už strategicky cílí jinak – jako Gangster Ka, kdy se specificky snaží využít seriálový narativ. Problém Jana Hřebejka je podle mě spíš roztěkanost a přepracovanost, dělá toho příliš mnoho. Ostatní filmaři se u nás kazí tím, že točí málo a zapomínají to, Hřebejk naopak točí moc a nemůže se soustředit na jednotlivé věci moc dlouho.

Jan Svěrák svůj talent pohřbil v létech proluk a nečinnosti, od Vratných lahví je jasné, že nemá cenu čekat na jeho „zralou etapu“. Nechtěl hollywoodské nabídky – Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, a to mohl být jeho vrchol. Nikdy se neodpoutal od otce, nepřekonal jeho „kastrující stín“. Udělá ještě pár milých retro nostalgií jako je Po strništi bos, které bude mít premiéru v srpnu, zkusí si být drsný s Jimem Finneagenem, adaptací románu irského autora Kevina Mahera, ale pohoří na tom. Četl jsem jeden externí posudek psaný pro Fond kinematografie, a bude to nejspíš hrozně křečovité.

Po padesátce si nemůžeš začít hrát na drsňáka, když jsi jím předtím nebyl. Může to zvládnout Neil Jordan, viz z podobné perspektivy pojatý Malý řezník, nebo Alan Parker, když natočil Andělin popel, což jsou knihy podobného typu. Může to zvládnout celoživotní samorost Werner Herzog. Ale ne Jan Svěrák. 

Takže domácím zkušeným už vůbec nevěříš?

Z českých filmařů střední generace (40-50 let) bych věřil Václavu Marhoulovi a Robertu Sedláčkovi. Marhoul je múzičtější, Sedláček ideovější.

U filmařů starší generace (60-70 let) nevěřím už nikomu. Ne že by mě nezajímala témata, která jsou pro ně podstatná, ale nevěřím tomu, že mají energii vybojovat si svobodné podmínky k tvorbě a zároveň tomu, že jsou dostatečně v kontaktu s tím, jak se dnes vyvíjí estetika a nové technologie. A pokud o nich budu psát, tak ne se záští, ale chápavým smutkem. A samozřejmě, rád budu vždycky překvapený, že se někdo pozvedne….

Blbé je, že v české kinematografii nemáme osobnosti jako byl Andrzej Wajda, který byl v obraze celý život a i jeho poslední filmy nevypadaly stařecky.

Mluvíš jako ageista, i když jím v jádru asi nejseš…

Uvědomuju si to, že hodnotím lidi podle věku, podle míry lucidity, podle toho, jak kdo „stíhá“. Je v tom samozřejmě strach i před vlastním stářím, které sice neklepe na dveře, ale člověk si občas představuje, co tak bude za čtvrtstoletí či déle a skoro nejoptimističtějším výhledem je hrdina Velké nádhery. Na první pohled to vypadá skvěle, na další už se děsíš té prázdnoty.

Stejně tak mi dochází, že mně lehce štvou mladí lidé, kdykoli z jejich projevu cítím povrchnost, nezkušenost, jejich neschopnost si představit třeba to, jaké to bylo překlenout zlom v politických režimech. Dnešní náctiletí a dvacátníci už ani nevědí, co si dnes jejich rodiče a prarodiče, případně i starší sourozenci v sobě nesou jako zátěž minulosti.

Skoro to vypadá, že hejtuju mlaďochy i starce a považuju svůj střední věk za ideál. Ale to ne, pořád si myslím, že nejlepší věk je někdy mezi dvaceti a třiceti, v téhle generaci vidím vždycky největší naději. U sebe spíš řeším věčné téma nedospělosti… je to asi moje hlavní téma. Jak být dospělý a přitom si uchovat nějaký zbytek dětské hravosti. 

Během studií ses vyznával z velké lásky k Lynchovi a Tarantinovi, tak si je proberme. Procházel jsi někdy fází jisté únavy z narcismu obou – u Lynche nejvíc asi u premiéry Mulholland Drive, kdy byly v médiích dokonce interpretační manuály, a při uvedení poněkud mindfuckového Inland Empire?

Lynche jsem tím psaním vlastně opustil, ono je to už dvanáct let. Ale vzhledem k tomu, že mám v cívíčku uvedeno, že jsem udělal knihu o Lynchovi, tak to vypadá, jako bych byl jeho věčný fanda. Přitom mě transcendentální meditace, v níž teď frčí, spíš odpuzuje. A jeho nové vedlejší nefilmové projekty mě moc nezajímají. 

S jakým očekáváním vyhlížíš nové Twin Peaks?

Postmoderna byla moderní v 90. letech. Postmodernu definoval slogan , že to je doba, kdy se avantgarda stává banalitou, jinými slovy, že každá druhá reklama a videoklip jsou surrealistické nebo dadaistické. A dnes je banalitou i okázalá postmoderna, hraní si s odkazy, propojování vysoké a nízké kultury.

Tahle lynchovská hra dřív určovala, že se mění televize. Bylo to vtékání soap opery do umění. Takový hnis pod saténovým povrchem, jenž strašně silně těžil z kontextu, v jaké se seriálová tvorba nacházela, jak v ní šlo objevovat nové tvary, nebo nabourávat její pozlátko, vsouvat pod něj surrealistické snové prvky.  To dnes přestalo platit, seriály jsou víc realistické a naopak surrealismus se zdá být spíš únikem. Takže těžko říct, čím může být nové Twin Peaks zajímavé.

Jinak je mi jasné že pravověrní surrealisté by na mě teď měli nadávali, protože si myslí, že surrealismus stojí nade vším, respektive zahrnuje všechny sféry reality (fyzickou i psychickou, vědomou i nevědomou), takže nikdy nemůže být únikem. Ale pak se koukni, na to, co tvoří, a vidíš, že to vzniká v ghettu pro obyvatele ghetta. Lynch může tvrdit, že v transcendentální meditaci objevuje celý vesmír, ale jeho vlastní filmový vesmír je čí dál menší, smrskává se na lynchovská klišé.

Připadá ti v něčem podnětná ta Tarantinova hra na „deset filmů a dost“ nebo propojování vnitřních vesmírů jeho filmů, nebo tě na jeho snímcích oslovuje něco úplně jiného? Co přesně? Neomrzelo se to nikdy?

Věci, co jmenuješ, pro mě nejsou důležité. Tarantino má sice výkyvy, ale nikdy se mi neomrzel. To napětí v dialozích , odvaha a ochota k dějovým i nedějovým odbočkám, to jsou pořád velmi stimulující věci.

Tarantino je vedle Scorseseho největší cinefil, pouze cíleně odmítá mít duchovní přesah. Inteligencí a řemeslnou zručností jsou jinak jeho filmy srovnatelné.

Chtěl bys od něj vidět tu kdysi tak často skloňovanou bondovku? Resp. obecně žánrovku, jež by nevznikla podle jeho scénáře…

Ono se to hlavně nikdy nestane. Tarantino nikdy nenatočil vážný film ani čistou žánrovku. A bondovky se teď staly vážnějšími. Nikdy jsem ale nezkoumal, jak si toho Bonda představoval pojmout. A těžko si představit, že by přijal cizí scénář.

Chystá se restart Matrixu a každý soudný člověk se ho bojí. Mohl by fungovat další sequel Matrixu v režii sourozenců Wachowských a v dnešní době a za jakých podmínek?

Nutíš mě přemýšlet až moc náročně. Je ale zjevné, že většina fanoušků nechtěla, aby se po jedničce matrixovský vesmír vyvíjel tak jako v Reloaded a Revolutions. Většina by ráda akceptovala spíš verzi, že by šlo o povídky z Animatrixu a ne o radikální sequely, které budou do velké míry přepisovat a nabourávat věci definované v prvním dílu. Při takovémhle autorském nastavení Wachowských si nelze představit, že by mohl masově zafungovat třeba čtvrtý nebo pátý díl.

To, co bych chtěl vidět, by nebyl akční blockbuster z pohledu jedné hlavní postavy. Ale spíš jakýsi procesuální film s kolektivními hrdiny, jak reálně vznikal Matrix – blíže povídce Harlana Ellisona „I have no mouth and I must scream“(z které Wachowští také trochu vycházeli). Podobně jako prolnuli v Atlase mraků několik linek, by to šlo i nějak tady, akorát bych byl rád, kdyby se to vyhnulo nějaké new age esoterice. Tak to by byl ten sen. Víc filosofický, dialogový film, něco na způsob Vesmírné odyssey. Ale jestli by mi kvůli tomu chtěli volat z Ameriky, abych jim to napsal, tak bych s díky odmítnul.

Mimochodem, mám jednu teorii, podle které je John Wick prequel Matrixu. Ale tu si nechám asi až po premiéře třetího dílu. 

Bolí tě, že James Cameron, možná nejzručnější režisér Hollywoodu přelomu století, natočil za posledních pětadvacet let pouhé dva filmy? Není to vocas?

Plus nějaký ty dokumenty a vyvíjel nové technologie… Ale ano, bolí. Chtěl bych, aby udělal nějaký kyberpunkový film – něco na způsob Akiry nebo Evangelionu. Místo toho dělá film, který uměle znovustvoří přírodu. Cameron chce být víc průkopník a méně vypravěč. Přitom je vypravěč dobrej.

Uvědomuju si, jak zním hrozně pesimisticky, ale kinematografie naštěstí není jen Hollywood a Hollywood nejsou jen vysokorozpočtové snímky.

--- 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

1. část o comicsech i sequelech, generačních filmech a devadesátkách, o Loganovi, Deadpoolovi, DC Comics, Marvelu, Johnu Wickovi, Trainspottingu, Harry Potterovi i Shyamalanovi

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana  

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars