Není malých rozhovorů. Ale tenhle je teda doopravdy sakra velký. Vznikal dlouho. Myslím si, že jsme se na něm domluvili někdy loni na jaře, v listopadu jsem sepsal většinu otázek, v lednu je omylem smazal (oops), v únoru je sepsal znovu a v březnu na ně začal Kamil Fila, asi nejvýraznější domácí filmový publicista, provozující web Ještěvětšíkritik.cz, odpovídat. A tak pečlivě, až mi z toho někdy naskakovala husina.

Výsledkem je tučný pětidílný rozhovor, jehož poslední část vás svým vyzněním asi úplně nepřekvapí (s ohledem na to, kolik rozruchu podobné interview vzbudilo před pár dny), jinak tu ale máte všechna myslitelná témata z oblasti filmu, samozřejmě se zaměřením na Hollywood a Česko. Snad vám na většině ze svých 32 stránek rozšíří obzory a snad na jeho konci nebudete bulet. :)

 ---

Vyrůstali jsme v době, kdy filmová pokračování vznikala jen výjimečně. Teď se točí druhý a třetí díly úplně ke všemu. Dusí tě tahle serialita nebo si často dokážeš návrat starých hrdinů užít?

Je to kulturně příznačné, že zažíváme obsahovou vyčerpanost. Přitom fenomén dvojek a trojek začal už v 80. letech, poprvé to na začátku 90. let jako alarmující kulturní trend popisoval George Ritzer v knize McDonalizace společnosti. My v tom reálně vyrostli a je to svým způsobem jediný druh masové kultury, který známe.

Jasně, kdybychom to vzali pohledem do minulosti, dřív tu byl třeba John Wayne nebo Elvis Presley a koneckonců už i Charlie Chaplin a další hvězdy, které hrály pořád samy sebe, ale nebyly to filmy na pokračování. Velmi málokdy – až na případ němých burlesek – nesdílely stejný fikční svět. Hollywood byl odjakživa nejenom magická továrna na sny, ale hlavně efektivní výrobna víceméně stejně designovaného zboží, dělaná podle vzoru fordovské továrny na automobily. Jenom se to dařilo dovedněji ukrývat, protože ty filmy se nejmenovaly úplně stejně; i u Růžového pantera se vymýšlely různé názvy. Ve chvíli, kdy se k jednotlivým titulům začala otevřeně a cynicky přidávat jenom pořadová čísla, tak někteří zpozorněli.

Naše generace už se narodila do světa, který starší lidé viděli jako dobu nesmírného kulturního úpadku. Což by se možná dalo říct o každé době a každém střetu generací, jenomže obávám se, že lidé, kteří prožívali kulturní revoluci 60. let měli právo vidět 80. léta jako úpadek. A říkám to jako dítě 80. let, které tu dobu nostalgicky miluje. Naděje na celosvětovou společenskou změnu v 60. letech se rozplynula, v Česku kvůli normalizaci a na Západě kvůli konzumerismu – i když, prakticky vzato, šlo o stejný proces, jen jinými prostředky.

Jsme jako ty žáby v hrnci, co se teď pomalu uvařily, protože z toho hrnce nedokázaly vyskočit. Najednou cítíme přehřátí organismu, teplota se stala nesnesitelnou, ale už je pozdě. Ale jaký je rozdíl mezi Policejní akademií 7 a Rychle a zběsile 8? Jenom v jedné číslovce?

Že teď je z toho sedmého odvaru highlight sezóny a z dvojky Trainspottingu filmová událost zimy.

Publikum se podařilo přesvědčit, že pokračování je prestižní záležitost, že to není odvar, ale že dovede nabídnout něco víc než předchozí díl, že jednička byla naopak jenom zárodečné semínko, z kterého vyroste košatý strom. Právě sequely a prequely se staly základem současného Hollywoodu, protože nám poskytují druh jistoty a bezpečí, návratu osvědčené značky.

Ve světě, kde všechno je nejisté, především práce, finanční trhy, důchodový systém, hrozící válečné konflikty, počasí a přírodní katastrofy či migrační vlny a teroristické útoky, zůstávají konstantami filmy, které nejednom opakují to, co v nich známe, ale v nichž se buď zachraňuje svět, nebo filmy, kde se svět ničí a působí to jako zábava. 

Obliba komiksových blockbustersů, katastrofických a post-katastrofických filmů má něco velmi společného; chceme předtuchu našeho globálního konce zahnat nějakým útěšným vyprávěním, případně chceme hrůzu vidět jako atrakci. Zkáza je doslova atrakcí – přitahuje nás, vzrušuje nás a my jejím sledováním jako by rituálně odvracíme a oddalujeme její skutečně bolestné naplnění.

Pokud by si v tom někdo chtěl udělat víc jasno: momentálně čtu klasickou knížku Fredrica Jamesona – Postmodernismus aneb kulturní logika pozdního kapitalismu. Je to mnohem náročnější než sekundární zdroje, které jsem k tomu četl dříve a spíš doporučuju snazšího Marka Fischera a jeho Kapitalistický realismus. Z toho čerpám dodnes. Ty knihy vysvětlují, jaké to je žít v „konci časů“, což je zase termín Slavoje Žižeka – kdy máme pocit, že už se nic nového nemůže stát a zároveň žijeme s ustavičnou představou konce všeho.

Nechci ale sám vyznít jako apokalyptik - jako ten, kdo varuje před zkázou civilizace, kterou nejdřív předjímají a pak přinášejí masová média. Vždycky mi bylo bližší zastávat pozici jako Umberto Eco: nebuď ani apokalyptik, ani těšitel. Buď kritický, ale ne nihilistický. 

Přečtěte si další díly rozhovoru:

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars

 ---

Ale třeba u Johna Wicka návrat a pokračování potěší, ne?

Ten působí jako promyšlená, byť repetetivní  trilogie a je jasné, že podobný typ oddechu mnozí lidé potřebují. Vždycky je dobré vidět, jak za tebe někdo vystřílí všechny ty, kteří ti ublížili, nebo prostě ztělesňují systém pravidel, jimiž se musíš řídit. Lepší si to vyventilovat v kině nebo v televizi, než to reálně udělat v práci nebo ve škole.

Přesně v tomhle případě nejsem na straně alarmistů, že mediální násilí je hrozně nebezpečné a filmy z lidí „vychovávají vrahy“. Tuhle teorii „magické střely“, že mediální poselství zasáhne příjemce naplno, že jeho hlava je jen prázdná nádoba, do které můžeš nalít libovolný obsah, tak na tohle nevěřím. 

Přijde ti rozumné sahat na ikony typu Trainspottingu?

Není to rozumné, je to citové. A citu neporučíš, je iracionální. Nemyslím si taky, že motivace pro dvojky kultovních nebo klasických snímků jsou čistě finanční. Takové motivace můžeme hledat možná u koncových producentů, ale přímo u tvůrců nikoli. Takový cynismus nám spíš znemožňuje vidět, o co skutečně jde.

Co přijde potom, když už skončí veškerá zábava a droga ti nezabírá? Stává se drogou samotná touha po opakování? Nejspíš ano. Návrat do devadesátek, do mládí. Devadesátky jako poslední období, kdy se globálně zdálo, že společnost jde nahoru. Bylo to tak na Západě i na „osvobozeném“ Východě. Nezdálo se to tedy Skotům, kteří šli nahoru až poté, co jim pomohla EU, což dobře vidíš na tom, jak vypadají ulice v Trainspottingu jedničce a jak ve dvojce, ale opět, ty vzpomínky jsou iracionální.

Trainspotting byl poslední generační film. A ta generace si uvědomuje, že její éra končí, že jejich mládí se příliš rychle až neviditelně překlopilo do středního věku – proboha, jak to, že ta nultá léta uběhla tak rychle(?) - , a že už pro ně nikdo nic nevyrobí. Dobře, v Česku teď vzniká kolem hudebníka Samira Hausera ze skupiny Vanessa snímek Prokopat se ven, který má být o nezvladatelné drogové svobodě. A třeba devadesátkový film měla být i Místa scenáristy Ondřeje Štindla a režiséra Radima Špačka, ovšem pro ten je příznačné, jak se vyhýbá atmosféře mejdanů a odehrává se mimo Prahu, centrum zábavy a svobody.  Trainspotting byl tedy poslední generační film, za další pak můžeme označit snad ještě Pulp Fiction, Matrix a Klub rváčů – pak to končí, s devadesátkami se uzavírá určitý typ kinematografie. 

V jakým smyslu?

Schválně, zkus najít nějaký podobný film za poslední dvě dekády… Třeba pozdější sága Harry Potter, která začala v nultých letech, dovádí děti – hrdiny i své hlavní publikum – pouze do věku, kdy si začínají uvědomovat samy sebe jako mladou generaci, která by se mohla proti něčemu bouřit. Všimni si, že v Potterovi po finále se zabitím Voldemorta všichni přeskočí do rodičovského stádia a vynechají věk, kdy jsi nejvíce sám za sebe – pozdních -náct a raných dvacet. Hrdinové v Potterovi si neprocházejí tím nejzásadnějším obdobím, kdy se měníš v dospělého člověka.  

A neberu, že dospělosti nabudeš zabitím nějakého vnějšího nepřítele, ten proces stávání se dospělým bývá delší a lemují ho mnohem menší každodenní problémy. V tom jsou fantasy právě únikové, že ti nabízejí dospělost jen jako jednorázový souboj s nepřítelem. Alespoň tak mi připadají ony filmy, nehodnotím knihy, protože je neznám. 

Stejně citově vnímáš i návrat režiséra k Vyvolenému v Rozpolceném?

I tady můžeme mluvit o návratu M.Nighta Shyamalana k tomu nejlepšímu v jeho životě, i pro něj je to vzpomínka na své nejkreativnější a nejšťastnější období. On tedy nikdy nedělal generační, rebelské, společensky podvratné filmy. Dělal „jen“ žánrově podvratné filmy a dokázal z thrillerů, hororů a komiksů udělat rozjímavá umělecká díla.

Ale mně osobně to stačí. O smutku a krizi středního věku, jak ho může prožívat Američan, obklopený popkulturou, toho vypověděl dost. Zajímavé je, že Vyvolený je film, který se líbil i dvěma nejfilosofičtěji zaměřeným českým filmovým kritikům, Karlu Theinovi a Jiřímu Cieslarovi. A není to jenom tím, že tam hodně kape voda jako ve Stalkerovi od Tarkovského. :)

Myslíš si jako velký obdivovatel prvního Vyvoleného, že dvojka/crossover by mohla fungovat?

Ano, Bruce Willis už není čtyřicátník ale šedesátník, nicméně pořád hraje v akčních filmech a toto by mohla být další reflexe jeho kariéry. Mám pocit, že v posledních letech přestal být oním obyčejným chlapíkem od vedle, který když na to přijde, umí dát ránu pěstí nebo střílet, ale stal se jiným typem neprůstřelného hrdiny, vůči nimž se dřív vymezoval.

Propojení Vyvoleného a Rozpolceného by mohlo přinést nové nápady, rozvinout tu původně naznačenou mytologii do něčeho komplexnějšího. Snad to nebude tak přeplácané a bláznivé jako u Ženy ve vodě, ale spíš to bude něco na způsob Amerických bohů od Neila Gaimana. 

Už seš přejedenej comicsy?

Dost. Jenže to asi už skoro všichni. Dostáváme, co jsme chtěli, a už to nechceme. Vyšlo se nám vstříc, ale už je pozdě. Celá 70. až 90. léta byli fanoušci komiksů naštvaní, že jim Hollywood kazí oblíbené hrdiny a nedovede se jim věnovat s patřičnou vážností. Dnes je znakem vyspělosti a kritičnosti říkat – komiksy se nám přejedly.

Je to skoro součást hry. Říkáme, že jsou dobré, pořád je dobře hodnotíme.  Zároveň tu roste jakási prvotní „školácká“ kritičnost, pro kterou má angličtina výraz „sophomoric“ – stav, v němž se nachází mysl vysokoškoláka druhého ročníku, který začíná objevovat nové souvislosti. Do tohoto stavu se ale může dostat i středoškolák, který se rád vymezuje vůči okolí a jeho „stádnosti“, stejně jako člověk středního věku. „Školácká kritičnost“ se projevuje tím, že dotyčný nebo dotyčná zjistí, že se něco opakuje a dospěje k rychlému závěru, že je to špatně.

Jak jsem výš mluvil o určité apokalyptičnosti opakování – neustálém sledování hrozby konce světa a jeho zachránění na poslední chvíli, v jiném ohledu musím klást i důraz na normální serialitu témat nebo kontinuitu žánru. Lidé, co si často stěžují na to, že se v komiksových filmech něco opakuje, nemusí mít dobře zažité různé vyprávěcí postupy, nemusí mít radost z naplňování zábavných klišé a nevidí, že každé opakování je i drobnou variací. Nechci tím ale omlouvat vyloženou nenápaditost. 

Souhlasíš s tím nejčastějším internetovým pohledem, že Marvelu se daří, zatímco DC tápe. A Shyamalan se teprve rozjíždí…

V zásadě ano. Marvel sází na to, že každý film z rozšířeného „cinematického“ univerza má trochu jiný subžánr – Ant-Man je lupičský (heist) film, jeden Captain America je retro, druhý konspirační politický thriller, Thor kolísá mezi různými druhy komedie a space opery, stejně jako Strážci galaxie, Dr. Strange je odpovědí na Matrix a Inception atd.

DC Universe se spíš utápí v temnotě a hluku; jestli všechny ty filmy vyjadřují něco velmi silně, tak nedůvěru k oficiální vládě, ale v podstatě i k demokracii, platí to pro Batman vs. Superman i pro Suicide Squad.

Není Deadpool začátkem jejich konce? Dají se vůbec po něm brát ještě vážně?

Podle mě se komiksy dostávají do terminálního stádia. Koneckonců, všimni si, že sám Deadpool má rakovinu a v podstatě umírá a znovuzrodí se jen jako zrůdička. Ten film to má v sobě zakódované od začátku a říká nám: „Žiju z toho, že si dělám legraci z toho, co už znáte, a co se trochu přežilo.“

Podobně v oblasti animáků pro celou rodinu zapůsobil svého času Shrek. U něj mi s postupujícími díly přišlo docela hrozné, že vydělává víc než filmy, z nichž si utahuje, a zdaleka to nebyly jen animáky, ale i akční filmy pro dospělé. Nápodoba a parodie byla najednou úspěšnější než předobrazy. Tady už popkultura kanibalizovala sebe sama.

Kdy si myslíš, že se tenhle komiksový žánr vyčerpá? Může dopadnout jako western nebo muzikály?

Na takové předpovědi je moc brzy, řekněme, že silnější nástup komiksových filmů započal cca v roce 2000 s X-Meny a ta sdílená univerza před necelými deseti lety s Iron Manem, který patří do Avengers.

Western se vrátil jako anti-western (třeba v podobě Nesmiřitelných), případně hybridní Westworld, který je kombinací westernu a sci-fi a do toho ještě tematizuje prvky zábavního parku, počítačových her a reality show. Muzikál letos vyhrál na Oscarech a je jedním z nejvýdělečnějších filmů loňského roku. Je ale jasné, že jde o neopakovatelnou událost – nebude nový La La Land každý rok, natožpak měsíčně jeden dva, tak jako frekventované žánry typu romantické komedie nebo teenagerského hororu. Bude jeden velký muzikál za dva tři roky, a bude se nejspíš střídat jeden průšvih a jeden hit (Chicago hit a Nine průšvih a tak dále.)

Westerny docela jedou, ale v tom nižším pásmu, mezi filmy s nižším a středním rozpočtem – Bone Tomahawk nebo Brimstone či Osm hrozných. Dělají se moderní westerny jako Hell or High Water. Western může být na Oscarech jako Opravdová kuráž od Coenů. Ostatně Tahle země není pro starý byla taky svého druhu western. Věci jako Preacher jsou komiks i western zároveň. Takže bych váhavě předpovídal, že bude možná méně komiksových crossoverů, kde se je potkávají různé komiksové postavy, a bude více žánrových crossoverů.

Je spásná cesta v surovějším realismu, viz Temný rytíř nebo Logan?

Jsou to filmy o smrti hrdiny, o tom, že si znovu neoblékne kostým. Logan se dokonce tištěným komiksům pošklebuje. Temný rytíř i Logan uzavírají dané trilogie. Těžko pomocí nich otvírat nové frančízy. O znovuzrození nějakého žánru dovedou tvůrci a publikum dnes uvažovat jen prostřednictvím jeho smrti a odvrhnutí tradice. Netuším, co může přijít potom.

Nejsou hollywoodský comicsy aktuálně nejúčinnějším nástrojem „amerického kulturního imperialismu“? Na Iron Mana si budou určitě hrát i děti v zemích z osy zla…

Jak by řekl Radomír D. Kokeš: „Nemám na to udělaný žádný výzkum a dost relevantních dat.“ Spíš to podporuje přemýšlení lidí v USA, nevím, jestli v zemích třetího světa. Je pravda, že třeba Rambo na sklonku 80. let podporoval Taliban, což je dnes jedna z největších ironií historie. Obecně, více zemí chce svého Ramba, třeba Turecko (jmenovalo se to Kurkusuz), v Indii takových filmů vzniklo mraky...

Řekl bych ale, že spíš než americký imperialismus ty jiné země přijímají cosi jako model hrdiny bojujícího za právo a dobro v kontextu často nespolehlivého a hroutícího se společensko-politického systému. Ale často to jsou jenom jejich zbožná přání. Skuteční teroristé jsou dnes spíš jako Olga Hepnarová, totální outsideři, osamělí zoufalci, kteří dělají zoufalé věci.

Přečtěte si další díly rozhovoru:

2. část o Nolanovi, Spielbergovi, Lucasovi, Fincherovi, Scorsesem, Eastwoodovi, Abramsovi, Ridleym a Tonym Scottech, Tarantinovi, Lynchovi, Cameronovi, Menzelovi, Hřebejkovi, Svěrákovi i nejzajímavějších filmařích současnosti, o stárnutí tvůrců i nás, o Twilight sáze, Matrixu i youtuberech

3. část o kritice, Antonu Egovi, fanouškovství, Troškovi, Renčovi, Mirce Spáčilové i trailerech

4. část o českých filmech i seriálech, o Českých lvech, Cenách filmové kritiky, nové nové vlně, Kosmu, Masarykovi, Pořadu, Semestru i filmech Tomáše Hoffmana

5. část o depresích, psychoterapiích, feminismu, celovečerním filmu o Tetsuovi, emocích a emu, i o Star Wars