6. 3.15 zemřeš (2005)

Ryan Reynolds je po Deadpoolovi velkou filmovou hvězdou, která potřebuje k přehrabování nových hereckých nabídek vidle. V Deadpoolovi si dost nepokrytě dělal srandu z hollywoodské mašinérie a celé té (často neskutečně směšné) snahy prodat film divákům týdny před premiérou v kinech. Proto byste řekli, že bude tím posledním, kdo nás bude vodit za nos s nějakou vymyšlenou historkou z natáčení. Ryan před jedenácti lety (během tour de press k hororu) řekl reportérům: „Celé natáčení bylo prostě divné a děsivé. Počínaje tím barákem a atmosférou, která ho obklopovala.“

Ke cti Reynoldse je třeba říct, že sám přiznává fakt, který je dobře znám. Během složitého natáčení jsou lidé často citliví na každou hloupost a někdy to neprávem připisují nadpřirozenu. Přesto skutečnost, že se skoro celý štáb v čele s hercem znázorňujícím reálného George Lutze, probouzel během natáčení přesně ve 3.15 v noci, docela nahání hrůzu. Do rovnice si přidejte, že na pláž u domu použitého k natáčení byla čtyři týdny před premiérou vyplavena mrtvola. Když už jsme u toho děsivého baráku, pojďme trochu do minulosti. Všichni jistě víte, že se kolem případu ochomýtali Warrenovi. Možná už ale netušíte, že v roce 1977 vyšla výborná kniha Jaye Ansona, podle níž se o dva roky později natočil původní film s James Brolinem (hádejte dvakrát, čí je to tatínek) v hlavní roli. 

Dotyčný film jsem nedávno viděl a podle mě už moc dobře nefunguje. V porovnání s Friedkinem nebo Polanskim působí vlastně docela směšně. Ale zpátky k Brolinovi. Ten původně nechtěl hlavní roli přijmout. Scénář byl podle něj špatný. Nechal se překecat k přečtení knihy. Do té se doma tak začetl, že zapomněl na čas. Byly dvě hodiny v noci a James se zrovna klepal u extra intenzivní pasáže. V tom mu spadly kalhoty ze židle. To je věc, která se nepořádným čtenářům MovieZone stává pořád. Brolin se však vyděsil takovým způsobem, že následující den ráno zavolal producentům s tím, že roli bere. Film samotný se dočkal mizerného kritického přijetí. Herec sám se nějakou dobu po skončení produkce nechal slyšet, že té historce kolem nejděsivějšího baráku všech dob příliš nevěří. Nepomohlo k tomu ani přátelství s reálným Georgem Lutzem.

5. Přichází Satan! (1976)

Producent Harvey Benhard k natáčení řekl: „Ďábel byl s námi. Nechtěl, abychom natáčení dokončili.“ Ten film má všechno. Děsivý příběh o politikovi, který adoptuje roztomilého Damiena. Výbornou režii Richarda Donnera. Přesvědčivý herecký výkon zlomeného Gregoryho Pecka. Kongeniální hudbu Jeremyho Goldsmithe. No a v neposlední řadě děsivé historky provázející produkci. Začneme u Pecka. Dva měsíce před natáčením se mu zastřelil syn. Gregory byl zlomený, ale vrozená profesionalita zvítězila a natáčení neodřekl. Když letěl pár týdnů před natáčením do Londýna, zasáhnul jeho letadlo blesk. Náhoda? Producent Mace Neufeldt po skončen natáčení letěl do Los Angeles a jeho letadlo zasáhl další blesk. Sám producent to později popsal jako nejhorších pět minut svého života.

Za speciálními efekty filmu stojí John Richardson. Ten během postprodukce jel autem se svou asistentkou Liz. Došlo k bouračce. On sám přežil, Liz bohužel ne. Ošklivá nehoda jí doslova usekla hlavu. Celá tragédie má dvojnásobně nechutnou příchuť. Ve filmu se vyskytuje podobná scéna, na které sám John pracoval. To nejhorší teprve přijde. Richardson se později svěřil, že chvíli před nehodou míjel značku, na které stálo: „Městečko Ommen, 66.6 kilometrů“. Brrr.

To pořád není všechno. Producenti zajistili letadlo mířící do Izraele. Na palubě měl sedět samotný Gregory Peck. Jenom několik hodin před odletem se Gregory rozmyslel a odmítnul do letadla nastoupit. Tušíte správně, stroj do cíle nedoletěl. Došlo k nehodě, kterou nikdo nepřežil. Že byly alespoň filmové lokace bezpečné? Nebyly. Natáčela se scéna na hřbitově. Přítomní byli vycvičení rotvajleři. Něco se stalo. Psy se zbláznili a ošklivě poranili kaskadéra Terryho Walshe. Nepomohl mu ani ochranný oděv. Historky nekončí. Režisér Richard Donner byl během natáčení ubytován v hotelu, který vyhodila do povětří IRA. Naštěstí v něm zrovna nebyl. Později ho také srazilo auto.

Pořád vám to nestačí? Peck, režisér a producenti měli zarezervované místo v restauraci nedaleko hotelu, který vyhodila Irská republikánská armáda do povětří. Večeři nestihli. Naštěstí. IRA restauraci také vyhodila do povětří. Britský Channel 4 nedávno natočil dokument o celém prokletém natáčení. V něm dostal slovo producent Alan Tyler. Ten k produkci řekl: „Štáb byl sestavený ze zkušených lidí, kteří měli za sebou nejedno problémové natáčení. Celou dobu si říkáte, že je to jenom dílem náhody a ne nějakého nadpřirozena. Jenomže zvláštní nehody se kupily jedna za druhou a po natáčení jsme se všichni shodli na tom, že něco prostě bylo špatně“.

4. REC (2007)

Když se řekne REC, tak si automaticky vybavím jeden z nejlepších (nejenom evropských) hororů všech dob. Skoro dekádu starý a sequely prokletý majstrštyk režiséra Jaume Balaguera měl původně zamířit jenom na domácí nosiče. Když producenti viděli, co režisér s omezenými prostředky dokázal, rozhodli se pro kina. Historky z natáčení filmu? Jednu bych měl. Vzpomínáte si na ten infarktový závěr na půdě? Celý se opravdu točil v naprosté tmě a herci neměli tušení, co je čeká. Já si moc nedovedu představit, co při natáčení museli prožívat. Jako diváka mě ten závěr naprosto zničil a stvořil jednu osobní historku, kterou vám tu musím popsat.

Už v minulém článku jsem si dovolil docela výraznou odbočku. V odstavci u Kevina Smithe a Smrtonosné pasti jsem promlouval na KarlaR a vyzíval čtenáře, ať se v diskuzi ozvou a okomentují prolomení „čtvrté zdi“ ve článku MovieZone. Je na čase zkusit něco podobného i tady. Pokud vás tato osobní historka ze sledování filmu nezajímá, přeskočte na třetí místo a neobtěžujte se. Vy ostatní - čtěte dál! Psal se rok 2008 a já se vyskytoval na legendární budějovické koleji K2. Byly jarní prázdniny a já si byl jistý, že na celé studentské ubikaci nikdo není. Mýlil jsem se.

V kuchyni jsem připravoval nějaké špagety. Čekání na ohřev jsem si krátil návštěvou balkónu. Bylo teprve sedm večer, ale obloha byla naprosto černá. Lípy na poli se ohýbaly pod poryvy silného větru. Blížila se pořádná bouřka a já byl připraven. Notebook byl nabitý na 100 procent a po snězení špaget na mě na pokoji čekal právě zmiňovaný film REC. Přišel jsem na pokoj a zhasnul jsem. Pustil jsem film. Poprvé, předtím jsem ho nikdy neviděl. Začala bouřka a já si naplno užíval atmosféru provoněnou deštěm a výborným španělským hororem. Dostal jsem se k závěru a scéně na půdě. V tom někdo (něco) zabouchalo na pečlivě zamknuté dveře.

Jako správný strašpytel jsem mlčel a rozsvítil. Chvíli jsem čekal. Nic. Po chvíli znovu bouchání. Ještě silnější než předtím. Zařval jsem: „ANO?“. Nic. Chodil sem po místnosti sem a tam. Byl jsem vyděšený, ale moč neunikala. Do třetice silné bouchání. Adrenalin zafungoval. Odemknul jsem dveře a prudce je otevřel. Tam stála holka s dlouhými mastnými vlasy. Trochu připomínala Samaru z Kruhu. V ruce měla nůž. Podívala se na mě a řekla: „Ahoj, já bydlím na konci patra. Bouchám na všechny a nikdo kromě tebe tu asi není. Nedaří se mi otevřít tuhle konzervu.“