kec
Trent přišel na stage učesaný jako správný tatík od rodiny, což překvapilo. Od druhé skladby a následující dvě hodiny už vypadal jinak a strašně si to užíval. K NIN se asi nevrátil jentak, evidentně ho to pořád baví. Jeho kravení bylo krásně spontánní a ne jen rocková povinnost. Když jsem viděl podobně šílet pedofilního kovboje Axla Rose, bylo to přehnaný křepčení, zakrývající všudypřítomný mekot. Trentův spokojenej úsměv a radost z fanoušků byly fakt úžasný. Jeho děkování znělo strašně upřímně a myslim, že když bude nějaké příště, tak Prahu opět nevynechá. Je to strašnej sympaťák. Když došlo na ty nejpekelnější kousky, neviděl jsem na podiu toho chlápka, co si ve fraku přišel pro Oscara. Výbornej audiovizuální zážitek (samozřejmost, ale stejně... to jak to spojení obrazu a zvuku fungovalo bylo parádní), výborný fanoušci a protože je moje nejsrdcovější songa The Day the World Went Away, se kterou jsem nepočítal vzhledem k jinak frenetickým a totálně vybordeleným skladbám, první přídavek mě pak zákonitě dostal do kolen. Mrzela mě délka o tři hodiny kratší než bych si klidně šlehnul a absence klidnějších piánko skladeb typu Something I Can Never Have, což teda vynahradilo finální Hurt a ještě teda zamrzelo očekávané přesedlání z "živých" nástrojů k elektronice (to piano tam opravdu chybělo), na druhou stranu když už se někdo do té kytáry opřel, stálo to za to. Vynikající zážitek. 11. 6. NIN, Prágl
reagovat
|