To má naprosto opačný konec, než příhoda, kdy vám holka udělá překvapení a vymyslí víkend v zahraničí. Jestli se někdo bavil, byl to Bukowski v knížce, kterou jsem měl sebou, protože jsme si ještě dělali legraci, že si každej vezmem i knížku, když budeme takový ty páry, co spolu po víkendu nemluví, hahaha. My byli jiní - my spolu nemluvili už na cestě tam, protože jsem si sotva sedl, otočím se a ona už tu knížku v ruce měla :) Takhle, nevěřil bych do tý doby, že čas může utíkat až takhle pomalu. Kamarád mi kdysi vyprávěl, jak se zkusil přihlásit na stand-up, první kolo ok a další, nikdo se ani jednou nezasmál, bez reakce. Tak tohle byl můj víkend stand-up, aniž bych říkal vtipy. Filmová nepříjemná atmosféra, že stačí jen vzít nožík a můžete krájet. A když už už chcete utéct, na letiště pro nás tehdy přijela její máma (naše první a zároveň poslední setkání :), fincherovsky hutně prší, tak těsně za Prahou píchnete. V ten moment drahá polovička začne konečně mluvit. Zatímco máma jí říká, ať se netahá s kolem, ať k tomu pustí mě, ona začne důrazně vysvětlovat, že já neřídím, tak asi nevím. To bylo víc slovní zásoby, než za celej víkend. Vyndavám kolo, ona jde nasupeně postavit trojúhelník a teprve při utahování kola nového, veškerá ta energie jde ven, až mě máma zastavuje, zda-li to utažení již nestačí. Kdepak, paní, nestačí

. Spoustu věcí jsem si třeba ani neuvědomoval, je fakt, že já vždy dávám přednost především příběhu. Ale dívat se na tom tímhle pohledem je též dobré. 



