Po dvanácti letech jsem si zavzpomínal na tuhle geniální pecku, která tehdy prošuměla kiny. Pamatuju si, jak jsem ho viděl sám v absolutně prázdném kinosále někdejšího Palace Cinemas ve Slovanském domě. Úplně mě to tenkrát dostalo. Pohltily mě famózní herectví Emila Hirsche (kde je mu dnes konec...), nádherné písně Eddieho Veddera, fantastická kamera Erika Gautiera a soustředěná režie Seana Penna. Ani nespočítám, kolikrát jsem tehdy ten film potom viděl na DVD. Byl jsem tenkrát schopný to vidět i několikrát za měsíc, dokonce jsem si tenkrát pořídil celý soundtrack a původní knihu Jona Krakauera, ze které Pennův snímek vychází. No a po dvanácti letech je to pořád pecka.
"Happiness only real when shared."
Čím jsem starší, tím víc si tuhle starou pravdu uvědomuju.
Útěk do divočiny (2007)
reagovat
|