V oslavné portréty u nás na MovieZone příliš nevěříme. Za rok a půl se dostalo jen na Jerryho Bruckheimera (imf být odjakživa jeho dvorní kronikář :-) a mohlo u toho i zůstat. Jenže Sam Raimi se za léta plachtění napříč kinematografií vyrýsoval ve fenomén, jehož curiculum vitae se vyplatí zrekapitulovat. Vzdělávání našich mladších čtenářů, kteří by řemeslníka hollywoodských megapopcornů asi nespojovali s trilogií Evil Dead, rozhodně není naším primárním cílem. Mnohem zajímavější je sledovat podstatu rukopisu „nejinvenčnějšího režiséra velkých letních blockbusterů“, jak o Raimim hovoří doma i za mořem. Zdroje téhle lichotivé visačky totiž neodkvetly s režisérovým prvním přesunem do bezpečného mainstreamu, ani nezapadly do archivů. Síť jim zajistila ještě více pozornosti. Nuže, podívejme se na ně...

Patetické historky o umělcích, jejichž první artistní vnuknutí překvapilo už učitelku výtvarné výchovy v páté třídě základní školy, většinou vyvolávají opovržlivý smích. Jenže u Raimiho se něčemu podobnému prostě nevyhnete. Sam si totiž s výmyslem bratří Lumiérů významně tykal už od rané puberty. S nadsázkou můžeme tvrdit, že jeho kariéra se i po letech na hollywoodském piedestalu vyvíjí stejným směrem, jakým se ubírala v době, kdy malý Samík dostal svojí první ošoupanou kameru s osmimilimetrovým materiálem. Na svůj talent a ohromný fanouškovský zápal, který tak trochu nahrazuje slovo „píle“, Raimi trvale nabaluje další a další vrstvy. Můžeme sice mluvit o dvou, třech zlomech ve vyleštěné filmografii, básnit ale o zlatém dítěti a velkém třesku by bylo zneuznáním Raimiho celoživotního nadšení.

Bezproblémové rodinné zázemí uvítalo Samuela Marshalla Raimiho 23. října 1959 v Royal Oaks v americkém Michiganu. O Sama už tehdy pečoval o šest let starší brácha Sander, pro špunta logicky velký vzor. Když se Sander o devět let později odebral do věčných lovišť (smrt v bazénu... něco blbějšího si těžko představit), mohl si Sam oddychnout, že nic horšího jej už v dětství nepotká. Na poklidném detroitském předměstí si fanatik do filmů, baseballu a Spider-Mana užíval pohody se třemi zbylými sourozenci a nezkrotnou kreativitou. Relativní blahobyt (a z něj vyplývající bezstarostnost) navíc brzy umožnil mladíkovi bavit se tím nejnechutnějším, co může lidská duše vymyslet. Tolik krve a hnusu... to není náhoda.

Raimimu bylo sotva dvacet, když se rozhodlo o jeho budoucí kariéře. Ne kvůli nějakému diplomu nebo přátelství se slavnou persónou od fochu – stačilo se na něj jednoduše podívat: Blázen s kamerou nutil vřískat své sličné kamarádky snad od kolébky, kuchyni přetvářel v lokaci pro humorné horory a s partyzánským nadšením vyráběl první složitější trikové sekvence. Jistě netušil že jeho amatérské výtvory o nějakou tu dekádu později zahltí internetová zákoutí a že se o řádění Raimiho s kamarádem Brucem Campbellem a ošlehanou „superosmičkou“ budou vyprávět báje. V jedenácti první film, v třinácti první solidnější kamera, v patnácti první koketérie s profesionálním filmovým štábem: Tomu říkám hukot.

Fór tkví v tom, že když si zpětně prohlédnete Raimiho rané pokusy (a teď myslím opravdu produkci před krátkometrážními It’s Murder, Within the Woods nebo Clockwork, které už zakonzervovaly Raimiho žánrové rozpětí a nahodily styl do víceméně profesionálních kolejí), najdete v nich špalír originálních formálních postupů, které režisérovi v podstatě zůstaly vlastní až dodnes. Sam neustále pátral po nových vyjadřovacích metodách, kameru nastavoval do neobvyklých i zdánlivě nesmyslných (dobře, někdy doopravdy nesmyslných) úhlů - zběsilé rakursy mu ale dopomohly vtisknout svým pozdějším filmům svébytnou vizáž a neustále vnášet na plátno dynamiku. Raimi častokrát narušoval klasickou vyprávěcí strukturu: Nevadilo mu film jakoby „stopnout“ a natvrdo do něj naroubovat šokující, hrůzný, vtipný či jinak zásadní moment. Příběh by v rukou „normálního“ režiséra plynul dál, Raimi se přesto ještě vrátí, aby mohl na plátně vystřelit oko zombíka, anebo zinscenovat souboj Petera Parkera s košťaty, které se na něj vyvalily z místnosti pro údržbáře.

Tím se dostáváme k další velké lásce, kterou Raimi přetavil v evidentní inspirační zdroj. Komediální trio Three Stooges, u jejichž skečů se celá rodinka válela smíchy pod stolem, odvelelo Raimiho k mnoha pokusům o nápodobu slapstickové komedie. Nebo přinejmenším o částečné začlenění některých jejích prvků mezi pavučiny, usekané hlavy i porcované bubáky. Není divu, že každý druhý Raimiho projekt je na filmových databázích zaškatulkován i mezi komedie (OK, každý první taky) a že režisér doteď tak rád a rozkošnicky přepíná mezi smrtelně vážným importem pocitů a humornými intermezzy. Fanoušky ale Raimi chlácholí i spoustou mnohem čitelnějších trademarků: Třebas svým milovaným nažloutlým vozítkem Oldsmobile Delta 88 z roku 1973, které protočilo své pneumatiky v každém bijáku, do něhož šlo nasoukat výfuk a brzdovou kapalinu. V Rychlejší než smrt jej proto nehledejte, pokud se ale v křížovce dohrabete ke kolonce „Společné auto strýčka Bena a Ashe“, víte, jaká písmenka vepsat do prázdných okýnek. Pak tu máme tolik oblíbená camea, která udržují v chodu minimálně Bruce Campbella, nebo Raimiho svérázný šatník, které udržuje v chodu módní policii. Každý velký režisér si rád čechrá své ego tím že prokazuje svou stylovost i mimo filmové plátno, proto můžete na většině fotografií z natáčení spatřit Raimiho v sáčku a vázance (klobouček je nad plán) a chápat to jako poctu milovanému Alfredu Hitchcockovi.

Nic z toho by si Sam nemohl dovolit, kdyby z něj Evil Deadd nízkorozpočtový splatter (u nás známý pod názvy Smrtelné zlo či Lesní duch), nevykoval nezávislou ikonu. Za těžce schrastěných 150 tisíc dolarů si Raimi pořídil půltucet herců, jednu chatu, les a už zmíněný oprýskaný Oldsmobile... víc k rozpoutání hororových orgií nepotřeboval. Evil Dead vydělalo v roce 1981 v amerických kinech slušných dva a půl milionů dolarů, Raimiho jméno ale zakořenilo hlavně mezi vysokoškoláky s větší než malou náklonností pro celuloid. Z michiganského nadšence vyrostl ve skrz naskrz kultovního autora, okolo jehož průlomu se v následujících letech napsalo a napovídalo tolik báchorek, že by z nich člověk za pár minut složil tlustopis výživnější než Starý zákon. Mytizující tanečky okolo krvavé fontány filmařské hravosti se už ale docela okoukaly, takže jim nebudeme dlouze přizvukovat.

Když kolega Douglas před pěti lety sepisoval článeček o trilogii Evil Dead, většina čtenářů mohla udiveně roztahovat oči nad hláškami o useknuté ruce, zakrvácené motorovce a jednom gurmánském stromu, který si vždycky rád podá vyděšenou slečinku. Dnes už myslím každý jen trochu vzdělanější divák ví - nejen díky DVDčkům a DivXům - takříkajíc „vo co go“; takže popisné jásání nad Raimiho zvráceností by se co do originality dalo srovnat s nazýváním Quentina Tarantina šíleným primitivem z videopůjčovny. Omezme se proto na to nejdůležitější: Zběsilé kamerové jízdy vstříc chatě, které dokonale navozují hrůznou atmosféru, rozšafné podání přepísknuté brutality a hlavně všudypřítomná „essence of coolness“, kterou pro Raimiho odtáhl hlavně celoživotní souputník Bruce Campbell, nadefinovaly celý subžánr. Kinetická kamera (v této době ještě zajišťovaná dosti spartánskými metodami) a neustálý důraz na inscenační stylovost (který prorostl i do Spider-Manů – naschvál si všimněte kolika postavám se efektně opírá vítr do vlasů) Raimiho ohromným způsobem proslavily a předurčily k tomu, aby se na přelomu tisíciletí prodral mezi smetánku hollywoodských režisérů, kteří zanesli do mainstreamu pěkně „odspodu“ svou fandovskou, průmyslem nevykastrovanou kreativitu (řeč je samozřejmě o Peteru Jacksonovi, Quentinu Tarantinovi, Robertu Rodriguezovi nebo Kevinu Smithovi).

Raimi, na něhož se valila chvála ze všech stran, v následujících letech oprášil svou letitou známost s bratry Coenovými (spolubydlícími z času studií), když uvedl do provozu jejich scénář k filmu Vlna zločinu. Publikum průměrnou kriminální komedii bolestivě zasklilo, pročež se Raimi logicky vrátil k rodinnému stříbru a první Evil Dead převálcoval ještě odvážnější dvojkou pojmenovanou - jaké překvapení – Evil Dead II. To už se ale otevřely dveře do výtahu ke středoproudým hollywoodským velkoprodukcím...

Sam sfoukl na svém narozeninovém dortu už devětadvacet svíček, když se studio Universal rozhodlo svézt na enormním úspěchu comicsového Batmana. Burtonův Netopýří muž sice vyrukoval v roce 1989 s protivníkem, jemuž kyselina rozežrala ksicht, usmaženými kostlivci a zaprášeným Gothamem, do kin přesto usedli jak dospělí, tak i jejich ratolesti žvýkající Happy Meal od McDonaldu. Můžeme proto pochopit, že si studioví potentáti vybrali k adaptaci temného Darkmana. Chlapík v obyčejném plášti a klobouku, zato se znetvořenou tváří Liama Neesona přišel producenty na průměrných šestnáct milionů dolarů, žádnou velkou díru však do zeměkoule nevyhloubil. Batmanův kostým byl výrazně víc sexy, barokní temnotě Burtonova světa nemohl levný strašák konkurovat a sám Raimi se ocitl na příslovečné křižovatce: Musel se vzdát svých lehce anarchistických stylových hrátek, aniž by přitom už uměl odtáhnout klasické hollywoodské vyprávění.

Darkman alespoň neprodělal (pro Raimiho na dlouho dobu nepoznaný pocit), zároveň však nakousl tvůrčí spolupráci s hudebním bratrem Tima Burtona, Dannym Elfmanem (nebýt hádky na počátku natáčení, komponoval by Elfman muziku i k trojce Spider-Mana), a kameramanským souputníkem Billem Popem. „Oko matriovské trilogie“ se s Raimim znovu spřáhlo o rok později, kdy se Raimi začal zabývat velkým finišem svého smrtelně zlého triptychu. Armáda temnot zpracovala mytologii, jíž Raimi načrtával při vysvětlovačkách v předchozích dvou dílech, a provedla razantní žánrovou revoluci. Dobrodužná komedie, hororová fantasy a historický akčňák šmrncnutý pohádkou (a to všechno prosím zároveň) zvěčnil Ashe při mlácení rytířů kvůli rozvázané tkaničce i při sestřelování bájných monster. Z Armády temnot se musel nejvíc radovat pionýr vizuálních efektů Ray Harryhausen – Raimi na jeho Sindibády a Souboje titánů navázal na první pohled oldschoolovou, a proto relativně levnou trikovou smrští, v níž na dav rozpohybovaných kostlivců stačilo i mizerných třináct milionů dolarů. Byl to, pravda, čtyřnásobek rozpočtu na Evil Dead 2, v porovnání se Spider-Many však nepředstavitelně malý pakatel.

Armáda temnot bohužel pohořela, ovšem ne vlastní vinou. Znovu se potvrdilo, že slovo distributora či producenta přehluší i silnou osobnost režiséra. Raimi sice nemusel odolávat tak mocným tlakům ze strany studia jako v případě Darkmana, i tak byl ovšem nucen nakonec vyslechnout oblíbené „Přestříhej to z eRka na PG-13“. Jenže ani trojnásobná úprava mravokárce z MPAA neobalamutila a nelítostný rating R Armádě (díky bohu) zůstal. Raimiho srdeční látka se navíc utopila ve sporech producenta Dina De Laurentise s distribuční společností Universal: z nedobrovolného vazalství se Armáda temnot vykroutila až v únoru 1993, kdy si odbyla nepříliš úspěšnou premiéru v kinech. Poslední kapitola Evil Dead sice našla v Ashovi hrdinu o rozměrech moderního Barbara Conana, ve filmu odloženém bezmála o rok se o něj však nezajímalo tolik diváků, kolik by si investoři představovali.

Raimiho naštěstí brzy čekal druhý velký průlom. A nejen jeho. Řečeno s lehkou nadsázkou, western o mstivé pistolnici Rychlejší než smrt zařídil to, že Hollywood momentálně ovládají lidé, kteří jej ovládají. Koproducentka a titulní hrdinka zároveň, Základním instinktem čerstvě nadopovaná Sharon Stone, prokázala geniální čich na nová jména. Z nízkorozpočtových hororových šíleností si vytáhla na režijní sesli Sama Raimiho, přes protesty studia si prosadila obsazení mladičkého Leonarda DiCapria (dokonce mu prý zaplatila ze svého honorář) a do první velké role v severní Americe navíc protlačila australského sympaťáka Russella Crowea. Tehdy zcela neznámá sebranka, jejíž obličeje dnes dominují každému oscarovému ceremoniálu, se musí strhané Sharon, svlékající se v trapné dvojce Základního instinktu, potutelně posmívat. Kdo ví, koho by si Martin Scorsese a Ridley Scott, bez její předvídavosti dnes šlechtili...

Ale dost zákulisních plků: Důležitý je samozřejmě Sam. Ten si mohl užívat nevídaného technického zázemí, které z dvaatřicetimilionového rozpočtu vymlátilo každý cent. Přiznaná pocta westernovým opusům Sergia Leoneho adaptovala do žánru řadu Raimiho trademarků a stylistických fines, Rychlejší než smrt ovšem dopadlo přes důraz na středoproudou efektnost (nebo právě kvůli němu?) neslavně. Někdo může mluvit o videoklipové reimaginaci zažitých Leoneovských schémat, většina ale bude souhlasit spíš s jejich navoněným, vnitřně však nepříjemně strnulým przněním. Raimi se sice projevil jako obratný manýrista, který umí svou invenci prodat v zájmu „rychlého“, efektního a snaživě cool výsledku, s vlažnými recenzemi a nezájmem platících diváků ale mimoděčně uzavřel vrátka novému, obrazově agresivnějšímu a „italsky“ klenutému, pojetí nejklasičtějšího z klasických amerických žánrů.

Tradičním paradoxem téhle fáze Raimiho kariéry jsou kritické chvalozpěvy na jeho osobu, které ostře korespondovaly s ekonomickými neúspěchy. Raimi v podstatě přecházel z průšvihu do průšvihu: Filmový fajnšmekr na ekonomické ukazatale ale hrát nemusí, pročež i zimní thriller Jednoduchý plán pro něj může být požitkem. Co na tom, že si na sebe nevydělal... podstatné je to, že Raimi dokázal konečně plně prodat duševní spřízněnost s bratry Coenovými. Dva roky po Fargu se jeho mrazivá kriminálka dočkala dvou oscarových nominací (Billy Bob Thornton za hlavní roli a Scott B. Smith za adaptovaný scénář), což Raimiho ořezalo o image hororového freaka, který zná jen vyhřezlé oční bulvy anebo drsňáckou pistolnici, která pod dohledem kamerových vrtulí střílí padouchy a orálně uspokojuje Russella Crowea. Na to, že se o Jednoduchý plán před Raimim ucházelo dobrých patnáct režisérů, to byl jednoznačně úspěch...

... jakkoliv Jednoduchý plán kiny, jak už bylo řečeno, těžce prošuměl. Prodělečná vzpomínka na Fargo byla ale jen varováním před fiaskem další zhmotněné vzpomínky, tentokrát na Hřiště snů a Bulla Durhama. Raimimu už táhlo na čtyřicet, když mu studio pověsilo na hrb Kevina Costnera, spoustu baseballových míčků a přemrštěných osmdesát milionů dolarů. For the Love of the Game aka Hra snů jich v Americe neutržila ani polovinu. Na kráse jí to ale neubírá. Ano, ze scénáře by se dala klišé vytahovat klidně jeřábem. Ano, tenhle melancholický Raimi hladí po vlasech tak dlouho, dokud se nedoplazí k slzopudnému finále. Jenže jak suverénním způsobem! Raimi se dokázal vypořádat se spory s Kevinem Costnerem a vybavit malinko senilní látku pořádnou dávkou formálních kilojoulů. Každá sekvence z baseballového plácku udivuje audiovizuálními veletoči, ale i umně kočírovanou filmařskou vášní. Pro člověka seznámeného s Raimiho filmografií je myslím i Hra snů nádherně stylovým požitkem, v němž režisérova pulzující fantazie probleskuje zevnitř a tím pohání i schematickou poctu stárnoucímu pánovi na kopečku pro nadhazovače. Prostě jasné V. I. M. a jednoznačně nejpodceňovanější položka v Raimiho kariéře.

Hra snů uvedla Raimiho do světa bohatých produkcí, v nichž není třeba klohnit scény na koleně (Raimi tím definitivně přestoupil z nadšeneckých partyzánských akcí do „zkostnatělého“ mainstreamu, kde peníze obstarají to, na co nestačí realizační fantazie), oblíbil si saturované barvy, tak trochu „telenovelové“ předkládání základních emocí a vybrousil svou schopnost odkroutit i narativně jednoduše vystavěný scénář. Než ale Sam navlékl do přiléhavého kostýmu Tobeyho Magiurea, sešikoval půltucet hvězd do ještě jedné levné temnoty. Hra snů Samovi totiž věnovala velmi poučnou lekci: Hádky s Kevinem Costnerem jej definitivně utvrdily v tom, že natáčecímu placu může vládnout jen jeden - a pouze jeden - pán. A tím je za jakýchkoliv okolností režisér. Sam se dušoval, že už mu studia nepřilepí žádnou velkou protivnou hvězdu, která bude svou nabubřelostí zaštiťovat přemrštěný rozpočet, a právě proto (asi naposledy v životě) se ujal Téměř dokonalého zločinu. A stal se panovačným perfekcionistou. :-)

Zločin (v originále The Gift), přihrál do Raimiho spárů Cate Blanchett, Giovanniho Ribisiho, Keanu Reevese, Katie Holmes, Grega Kinneara a Hilary Swank. Režisér, jehož megahvězdná hodina se tak neodvratně blížila, si mohl ale vedle řízení velkého hereckého ansámblu otestovat i spolupráci s hudebním skladatelem Christopherem Youngem (nová síla pro Spider-Mana 3) a dvěma důležitými svěřenci blízké budoucnosti: J. K. Simmonsem (panovačný šéfredaktor Daily Bugle J. Jonah Jameson) a letitou Rosemary Harris (tetička May). Samotný Téměř dokonalý zločin byl sice sepsán chytrým Billym Bobem Thorntonem, to mu ovšem nebránilo, aby se nakonec plahočil poněkud béčkovými cestičkami. Z dobrých herců sice Raimi ukul nadstandardní thriller s hutnou atmosférou, v odlesku rozervané trilogie Evil Dead však jeho další žánrový posun působí poněkud neživě a nedomrle.

A pak už se zhoupl na své pavučině Spider-Man. Vyprávět znovu o pompézních popcornových jízdách by bylo nošením padouchů před práh Petera Parkera. O Raimiho úspěchu se napsalo i napovídalo mnoho. Dalo se sice předpokládat, že Raimiho vrozené komerční průserářství vyváží enormní obliba Spider-Manových sešitů, věštit ale několik rekordních zápisů a definitivní zažehnutí comicsové mánie, na to by nestačily ani Delfy. Ovšem stalo se. Díky bohu. A díky Raimimu, že se i v kolosálních podívaných pro celou rodinu nezbavil svého rukopisu. Že svými osobitými ingrediencemi dál prosvětluje předvídatelný mainstream, že se odváží dělat radost sám sobě humornými vsuvkami a že nezapomíná vkládat odkazy pro ortodoxní fanouškovskou základnu. Sama Raimiho, nejinvenčnějšího režiséra velkých letních blockbusterů, máme prostě rádi. Snad jej neomezené finanční zdroje nerozežerou podobně jako „zničilo“ megalomanství Petera Jacksona. Snad se perfekcionismus a rostoucí paličatost neprojeví znovu podobně negativně jako při roztržce s Dannym Elfmanem. Snad bude Sam pořád tím samým infantilním Samem, který si nedovolí rutinně odmotat byť jen metr celuloidového pásu. Snad.

P.S.: Jména Robert Tapert, Xena a Herkules jsou vynechána úmyslně. :-)