A letos mezi nás přišel šestý... Jmenuje se Daniel Craig, má na tváři víc vrásek než čerstvě rozryté pole brambor a nerozumí si s ruční spojkou Aston Martina. Hehe... bulvár někdy umí být až příliš krutý. Proti Craigovi ale nestáli jen všichni fanoušci a novináři světa. Mnohem důrazněji na něj doléhala i víc jak čtyřicetiletá historie bondovek a velká zodpovědnost při resetování celé série.

Pojďme se ale dneska vrátit na začátek a oprášit naše znalosti o nejslavnějším špiónovi filmové historie, hrdinovi s kódovým jménem 007, který se zásadně představuje svým skutečným jménem. Bude to dlouhé, ale rozhodně ne nudné čtení a dost možná si na jeho konci uvědomíte, že nezáleží na tom, kdo nosí Jamesův oblek a pije jeho slavné martini s vodkou. Hrdinu definují jeho vlastnosti a činy. A v tomhle případě je rozhodně z čeho vybírat.

Bondův otec

Přirozeně musíme na úvod utrousit pár slov o Ianu Flemingovi, bez kterého by dnes Bond neexistoval. Nebo by možná existoval, ale jmenoval by se jinak, zachraňoval by jiný svět a nechoval by se při tom tak britsky. Evropa vůbec měla s modelovými hrdiny tak trochu problém, narozdíl od Ameriky, která si "vymyslela" Divoký Západ a začala tam strkat jednoho osamělého mstitele za druhým. Tenhle náskok už se nikdy nepovedlo dohnat. Sergio Leone si dokonce musel vypůjčit Clinta Eastwooda, aby se dostal mezi klasiky, ale jinak to bylo vždycky pověstné dobíhání ujíždějícího vlaku. Britové si však nakonec stejně našli cestičku. Charakter špióna nebyl v roce 1962 žádnou novinkou, ale když Bond přišel s vypiplaným vnitřním vesmírem, který popisoval své jednotlivosti do nejmenších detailů, aniž by při tom čtenáře/diváka uspal, byl to pro Hollywood doslova podpásový úder.

Povedlo se to díky Flemingovým knížkám, ve kterých se do značné míry odrážel jeho vlastní život. Resp. to čím chtěl ve vlastním životě být. Jeho otec zemřel když mu bylo osm, ale zvěsti o jeho hrdinství za první světové války (zahynul v boji) položily v mladém Ianovi potřebné základy adorace velkých vzorů. Sám však do téhle škatulky nezapadal, a když ho rodina nutila, aby kráčel v otcových stopách, rozhodnul se po neúspěšném studiu na vojenské akademii raději prchnout k účetním a jiným knihám.

Po jeho setkání a krátké spolupráci s Johnem Godfreyem, skutečným agentem britské tajné služby, se pak Flemingova fantazie rozhořela naplno a když viděl, že sám to na podobný post nikdy nedotáhne, rozhodnul se stvořit literárního hrdinu, ve kterém si splní všechny své sny. Hrdinu, jenž naplní všechny jeho ambice a bude podobně vzorovým machrem jako jeho otec. Čistý trestní rejstřík, kód cti silný jako u japonských samurajů, ale drsný zevnějšek a ne úplně andělská povaha, přesně ve stylu amerických kovbojů. Co ho odliší od dvou tak rozdílných světů? Britský vkus, špiónské hračky a schopnost svést jakoukoliv dívku či ženu do pěti minut.

Bond se stal možná až příliš bezchybným hrdinou a Fleming už ve svých knihách (napsal jich celkem dvanáct + dva krátké příběhy) dbal na tradiční klišé, které velelo hrdinovi vyváznout i z těch nejzoufalejších situací, samozřejmě hned poté, co mu záporák prozradil své plány na příštích patnáct let. Kromě intenzivní akce čtenáře zaujala především hloubka, se kterou Fleming popisoval Bondovo chování a také zákulisní detaily tajné služby. Díky tomu mohly vzniknout tak silné postavy jako M, Q nebo Moneypenny a řada autorů, kteří rozdmýchávají bondovský vesmír dodnes se měla po Flemingově skonu od čeho odpíchnout. Těžko říct, zda byla sláva Jamese Bonda tehdy srovnatelná s Harry Potterem, ale rozhodně byl stejně výrazným literárním hrdinou jako tenhle čaroděj a do party bychom mohli ještě přidat, snad se hardcore fandové detektivek neurazí, i slovůtného Sherlocka Holmese.

Výběr není náhodný. Všechny tyto hrdiny totiž definuje předloha natolik silně a poctivě, že není problém na jejich tradici navázat. U Bonda se měnili režiséři a představitelé jak na běžícím pásu (vyjma úvodní série filmů, kde byl štáb po několik filmů takřka identický), Sherlock Holmes žil dlouhým a spokojeným literárním životem, který podporovaly desítky autorů, a filmový Harry Potter ustojí jakkoliv křiklavou změnu režiséra, protože jeho svět a postavy jsou natolik jasně definované, že už s nimi skoro nelze hnout špatným směrem.

Zřejmě i proto si fanoušci tyhle postavy tak oblíbili. Vědí co od nich mohou čekat, znají jejich přednosti, nálady i zlozvyky a pokud je snad jejich miláčci čas od času překvapí, vždycky je to jistých neviditelných mantinelech, tak aby se dal případný průšvih odpustit. Bondovi se to zatím podařilo vždy, i když si během své dlouhé historie prošel několika mediálními horečkami, vždy souvisejícími se změnou hlavního představitele. Všichni víme jak citlivá to může být změna. V tomhle případě snad neexistuje srovnatelný hrdina, v jehož případě by došlo k tolika výrazným faceliftům. Šesti bondovským hrdinům může sekundovat snad jedině již zmíněný Sherlock Holmes nebo Dracula, ale v těchto případech jde o to, že předloha velmi detailně popisuje vzhled osoby, takže herec je chtě nechtě nucen se vžít do podobné vizuální stylizace jako jeho předchůdci. Kdyby Holmes neměl typickou čapku, ostrou bradu, orlí nos a bezpodmínečnou dýmku, zřejmě by ho vůbec nepustili na plac.

Jak být správným Bondem

Ačkoliv vám bondovská definice může připadat jen jako soubor klišé, vězte, že v knihách jsou např. jeho fyzické dispozice velmi přesně definovány. Měří 183 cm, váží 76 kg, má modrošedé oči, černé vlasy, tři centimetry dlouhou jizvu na pravé tváři (ve filmech to bylo vypuštěno, protože by to byl pro maskérky přílišný zápřah) a také vypálené písmeno ruské abecedy (vypadá trochu jako "W") na předloktí jedné ruky. Ono písmeno ho značkuje jako špióna a k tomuto politováníhodnému úrazu došlo právě v předloze ke Casino Royale.

Bondovy zlozvyky pak přirozeně zná každý jeho fanoušek. Ženy (všechny), alkohol (ve velkém), cigarety (co nejsilnější), karban (zásadně o vládní peníze) a to neustálé lpění na vlastním jméně. Kromě toho je Bond génius (má mimořádné analytické i matematické schopnosti), umí své protivníky zneškodit jakoukoliv existující zbraní, ale i holýma rukama a když se mu nechce bojovat, tak je buď ukecá nebo uchlastá. V obou variantách má záviděníhodnou praxi.

A v obojím hraje přirozenou roli jeho šarm. Je to zbraň, kterou intenzivní výcvik pouze chirurgicky nabrousil a praxe dovedla k pověstné dokonalosti. Právě díky ní před Bondem roztají všechny ženy světa a dokonce i záporáci ho ve slabších chvilkách začnou obdivovat. Je to většinou ta poslední chyba, kterou ve svém životě udělají.

Bond ve filmu

A tak se konečně dostáváme k tomu "hlavnímu" - bondovkám na stříbrném plátně. Všichni víme, že zrod hrdiny nikdy nebývá lehký a v případě agenta 007 tomu nebylo jinak. Fleming prodal práva nadvakrát hned dvěma producentům - Albertu Broccolimu a Harrymu Saltzmanovi. Ti dva si naštěstí padli do oka a Broccoliho snaha obsazovat v britských filmech výhradně britské herce a štáb pak zúžila možnosti hereckého obsazení (podobný britský komplex můžeme u Bonda vidět po mnoho následujících let a celkem úspěšně ho převzal i Harry Potter). Dr. No však nebyl látkou o kterou by se herci nějak prali. Řada z nich hlavní roli odmítala, považujíc bondovky za brak. Navíc hrát "černobílého" akčního hrdinu vedle blonďaté barbíny, která většinu stopáže pobíhá sem a tam v bikinách? I kamarádi Seana Conneryho prý předpovídali jeho kariéře blízký zánik, když na nabídku kývnul.

Jenže Sean neměl na výběr. Pocházel z nuzných poměrů, jeho herecká kariéra nebyla nakopnutá zrovna nejšťastněji a tohle byla alespoň celkem zábavná premisa. A tak do toho šel. Ian Fleming z toho "Skota jak poleno" příliš nadšený nebyl, ale po premiéře filmu změnil názor. Vlastně ho změnili všichni. James Bond se stal přes noc národním hrdinou, Sean Connery se začal objevovat na titulních stránkách a z Broccoliho a Saltzmana se stali boháči. Zatím jen malí boháči, ale to se v následujících letech začalo geometrickou řadou měnit. Typický příběh o velikém úspěchu, takových už jste v hollywoodské historii slyšeli tucty, že? Na jedno jméno se tu ale zapomíná. Na jméno, bez kterého se to všechno mohlo zřítit jako pověstný domeček z karet.

Terence Young - režisér prvních dvou bondovek (a čtvrtého Thunderballu). To byl člověk, který se postaral o to, aby se filmový Bond vyrovnal tomu knižnímu. Sám o sobě byl Bondovi tak podobný (povahově i historicky), že by si ho snad mohl i zahrát. V šestačtyřiceti letech kývnul na režii prvního filmu, sám si "otesal" mírně buranského Conneryho, aby sednul do škatulky uhlazeného britského špióna (jeho neurvalost ale často záměrně "zneužil" v akčních scénách) a dokázal z nabídnuté látky vytěžit maximum. Projekt se mu ze začátku vůbec nelíbil, ale protože mu Broccoli slíbil, že bude pracovat se stejným štábem jako v případě jeho předchozího filmu (Red Trooper), nechal se přemluvit.

Už z prvních scénářů bylo jasné, že knižní Bond je jinde než ten filmový. Fleming byl měl rád fakta víc než své postavy a rád se pitval v detailech. To může být pro filmový scénář smrtící kombinace a tak se z temného a trpícího hrdiny stal sebevědomý elegán, který má vždy nějaké to eso v rukávu. Na cestě k definitivní proměně však stálo mnoho překážek. Terence Young musel hodně bojovat, aby Bonda přesunul od tradiční britské detektivky, kterou tak nějak všichni čekali, směrem k velkolepému akčnímu dobrodružství, které bude mít nádech dobrodružné romantiky, podpořené nevídanými technologickými zázraky z dílny Bondova vynálezce s kódovým označením Q.

Především se musela změnit Bondova povaha. Young moc dobře věděl, že s Connerym nepůjdou na první pokus dělat zázraky, ale určitě doufal, že bude snažší z něj udělat charismatického šikulu, kterému všechno vychází, než temného a osudem zkoušeného génia, bazírujícího na věrohodných detailech. Ne, filmový Bond s Connerym v hlavní roli potřeboval především nadhled, ve kterém budou fungovat šílení záporáci, vychytralé plány na ovládnutí světa a špiónské sci-fi hračky. Chtělo to Errola Flynna - okouzlujícího a zábavného hrdinu, nikoliv Phila Marlowa, se kterým počítali producenti. Terence Young to pochopil, předělal, natočil a... vyhrál.

Díky tomu, že předělal Conneryho k obrazu svému a pak ho proměnil v Bonda, který respektoval nejdůležitější prvky předlohy a při tom ještě stihnul být zábavný, se z Dr. No stal superhit a svět si zapamatoval Jamese Bonda. Young potom ještě natočil Srdečné pozdravy z Ruska a pochopil, že v případě Goldfingera už se počítá s žánrovým posunem bondovek z kategorie věrohodných thrillerů do kategorie zábavný akční film. Z uvěřitelného špióna se stal superšpión a realita byla odsunuta na druhou kolej. Proto se Young rozhodl ustoupit a přenechat své místo dalšímu režisérovi. Základy však byly položeny a filmový Bond byl jasně definován. Zapamatujte si, že to bylo především díky Youngovi, který Conneryho "burantství" dokázal zjemnit na únosnou míru, aby pak ty zbývající drsné okraje použil ve scénách, kdy měl Bond působit všehoschopně. Byla to dokonalá spolupráce dvou velkých mužů a co se Connery naučil během natáčení Dr. No, to pak vesele užitkoval i během dalších bondovek. Byl první, vyfasoval ty nejlepší náměty a právě proto ho svět dodnes uznává jako nejlepšího a nejvěrohodnějšího Bonda.

Proč se to Youngovi povedlo? Dokonale totiž pochopil podstatu Bondovy postavy, zbavené veškerých technologických cinkrlátek a podbízivého randění s modelkami. Zahlédnul jeho duši a pokusil se jí zhmotnit na filmovém plátně. Tenkrát nešlo o peníze nebo komerční úspěch, šlo o to dostat tu postavu na plátno. Nikdo nemohl tušit, jaký bude mít Dr. No úspěch. Před prvními projekcemi si všichni zúčastnění kousali napětím nehty a doufali, že si vydělají alespoň na rozpočet (první bondovka stála jeden milion dolarů). Zbytek je samozřejmě historie. A přesto měl Young sílu opustit Bonda v rozpuku, když viděl, že jeho hrdina už teď bude dost možná jenom recyklovat. Vrátil se až k režii Thunderballu, protože se mu líbil scénář. Pak ale skončil s agentem 007 nadobro a až v roce 1989 na všetečnou otázku, zda by si ještě chtěl nějakou bondovku natočit, odpověděl: Možná ano, ale musela by být poslední. Young to chápal tak, že možnosti postavy již byly vyčerpané a pokud ho tvůrci chtěli opravdu znesmrtelnit, museli ho nechat odejít. Představoval si stárnoucího Bonda, samozřejmě v podání Seana Conneryho, který předá smutnému Q klíčky od Aston Martina a naposledy projde dveřmi jeho laboratoře. Prostě skončí. Uzavře celý koloběh.

Nekonečná štafeta

Podobně idylický konec si ale bondovská série nemohla dovolit, protože v ní šlo především o peníze a ty se sypaly od premiéry Dr. No takřka nepřetržite. Srdečné pozdravy z Ruska dokázaly, že první film nebyla náhoda a protože měl Broccoli VELMI slušnou zásobu námětů, rozhodnul se z Bonda udělat velkou filmovou sérii. Průměrně to vychází na jeden film za dva roky, částečně i díky velkým nárokům bondovských produkcí, ale v prvních letech vznikala vždy jedna bondovka ročně. Sean Connery jich takhle natočil hned pět, v letech 1962-1967. Během natáčení ho však také dostihla recyklační deprese a navíc si uvědomoval rostoucí tlak ze strany médií (která chtěla stále lepšího a lepšího Bonda a navíc se zajímala o to, kdy Connery chodí spát, s kým chodí spát apod. ;) a riziko zaškatulkování. Dal tedy studiu ultimátum - buď se stane právoplatným producentem série nebo půjde od válu.

Broccoli tehdy odmítnul a i když šéf United Artists, společnosti která tehdy bondovky produkovala, nabídnul Connerymu rekordní honorář, s horkokrevným Skotem to ani nehnulo.

Samozřejmě nastala panika a Albert Broccoli zažil pár horkých chvilek. Kandidátů na roli byly desítky, ale bez Seana Conneryho se z filmu mohl stát velký propadák. Timothy Dalton tenkrát roli odmítnul, protože si připadal moc mladý a navíc nevěřil tomu, že ho diváci přijmou. Roger Moore nebyl osloven, protože hrál v populární televizní sérii Svatý (možná jste viděli remake s Valem Kilmerem) a dvě výrazné postavy v jeho filmografii by si mohly navzájem škodit. Nakonec se tedy připletl do cesty George Lazenby a to doslova. Obléknul se jako Bond a "náhodou" potkal Alberta Broccoliho. Ten byl podobnou upřímností natolik zaskočen, že dobře stavěnému Australanovi roli nabídnul. Lazenby tehdy nebyl úplně neznámým floutkem. V Austrálii sloužil v armádě (byl expertem na boj beze zbraně) a když se přestěhoval do Londýna a vrhnul se na modelling, dokázal si v roce 1968 získat post nejlépe placeného modela na světě. Dokonce byl evropskou tváří značky Marlboro. Rozhodně měl slušné předpoklady.

V roce 1969 tak měla premiéru další bondovka V tajné službě Jejího veličenstva. Sice bez Conneryho, ale s velmi dobrým scénářem a tradičními bondovskými proprietami. Snímek režíroval Peter Hunt, asistent režie na předchozích bondovkách, a popasoval se s náročným úkolem celkem zdatně, horší už to bylo s Lazenbyho dřevěným herectvím a nedostatkem šarmu. Connery byl v tomhle jednoduše nedostižný a i když je snímek v rámci série dost povedeným kouskem, všichni cítili, že James Bond poprvé trochu zakopnul. Na finančním úspěchu filmu to však nic nezměnilo.

Mnozí fandové si myslí, že Lazenbyho bondovka byla propadákem, ale ve skutečnosti vydělala víc peněz než většina 007 filmů ze 70. let. Navíc stála jen 7 milionů (z toho mimochodem 400 tisíc pro Lazenbyho, tržby se pohybovaly kolem 87 milionů), takže byl Broccoli velmi spokojen a nabídnul Lazenbymu smlouvu na dalších sedm filmů. Australan si vzal zálohu, ale nakonec couvnul a považujíc Bonda za sexuálního dinosaura, který nemá v liberálních 70. letech co pohledávat, se rozhodnul zkusit štěstí jinde. Vrátil zálohu a Albert Broccoli vycítil, že má tentokrát opravdu velký problém.

Nikdy neříkej nikdy

A tak se Sean Connery dostal do Guinnessovy knihy rekordů, když nakonec svolil ke svému návratu do série v bondovce Diamanty jsou věčné. Byl to nový začátek po Lazenbyho bondovce, která byla dějově v mnoha směrech revoluční. Nejen že nabídla výrazného záporáka (Ernst Stavro Blofeld ve skvělém podáním Tellyho Savalase), ale Bond se v jejím závěru dokonce oženil! Štěstí samozřejmě netrvalo příliš dlouho, protože z komerčních důvodů byl podpantoflákový Bond neměl příliš velký potenciál. Blofeld tak Bondovu manželku v závěru filmu zabil a vypálil tak Jamesovi do srdce jednu z největších jizev.

Byl to báječný cliffhanger, jenže co teď, když se Lazenby rozhodnul sbalit si svých pár švestek a zmizet? Connery si nakonec řekl, že zachrání svět, Jamese i diváky za neslýchanou sumičku 1.2 milionu britských liber (šestina rozpočtu). A věděl, že je dostane. Bylo to snad poprvé v celé sérii, kdy herec věděl, že má producenty v hrsti a mohl si dovolit menší vydírání. Connery si ale svůj honorář zasloužil, protože snímek vydělal 116 milionů dolarů. Lidé chtěli Seana zpátky a chtěli vidět, jak pomstí smrt své (resp. Lazenbyho ;) ženy. To se vyřešilo hned v předtitulkové sekvenci a pak už nic nebránilo tomu, aby se James vrhnul do dalšího dobrodružství.

Famózní titulkové sekvence a jejich "předehry", sestávající většinou z velkolepých akčních scén, se staly dalším bondovským trademarkem, který ale budeme rozebírat až v dalších článcích. Velmi populárními se staly především v sedmdesátých letech, kdy na ně byl kladen obzvlášť velký důraz.

Sean Connery však Broccolimu nabídnul jen dočasnou záchranu, nikdy nechtěl svolit k další sérii bondovských rolí, ať už by to bylo za jakkoliv vysoký honorář. Jedinou výjimkou byl rok 1983, kdy se objevil v neoficiální bondovce Nikdy neříkej nikdy (jak ironický to název), která byla warneráckým remakem Thunderballu. Tenkrát dokonce mělo dojít k tomu, že se americký Bond (Connery) střetne v kinech s britským Bondem (Moore), protože ve stejném roce měla premiéru i Chobotnička. Nakonec se obě bondovky objevily v kinech s odstupem několika měsíců a obě měly velký úspěch. Nikdy neříkej nikdy však záměrně ignorovala všechny bondovky, které následovaly po Thunderballu a samozřejmě byla nucena přeobsadit klíčové role (Blofelda tu hraje Max Von Sydow), což fanoušky zrovna dvakrát nepotěšilo. Connery ale odvedl špičkovou práci. Jako obvykle. Sám se pak vrhnul na další role a díky účasti v sériích jako Highlander nebo Indiana Jones se z něj stal doposud jediný představitel Jamese Bonda, který se dokázal vymanit ze škatulky (relativně) a slavil úspěch i díky dalším postavám.

Producentům však hrálo štěstí do karet a když Roger Moore v roce 1969 skončil se seriálem Svatý, byl takřka ideálním materiálem na Jamese Bonda. Strávil v roli celých dvanáct let a posunul ji směrem k nekompromisní nadsázce. V jeho podání se Bond zřejmě nejvíc odchýlil od knižní předlohy, když se z něj stal hláškující playboy, kterému jde všechno od ruky. Flemingovi fandové si možná trhali vztekem vlasy, ale formulka odlehčeného akčního filmu zázračně fungovala generovala spokojenou základnu příznivců i pohádkové zisky. Nebyl důvod něco měnit. Až do roku 1985. To už se ohlásil věk a osmapadesátiletý Moore přiznal, že mu dělá problémy spát před kamerou s dívkami, které by mohly být jeho dcerami. Vyhlídka na smrt se tak stala poslední Mooreovou bondovkou a bylo na čase najít dalšího představitele.

Moore odešel se ctí a s portfoliem velmi kvalitních filmů. Mnozí ho nikdy nepřijali jako právoplatného nástupce Seana Conneryho (ti dva jsou mimochodem v reálu dobrými přáteli), ale nikdo mu neodpáře, že postavu hlavního hrdiny zaktualizoval a udržel naživu během překotných 70. a především 80. let. Bondovky nijak neztratily na popularitě a samozřejmě se musely přizpůsobit vlně popcornových hollywoodských akčňáků. Podle mého obstály se ctí. V polovině nejplodnější akční éry však stály před největší výzvou. Všichni víme, že rok 1985 byl jakýmsi boomem asijských i hollywoodských megapecek a odolat takovému náporu, to chtělo Bonda za všechny prachy. Existoval však vůbec?

Albert Broccoli se opět vrátil ke svým starým úvahám. Timothy Dalton ho odmítnul už dvakrát. Poprvé když měl nahradit Seana Conneryho (viz výše) a podruhé... když měl nahradit Seana Conneryho. To bylo období, kdy se rozhodovalo mezi Moorem a Daltonem. Dalton tehdy řekl, že se mu nelíbí kam série směřuje a role se vzdal. Když ho pak oslovil Broccoli potřetí v roce 1986, byl Dalton zasypaný prací a ač nerad, musel odmítnout. Trpělivost slavného producenta však byla tehdy veliká a napočtvrté to vyšlo. Dalton podepsal smlouvu na tři bondovky a začalo se točit. Dech života měl premiéru v roce 1987 a přestože slavil komerční úspěch (tváří v tvář filmům jako Smrtonosná past), fanoušci nenesli změnu na postu hlavního hrdiny příliš dobře. Dalton sice byl geneticky dokonalým Bondem (nejlépe odpovídal popisu v předloze), ale bondovky sledovala především generace odrostlá na zábavném Moorově Bondovi, přičemž Dalton se vrátil ke kořenům a nabídnul chladnokrevného a mnohdy až smrtelně vážného hrdinu.

Takový "schod" se divákům těžko rozdýchával a způsobil radikální pokles tržeb následující bondovky Povolení zabíjet. Ani velkolepé akční scény a thrillerový nádech tak agenta nezachránily od komerčního úpadku. Navzdory filmovým kvalitám šestnácté bondovky se tak producenti rozhodli vystavit stopku.

Komerční úpadek (jak se to vezme, za 156 milionů na tržbách, vzhledem ke 42 milionům rozpočtu by byl dnes každý vděčný) byl však způsoben hned několika faktory. Krom toho že se Bond vlivem hollywoodských tlaků dostal mimo svojí škatulku (připomínal spíš Drsného Harryho než původního špióna z Flemingových románů), musel se popasovat s neobvykle silnou letní sezónou roku 1989 a navíc si s sebou nesl břímě odfláknuté marketingové kampaně. V létě byly v kinech pecky jako Indiana Jones a Poslední křížová výprava, Smrtonosná zbraň 2, Batman nebo pátý celovečerní Star Trek. Navíc to byla první bondovka, která získala rating PG-13 (všechny předchozí měly PG).

Dalton měl smlouvu na tři filmy a ten další měl mít logicky premiéru už v roce 1991. Neoficiální název byl The Property of a Lady, měl se odehrávat v Londýně, Hong Kongu a Tokiu. Tokiu plném robotů. Přípravy se však neúnosně protahovaly a Dalton nakonec ze smlouvy vycouval, na což měl díky neustálým odkladům právo. Bondovky se tak dočkaly šestiletého vakua, na které bylo navázáno až v roce 1995. S novým Bondem, novým režisérem a novým přístupem.

První reset

A tak přišlo na řadu rozebrání starého a sestavení nového Bondova obrazu. Scénář původně plánovaný pro Daltona se několikrát předělal a James si měl vzít to nejlepší ze všech svých čtyř předchůdců. Producenti se obávali, že s koncem studené války už se pro Bonda v kinech nenajde místo a zdraví Alberta Broccoliho se značně horšilo (zemřel v roce 1996), ale jeho dcera Barbara se ukázala býti víc než schopnou nástupkyní a dokázala nového Bonda přivést k životu. Opět při tom využila tatínkovy archivy, když pátrala po vhodném nástupci. Pierce Brosnan zkoušel své štěstí už v 80. letech, při konkurzu na jednu z rolí v Chobotničce. Tenkrát byl na Bonda příliš mladý a po neúspěšném konkursu se upsal na sedm let televizní stanici NBC, kde ztvárnil hlavní roli v seriálu Remington Steele. Jeho elegantní televizní detektiv získal značnou pozornost a tak se na něj Broccoli obrátil v roce 1989, když přemýšlel nad tím, jak nahradit už tehdy nespokojeného Daltona. Brosnan byl však stále v područí NBC a ta ho nechtěla pustit z dobře rozjeté a populární televizní show.

O tři roky později se naštěstí situace změnila a tak mohl Brosnan roli přijmout, jen několik měsíců poté, co Dalton definitivně z projektu vycouval. K režii Barbara najala nadšeného Martina Campbella, kterého odkojily klasické bondovky s Connerym a tak se začalo natáčet Zlaté oko - bondovka, která zachránila Bonda pro třetí tisíciletí.

Všichni věděli, že se musí řada věcí změnit. Dokazuje to obsazení Judi Dench do role "M" a její hláška na úvod, popisující Bonda jako sexuálního dinosaura a smutnou připomínku éry studené války. Taková malá alibistická zmínka, uvědomující diváky o tom, že všichni víme, jak moc se toho změnilo. James se ale nezměnil... byl stejne šarmantní jako Sean Connery, stejně zábavný jako Roger Moore a uměl být stejně drsný jako Timothy Dalton. Brosnan zkrátka zvládnul vyvážit důležité atributy a stal se Bondem nové generace. Hodně tomu napomohl i režírující Campbell, který ho na cestu vybavil úžasnou akční předehrou, ještě lepší titulní písničkou od Tiny Turner a... prostě se tak nějak všechno povedlo. Je vidět, že na Zlatém oku si dali producenti záležet. Dodnes je považováno za nejlepší Brosnanovu bondovku.

Následující, možná až příliš akční a nadsázková, bondovka Zítřek nikdy neumírá pak dala jasně najevo, že nový Bond dokáže přežít i ve světě ovládaném Jerry Bruckheimerem. Budoucnost se zdála být rúžová, tržby byly zpátky na svém místě (proklatě vysoko) a nový Bond se vyhříval v zájmu diváků i novinářů. Doba se ale přece jenom změnila víc, než mohl kdokoliv tušit.

I když osobně další dvě Brosnanovy bondovky nepovažuji za nějak výrazně kvalitní (Jeden svět nestačí, Dnes neumírej), rozhodně nebyly jejich filmové přednosti nebo nedostatky tím hlavním důvodem, proč znovu radikálně točit kormidlem. Jde v podstatě o to, že bondovky se velmi rychle staly v nové éře Hollywoody tím odstrašujícím příkladem nenažraného molochu (rozpočet Zlatého oka - 60 milionů, rozpočet Zítřka 110 milionů, rozpočet Dnes neumírej 140 milionů), který přestával být zázračně výdělečnou záležitostí, ale nenažraným se stal i Pierce Brosnan, když požadoval stále více peněz a procent. Product Placement sice zajišťoval slušné finanční injekce, ale bondovky se rychle staly neefektivními a Brosnan zlobil natolik, že se stal prvním Bondem, kterého se zbavili sami producenti.

Barbaře Broccoli zkrátka došla trpělivost a když se natočila jubilejní dvacátá bondovka, prosvištěl skrz EON Productions pořádný vichr, který souvisel i s tím, že celou sérii za hříšné peníze odkoupila Columbia Pictures (součást konsorcia Sony), která už v roce 1967 pozlobila Brity akční parodií Casino Royale, v hlavní roli s Davidem Nivenem (toho mimochodem už od začátku upřednostňoval sám Fleming jako ideálního představitele Bonda). Byla z toho velká soudní tahanice a Sony dokonce musela United Artists (součást MGM) zaplatit tučné odškodné. Nakonec ale před pár lety Sony rovnou celé MGM koupila a mohla si tak natočit nové Casino Royale, tentokrát už v rámci klasické bondovské série. Kruh se uzavřel.

Druhý reset

A tentokrát opravdu natvrdo. Nebudeme řešit nesnáze s hledáním nového Bonda, to jak moc se liší od svých předchůdců, ani zábavné historky z natáčení v Praze. Toho jste si mohli přečíst tuny v minulých týdnech a měsících, na MovieZone i všude jinde. Důležité je, že Bond se vrací ke svým kořenům jak dějově, tak povahově. Casino Royale se sice odehrává v současnosti, ale doslova postavu Jamese Bonda "resetuje". Uvidíme jeho první dobrodružství, zjistíme jak přišel k pověstným "dvěma nulám" a také jak se stal z chladnokrevného zabijáka tím oblíbeným špiónem, kterého jsme znali čtyřiačtyřicet let. Možná zjistíme, že jsme ho neznali vůbec. Odklon k chladnokrevnému a trochu sucharskému týpkovi by se mohl na rozjezd podařit, ostatně tohle je Jamesem z doby "před Jamesem". Nabízí spartánský rozpočet (oproti Dnes neumírej polovičních 70 milionů dolarů - ve skutečnosti se však náklady vyšplhaly ke 102 milionům), osvědčeného režiséra (Martin Campbell už jednou "resetoval" ;) a velkou věrnost Flemingově předloze.

Budou z toho stejné rozpaky jako v případě Daltonova dobrodružství, které přišlo po rozšafných Moorových bondovkách? Je svět připraven na temnějšího hrdinu, když ho Brosnan opatřil jakousi chlapeckou skotačivostí, při které jsme mu uvěřili i ty nejabsurdnější situace?

Právě díky těmto otázkám se vyplatí na Casino Royale zajít. Série evidentně žije a postava Jamese Bonda je stále zajímavým artiklem, který vzbuzuje naděje i rozpaky. Možná už nemá tu sílu jako v předchozích čtyřech dekádách a trochu se přeceňuje její dopad na filmový svět, ale pořád se ještě jedná o důležitou podzimní událost a zcela jistě bondovský milník. Kdo to učetl až sem, ten jistě chápe o čem mluvím. Držme tedy Danielu Craigovi palce, aby Jamese Bonda vystřelil vstříc lepším zítřkům. Bez téhle postavy by totiž byl filmový svět o dost chudší a já si myslím, že milý James má ve svém Waltherovi ještě dost nábojů na to, aby párkrát zachránil svět. Ve čtvrtek bude mít svojí šanci. Běžte mu držet palce.