Ryan Coogler má svou kariéru dokonale pod kontrolou. Black Panther patří k těm povedenějším, hlavně ale k nejúspěšnějším marvelovkám, Creed je víc než důstojné pokračování ságy Rockyho Balboy a už jeho debut Fruitvale naznačil, že půjde o jednoho z nejzajímavějších filmařů. A zatím je u toho až na výjimky i Michael B. Jordan. Teď spojili síly u upírského hororu Hříšníci, který je nakonec trochu jiný, než byste čekali. A možná i mnohem lepší.  

Jak to vidí Jokolo:
Bez mučení přiznávám, že miluju snímky, v nichž se pevnou rukou dovede smíchat několik zdánlivě nesourodých žánrů tak, aby z toho vznikl funkční celek. Cooglerovi se to s Hříšníky povedlo. Jednou rukou kutí drama o rasismu, druhou rukou gangsterský thriller a těch rukou má nejspíš ještě mnohem víc, neb se do toho míchá i osobní příběh o lásce k hudbě, upíří horor nebo klasická vyvražďovačka. Po prvním Creedovi a Black Pantherovi je trochu překvapující, že akce je z těchto prvků ta nejméně funkční. O to víc však těší to, jak Coogler velmi schopně, živě a zábavně režíruje hudební čísla, která svou dravostí a osobitostí v lecčems připomínají mnohokrát omílaný Chazellův Babylon. Jenže pak se do toho občas hodí Hořící Mississippi, nelze nevzpomenout Peelův satirický horor Uteč a k tomu všemu se přimíchá 30 dní dlouhá noc nebo Od soumraku do úsvitu. Nikdy se však nesleví z osobitosti a audiovizuální zručnosti. 

Velké plátno je tak nutnost. CGI je málo, živých kulis hodně a oku i uchu tak neustále lahodí nějaké vjemy. Díky přecházení mezi žánry a frenetickému střídání vyvražďovaček a hudebních čísel tak stopáž čile utíká. Napomáhá tomu i skvělý casting, Michael B. Jordan ve stylové dvojroli baví vždy, nicméně Jack O'Connell, Hailee Steinfeld, Delroy Lindo a Babylonem pokřtěna Li Jun Li k tomu? Náramná radost, která je navíc posílena tím, že každá z postav má ve filmu své pevné místo i svůj jasný a propracovaný charakter. Tím spíš maličko zamrzí uspěchané finále, které je možná až příliš doslovné a v lecčems odbyté. Do tématu rasismu a nesvobody pak nejsou zuby filmů zakousnuty tak silně, jak by asi Coogler chtěl, a zmiňované Uteč například v tomto směru scenáristicky funguje o poznání lépe.

Jenže tam, kde Hříšníci maličko ztrácí na chytrém scénáři, přidávají hutnou dávku stylovosti a odvázanosti. Upíři mají klasické až pohádkové prvky, ale režisér se nebojí z nich udělat rozjařené figury, které proti hrdinům bojují nejen vyceněnými zuby, ale i tanečními čísly. Jde tak nejen o souboj proti upírům, ale i střet dvou kultur. Cooglerovi se tak podařilo natočit zábavný, inovativní, osobitý a skvěle vypadající film, který ve fragmentech připomíná mnohé jiné filmy, ale v celkovém výsledku je neskutečně originální, nezapomenutelný a svůj.

Jak to vidí do_od:
Porno. Ale jakože totální. Naprosté audiovizuální orgie těch nejvyšších kvalit, a bodejť by ne, když si Coogler vydupal 65mm film, IMAXová plátna a takřka rok dlouhou postprodukci. Vedle mistrovské řemeslné stránky, kde jeden opojný obraz střídá druhý, a v níž hudba v rytmu jižanského blues strhává natolik, že si člověk v kině začne sám podupávat a těšit se na každý další encore přídavek (...protože nikdy neví, který bude ten poslední), jsou ovšem Hříšníci i extrémně podnětným a tematicky vybroušeným příběhem o vnitřním volání, lásce, strachu, obětování se a tak trochu nečekaně i věcech, které jsou mezi nebem a zemí.

Děj se odehrává ve 30. letech minulého století někde hluboko na americkém jihu, v takových těch močálovitých zátokách, kde tamější černošská populace nemusí nutně věřit na zlé duchy, protože zla kolem sebe má i tak furt dost. A zatímco samotná zápletka je extrémně jednoduchá, to jak efektně si zde Coogler buduje základy, prokresluje postavy i vztahy a utahuje jednotlivé linky tak, aby byly hezky zasazené do nějakého historického i místního kontextu, je už podstatně důmyslnější. Paradoxem je, že jak obvykle to střídání žánrů nemám rád, Hříšníci s přechodem od v zásadě skvěle uvedeného skoro až tarantinovského dramatu k akčnímu upířímu gore-festu ve stylu Od soumraku do úsvitu pořád zvládají držet stejné tempo, a navíc – co je do té doby pohánělo nejvíc, tedy hudební vložky – naštěstí pokračují i dál. Je to zkrátka od začátku do konce nesmírně zábavná a efektní podívaná, kde Coogler srší jedním nápadem za druhým a přitom nespouští oči z cíle, kterým bylo odvyprávět film s duší. 

Asi mě nebudou překvapovat výtky, že to je dlouhé nebo nudné, já ale díkybohu nemohl mít opačnější pocity. Těch 137 minut tady uteklo jako voda, obsazení si to neskutečně dává (O’Connell!), jedna konkrétní hudební sekvence mi bude žít v hlavě rent-free nejspíš ještě několik týdnů, měsíců potažmo i let a já se jen těším, až si na to do toho IMAXu vyrazím i podruhé. Must-see záležitost letošního roku. 

Jak to vidí Rimsy:
Modrej a červenej, to nejsou další Chobotnice z II. patra, nýbrž sympatická dvojrole Michaela B. Jordana. Po vzoru Toma Hardyho v Legendách zločinu (a téměř všech těchto archetypálních rozdělení jednoho celku na dvě komplementární části) je jeden z ústředních bratrů impulsivní drsňák a druhý spíše výřečný sympaťák. Než divák jejich rozdílnost napříč nepředvídatelným příběhem naplno pochopí, může se spolehnout na odlišující pokrývky hlavy (červený klobouk a modrá bekovka), což je jen jeden z mnoha funkcích prvků vyprávění a stylu, jímž Coogler dokáže držet pozornost po velkou většinu stopáže. 

Ta dosahuje téměř 140 minut a ke konci, jemuž přece jen poněkud padá řetěz a kde se vrší příliš doslovné vysvětlovačky, už působí trochu natahovaně. Je to škoda, jelikož kromě nepříliš přehledně stříhané akce jde o jednu z mála výtek, jež ale přece jen lehkou pachuť zanechá. Většina filmu ale stojí na skvělém střihu, svižném tempu, a především vyloženě vtahující hudbě. Ta dominuje i dechberoucí scéně večírku, zřejmě nejlepší svého druhu minimálně od Babylonu. 

Poutavými okamžiky Coogler nešetří a snad jen kvůli přílišné doslovnosti jde spíše o stylovou (multi)žánrovku s přesahem nežli nesmlouvavě zacílenou společenskou satiru, která by k vyjádření svých myšlenek využívala žánrové vzorce. Prvky hororu, gangsterky, jižanského dramatu i satiry rozhodně baví, a to i díky nepřehlédnutelným odkazům, douškám černého humoru a překvapivě také velkému důrazu na cunnilingus. A kdyby nic jiného, Coogler aspoň naplno ukazuje, že cesta do pekel je dlážděna irskými lidovými tanci a hraním na benjo. 

Jak to vidí Crom:
Existují filmy, na které vás nikdo předem nepřipraví. Můžete vidět trailery, můžete si o nich ledacos přečíst, můžete sledovat jejich tvůrce na sockách, ale výsledek vám stejně vyrazí dech. A Hříšníci režiséra Ryana Cooglera jsou přesně takoví! Neuvěřitelný žánrový mix, který si z každého bere to nejlepší, vám dokáže, že stačí trocha autorské invence a z tradičního příběhu o bratrech-gangsterech, kteří se ve 30. letech minulého století vrací do rodného povodí Mississippi, aby zde zažili tu nejdivočejší noc svého života, je rázem jedno z největších překvapení letošního roku. Se vším, co k tomu patří – syrovým prostředím, hutnou atmosférou, brilantně budovaným příběhem, dovedně poskládanými žánrovými proprietami, ale především s odvahou něco takového naservírovat zkoprnělým divákům.

Pokud jste měli strach, že se Ryan Coogler po dvou dílech Blacka Panthera autorsky zakopal u Marvelu a potká ho osud bratrů Russových, Hříšníci vás už od prvního záběru vyvedou z omylu. Je skutečně radost sledovat, jak šikovně si Coogler hraje s divákovým očekáváním, jak dovedně vrší jedno téma na druhé a proplétá je v neuvěřitelně odvážné montáži nejrůznějších motivů. Od čistokrevné gangsterky se brzo dostaneme k rasovým otázkám, společenským i lidským traumatům až po čistokrevné hudební voodoo a něco ještě mnohem zběsilejšího. Ani v jednom okamžiku vás přitom nenapadne, že to šílenství, co se na plátně děje, už je moc. Naopak. Všechno dává perfektní smysl a vy se přistihnete, že chcete vidět a slyšet víc. Tak opulentní filmový zážitek to je! 

Jak to vidí Mr. Hlad:
Trailery mě bavily. Reakce zahraničních kritiků potěšily a Cooglera s Jordanem mám rád, takže jo, těšil jsem se. Jen asi na jiný film, i když to bude pravděpodobně platit o téměř všech divácích. A jsem rád, že jsem ten jiný film dostal. Ačkoliv se pohybujeme v hororovém žánru, Coogler s ním pracuje trošku jinak a rozhodně se nehodlá se svou novinkou nechat nacpat do nějaké škatulky. Hříšníci jsou do jisté míry film o tom, jak upíři dobývají jednu hospodu na americkém jihu, ale paradoxně ono dobývání je na nich to nejméně zajímavé a podle tradičních hororových šablon vlastně možná i „špatně pojaté.“ 

Jenže Coogler místo klasického hororu natočil spíš příběh o americkém jihu a především o muzice. Její síle, o tom, jak pomáhá formovat generace, národy i celé kultury. A že může mít takovou sílu, až si pro člověka přijde samotné peklo. Hříšníci míchají gangsterku s dramatem z prostředí, kde pořád ještě existuje ku klux klan, chudí sbírají bavlnu a násilí je často jediný způsob, jak si vybojovat lepší život. A platí to pro chudáky, gangstery i obyčejné lidi. A všechny tady spojuje blues v tak nádherných hudebních a tanečních číslech, že z toho člověku až padá pusa na zem. Hříšníci zvládají být komplexním dramatem s mnoha vrstvami a tématy, ale především jsou od začátku do konce nekompromisní audiovizuální žranicí, u níž je vidět, že Coogler si točil přesně to, co chtěl. Jeho autorská vize je divoká, nespoutaná, strhující a v IMAXu se z ní stává jeden z nejzajímavějších a nejzábavnějších audiovizuálních zážitků posledních let, který by byla obrovská škoda minout, ať už máte k tématům, hororu nebo blues vztah jakýkoliv. 

Recenzi čekejte velmi brzy