Dvojka ve stylu všeho víc? Vyšehrad Dvje provází vše, na co jsme u pokračování zvyklí. Je tu k nalezení ještě víc přepálenosti, vtípků a dějových zákrutů, ale zato se snížil poměr mezi fóry povedenými a těmi, co minou. Fotbalista Lavi tu povlává mezi Anglií i vesnickou ligou a dostává se do jedné absurdní situace za druhou. Ale důležitou otázkou zůstává: budou se fanoušci na stadionu v kině bavit? A kapitulovala vyšehradská kapitula? 

Jak to vidí Mr. Hlad: 

Co slíbili, to dodali. Vyšehrad Dvje hraje podle sequelových pravidel, takže je to větší, je toho víc a není tam toho moc nového. Problém? Jak pro koho. Počítám, že fandové Laviho nevyrazí na pokračování do kina s očekáváním nějakých zásadních novot a změn. Důležité je, že to víceméně funguje stejně dobře jako posledně. Nebo, pokud chcete, stejně špatně. Tvůrci i tentokrát narvali celou stopáž obrovským počtem fórů, kterých je tolik, že některé bohužel nefungují tak dobře, jak by asi mohly, ale člověk o tom moc nepřemýšlí, protože do patnácti vteřin tu bude jiná potenciálně vtipná situace. 

Občas to bohužel vede ke snaze mít tam vedle sebe všechno, takže krom hovadských dialogů dojde i na experimentování s hororem nebo možná až příliš velké množství tělesných tekutin, no ale zase si člověk vybere, co se mu líbí. Větší problém tkví v samotném příběhu, který se snaží rozjet hned několik výrazných dějových linek (a ještě víc těch, které jsou méně důležité), přičemž se mu občas nepodaří mezi nimi přeskakovat tak, aby každá dostala prostor, jaký by si zasloužila. A logicky pak ve finále nefungují tak, jak si asi tvůrci představovali. Méně by v tomhle případě možná doopravdy bylo více. Ale kdo chce zkrátka pokračování tři roky starého hitu, ten tu najde všechno, co se mu líbilo i tehdy.  

Jak to vidí Rimsy: 

Tvůrci hovoří o srdíčku a nadšení pro projekt, výsledek přesto působí jako vcelku rutinní sequel, stavící na osvědčených prvcích z jedničky. Nechybí prdění, pár dávek spermatu a prvoplánové utahování si z obezity; aspoň že frky týkající se rasismu a sexismu mezi fotbalisty reflektují standardní a často omílané předsudky (ačkoli ne zrovna podvratně). Ukazuje se, že téma už je přece jen trochu vyčerpané a že sázka na fotbalové kauzy, camea celebrit a buranskou hantýrku už nemá takovou údernost jako pred necelou dekádou, kdy se objevil seriálový Vyšehrad.

Taky se nelze zbavit dojmu, že drobná pomrknutí a hlášky znějící jen tak mimochodem jsou nakonec vtipnější než zdánlivé hlavní gagy, až příliš často stojící na slapstickových pádech a banálních nechutnostech. Tvůrci poučeně parodují prvky z akčních, sportovních, gangsterských i hororových filmů, vždy ale v zájmu jednorázového vtipu, nikoli celku. Obzvlášť první půlka trpí rozklížeností a mezi mnoha rozehranými linkami se skáče nepříliš přehledně. S postupující stopáží se vyprávění stává zajímavějším, ačkoli do učebnic scenáristiky snímek opravdu nevstoupí. Všechny tyhle výtky ale nakonec pro celkové přijetí komedie asi nebudou až tak zásadní – film se totiž pyšní právě tou rebelskou a nespoutanou energií, jakou fanoušci série oceňují nejvíce, a vrství jednu taškařici za druhou. Jako další příspěvek do Laviho světa tak dvojka obstojí a místy i docela obstojně pobaví.

Jak to vidí Jokolo: 

První Vyšehrad jsem si celkem užil, neb se v něm podařilo pěkně mísit dacanský humor s tím infantilním, což ve výsledku udělalo z Laviho dost zábavnou figurku a z Vyšehradu povedený film. Ve dvojce se pak Martin Kopp s Jakubem Štáfkem a scenáristou Tomášem Vávrou evidentně rozhodli, že ještě víc přitlačí na pilu a do filmu narvou humoru, o se do něj vejde. I za cenu toho, že se bude muset občas sáhnout k ještě ujetějšímu pojetí, které občas sahá až k absurditě. Což oproti ucelenější a přízemnější jedničce funguje o poznání méně. Trapných momentů je oproti těm povedeným až příliš a komediální stránka tak ve srovnání s jedničkou tolik nešlape. 

Víc je nejen humoru, ale i dějových linek. Na Vaculíka jsem se těšil a jeho role funguje, ostatní nové postavy však v příběhu nemají takřka žádný prostor a působí nadbytečně. Totéž se navíc dá říct i téměř o všech navrátivších se figurkách, jejichž linky spíš odvádí pozornost, než že by diváka zabavily. Toho humoru je nicméně tolik, že se divák příliš často nenudí. Jen je škoda, že se u Vyšehradu Dvje objevuje klasický neduh sequelů, kdy je všeho víc, ale funguje to míň. Nejzábavnější tak zůstává rolička Filipa Brouka.

Jak to vidí crom:  

Vyšehrad je moje srdcovka, a to nejenom proto, že se měl původně jmenovat Bohemka (modří už vědí). Seriál trefil přesně to správné místo v životě každého fotbalového fanouška a stvořil Laviho jako předobraz všech legendárních přešlapů, trapasů a průserů profesionálních fotbalových hráčů. Na Vyšehradu se mi navíc vždycky líbilo, že míří do fotbalové smetánky, zatímco pralesní ligu nechá vymetat (v dobrém slova smyslu!) Okresní přebor. A když potom udeřil do kin celovečerní film, byl jsem z něho nepokrytě nadšený, protože dokázal ze zatuchlého fotbalového prostředí plného hráčů i bafuňářů vytěžit maximum při zachování filmových atributů.

Vyšehrad Dvje bohužel tenhle koncept částečně opustil, a to jak po stránce obsahové, tak formální. V podstatě už to není film, ale pásmo nejrůznějších gagů různé délky a proměnlivého humoru. Vrcholový sport se prakticky zcela vytratil, když se děj přesunul na divizní úroveň, kde ovšem narazil na velmi tvrdou konkurenci v podobě zmíněného Okresního přeboru. A nevyšel z toho srovnání nejlépe, protože styl vyšehradského humoru sedí spíš na tu nablýskanější část fotbalu než na tu vesnickou, kterou má ošéfovanou Pepa Hnátek a jeho partička. Na druhou stranu je těch nápadů ve Vyšehradu Dvje tolik, že musím autorům zatleskat, kolik práce si s tím dali. A některé vtipy (resp. celé dějové linky postavené na určitém vtipu) jsou opravdu vydařené a potěší i značnou invencí – viz geniální výlet do Argentiny. Na tiketu mi tedy z dnešního zápasu vychází kříž, což ovšem neznamená, že byste měli dvojku v kině vynechat. Je totiž velká šance, že se budete bavit na jedničku! 

Jak to vidí Spooner:

Je to strašná kravina – v tom dobrém, ale trochu i v tom špatném smyslu. Druhý Vyšehrad nešetří energií a je takřka nekonečnou kadencí vtipů všeho druhu. Je nekorektní, sprostý, hravý a bohužel se to mnohdy neobejde i bez fekálního humoru plného prdů a tělních tekutin. I když se však některé vtipy a scény pohybují na hraně trapnosti či nejsou úplně dotažené, jiné sekvence, gagy či obrazové vtipy jsou naopak skvělé a člověk se i párkrát hlasitě zasměje. Z hlediska humoru je to tedy vlastně plichta, ony zábavné situace jsou ovšem tak povedené, že tvůrcům rádi nějaký ten přešlap odpustíte. Svižné tempo a nonstop příval humoru navíc zaručuje, že divák (a zejména Laviho fanoušek) se nemá moc kde nudit.

Tvůrci se ovšem z příběhové hlediska utrhli ze řetězu až příliš, podzápletek a vedlejších postav je tu zkrátka moc. Některé linie se načnou, aby se k nim film aspoň půlhodinu vůbec nevrátil a tvůrci se následně snažili všechno poslepovat dohromady v dosti těžkopádném závěru. Žádná z linek navíc není tak scenáristicky funkční jako budování vztahu Laviho se synem v jedničce. Je to zkrátka ve výsledku spíše sled méně či více povedených scének, jenž jakž takž drží pohromadě a který si minimálně Štáfek s Vaculíkem užívají na maximum. Svůj cíl komediální blbiny ale nový Vyšehrad bez problémů plní a fanoušci Laviho nebudou z kina zklamaní. 

Recenzi čekejte v příštích dnech.