Na Applu umí filmy když už ne točit, tak minimálně zařídit, aby vypadaly dostatečně lákavě na to, aby si je člověk pustil. Roklina lákala na režiséra Scotta Derricksona, autora filmů jako Sinister a Doktor Strange, ale také na hereckou dvojici Miles Teller a Anya-Taylor Joy. Ti měli jako dva odstřelovači hlídat obří díru, ve které se skrývá něco, co je hodně nebezpečné. A nesmí to ven. Jak se nám to líbilo? 

Jak to vidí do_od:
Takhle, flirtující Anya Taylor-Joy je velice nebezpečná zbraň, se kterou by se mělo zacházet nanejvýš opatrně, bokem toho je ale Roklina poměrně bezzubý film. High-concept mix žánrů, který v první polovině táhne právě díky roztomilé Joy, zatímco v té druhé připomíná epizody Agathy a to až do té míry, že si člověk říká, co z toho vůbec natočil Derrickson. Kdybych předem nevěděl, že to dělal on, tak by mě to v životě nenapadlo, protože od jeho předchozích filmů je tahle naleštěná poloakční/polohororová bída fakt k nepoznání.

Apple ten svůj vyžehlenej filmovej look prostě ne a ne zahodit, chybí tomu špína i reálné emoce. Přitom seriály dělá špičkové, takže je fakt s podivem, jak, ehm, propastný rozdíl mezi těmi formáty panuje. Dokonce i ten soundtrack Reznora s Rossem je tady tak divně vyhlazený do takové nemastné neslané hudební složky, která tu je asi jen proto, aby se neřeklo. Nehledě na to, že se dost recykluje. Jako celek to není taková tragédie jako některé jiné Apple filmy, ale tady se dalo/mělo vytřískat mnohem víc.

Jak to vidí TedGeorge: 
U mě dobrý, ale… Mysteriózní příběh o dvou strážcích nad propastí měl potenciál a ten se minimálně v první polovině povedlo přetavit v pěknou žánrovku. Moc mě bavilo především nonverbální oťukávání sympaťáků Tellera s Taylor-Joy. Zvlášť Anya si v roli další rusovlasé dívky kradla každou scénu a člověk ani moc nesoudil jejího vzdáleného kolegu peeping snipera, který ji z nudy chvílemi špehoval. Co akce? Když poprvé došlo na přestřelku se strategicky rozmístěnými rotačními kanony Phalanx, tak jsem obdivně pokýval hlavou a zamumlal si sám pro sebe: „Ty vole, ono je to fakt dobrý“.

Film se posléze překlopil do své druhé poloviny a můj obdiv k novince Scotta Derricksona bohužel pomalu vyprchal. Ne snad, že by se z Rokliny stala překombinovaná srágora, která z diváků dělá totální blbce, ale režisér si zvolil snad tu nejtuctovější cestu, jak příběh morfující v další Stranger Things dovyprávět. Co pět minut tedy naservíroval akční scénu, pak si hrdinové povídali a divákovi sdělovali fakta o světě tam dole (zvědavost najednou byla ta tam), načež následovala další – ničím objevná - akce. No a pak to celé nějak (zase tuctově) skončilo. Je to škoda, protože Derrickson měl s tímhle obsazením podle mě na víc. Jenom to holt chtělo lepší scénář. Časem se každopádně na první polovinu Rokliny podívám rád znovu, což je víc, než můžu říct o většině netflixovek.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Hrozně rád bych seděl na té poradě, kde se rozhodovalo, jestli dát Roklině zelenou, nebo ne. Protože takhle bizarní mix všeho možného se jen tak nevidí. Nemyslím to ale úplně jako výtku, protože zkombinovat komorní romanci, která si dlouho musí vystačit beze slov a s expresivním herectvím Any Taylor-Joy a trochu stydlivým Milesem Tellerem s akčním hororem, to je nápad přinejmenším zajímavý. A v té romantické první polovině to funguje velmi dobře a člověk těm dvěma drží palce, aby vymysleli, jak se potkat, dát si koláč z králíka a trochu si užít. Jenže pak přijde ta druhá půlka. 

Její problém je, že vůbec nevypadá, jako kdyby ji točil někdo tak šikovný a zajímavý jako Derrickson, spíš připomíná rutinní akční béčka plná příšer okoukaných bůhví odkud, která sype z rukávu posledních dvacet let Paul W. S. Anderson. Dění v samotné roklině je přinejlepším akční rutina, bohužel postavená na spoustě fakt pitomých nápadů, které nejspíš připadaly zábavné a zajímavé dětem scenáristy Zacha Deana, ale tady vypadají jako shluk bordelu, kam si prostě tvůrci nasypali, co je napadlo. A chyběl jim dramaturg, který by z toho zkusil uplácat něco funkčního. Takže se tu celkem obstojně střílí na příšery a pak to taky hodně bouchá a já se nudil a říkal si, že u Applu fakt občas neznají míru. Komorní první polovina je hodně fajn neobvyklá romance. Akční finále nudná rutina. Ve vizuálu, hudbě, akci, napětí i nápadech. 

Jak to vidí Crom:
Když v roce 2019 vypustil Netflix první sezónu animované antologie Love, Death & Robots, říkal jsem si u posledního dílu s názvem Secret War, jaká by to byla pecka, kdyby někdo něco takového natočil jako hraný film. No a teď to tady máme. Tedy ne že by Roklina měla něco společného s výpravou rudoarmějců k branám pekla, ale námětem se tomu hodně blíží. A to je dobře. Protože zvrhlé (a následně i zvrtlé) experimenty mají ve filmech nepopiratelné kouzlo, jak ostatně dokazuje třeba Overlord z roku 2018. S ním má Roklina ledacos společného, ale jde si svou vlastní cestou a vypráví svůj vlastní příběh.

MovieZone Live 244, ve kterém probíráme i Roklinu 

Ten zpočátku tak trochu klame tělem a slibuje spíš souboj elitních sniperů (sexy Anya Taylor-Joy vs. sympaťák Miles Teller) než sci-fi spektákl. Po úvodním dějství se ale nakonec děj naplno rozjede vstříc čistokrevnému scífku o výpravě titulní dvojice do horoucích pekel, slibně připomínajících domovskou planetu emzáka z Carpenterova The Thing. Je to zábavné, je to svižné, děj se neustále posouvá vpřed a nudit se rozhodně nebudete. Bohužel to na druhou stranu není ani bůhvíjak chytré a vše je podřízené snaze zabavit diváka bez toho, aniž by u toho musel moc nepřemýšlet. Nicméně v tomto jednoduchém módu to funguje dobře, asi jako single player k nové sci-fi střílečce. Potěší fungující chemie mezi Taylor-Joy a Tellerem a pár fajn nápadů, které ovšem nezakryjí fakt, že tohle je čistokrevné béčko. Ovšem béčko jako řemen!

Recenzi čekejte velmi brzy