První dojmy: cenami ověnčená Emilia Pérez
18:00 | 15.01.2025 |
O snímku Emilia Pérez se mluví už od festivalu v Cannes a ve své zběsilé cestě za všelijakými cenami mezitím stihl uhranout nejednu filmovou porotu, na Rottenech to ale zase taková hitparáda není (6,8 z 10 od kritiků a jen 40% divácké skóre) a prvních pár stovek uživatelů a uživatelek na ČSFD taktéž nenabídlo nějaké přesvědčivé závěry. Opět to tedy jednou stálo na redakci MovieZone, aby vám rozhodování o návštěvě kina v tomhle případě nějakým způsobem rozsekla. Jak ale zjistíte po přečtení následujících dojmů, tenhle film se zkrátka rozdělování publika vyhnout nedokáže.
Jak to vidí Mr. Hlad:
Myslím, že jsem snad ani neviděl trailer, jen zahlédl, že to sbírá ceny a že je tam prý dobrá Zoe Saldana. No a upřímně, šel jsem do kina hlavně s tím, že bych to vidět prostě měl. Ale mám rád, když mě pak film, od kterého nic nečekám, příjemně překvapí, což se Emilii Pérez povedlo hned několikrát. Určitě to není bezchybná podívaná, ale jde o snímek, který klame tělem tak moc, až se opravdu těším, až ho budeme probírat v MovieZone Live, protože těch motivů, nápadů, ironických podtextů, žánrových změn a postmoderního blbnutí je tam opravdu hodně.
Dá se to brát jako podivná melodramatická telenovala. Jenže pak se změní v gangsterku. Dá se na to koukat jako na muzikál s podivně průměrnými songy. Jenže pak přijdou dva skvěle odzpívané a zrežírované. Dá se to brát jako příběh drogového krále, který chce být ženou. Jenže pak se ukáže, že gender a transsexualita tu reálně nejsou vůbec podstatné věci. Je to příběh o touze hodit za hlavu starý život a začít znovu. I o vyrovnávání se s faktem, že něco takového není vlastně možné. Je to vtipné, je to dojemné, je to divné, je to bizarní, ironické, temné, smutné, přepálené i hluboce lidské. A i když to není zdaleka bezchybné, rozhodně jde o film, na který je díky jeho hravosti radost se dívat a čekat, co a jak zkusí tvůrci vymyslet nového a kam se pokusí diváka nasměrovat. Jen aby za chvíli zase uhnuli jinam.
Jak to vidí do_Od:
Vrchol nevkusu, na který se násilně navlíkají všelijaká sociální témata a celé je to zabalené do mizerné choreografie (kde se ani nenamáhali ty chyby – jako že se někdo v záběru pohne o vteřinu dřív – opravovat), nesmyslného chování postav a křečovité doslovnosti (což se nejbolestivěji odráží zejména v textech k jednotlivým skladbám, které samy o sobě v drtivé většině případů představují takový bizár, že mi bylo trapně za ty zpívající). Vizuálně je to sice muzikálově křiklavé, ale nemá to žádnou jednotící vizi, absolutně to postrádá jakoukoli konzistenci ve stylu i vyprávění a to až do bodu, kdy to působí jako neskutečně líná snaha ozvláštnit ten jinak absurdní námět s polidštěním nelítostného narkobarona, který se touží stát ženou, a tím pádem jsou mu/jí všechny jeho/její hříchy odpuštěny. Nulová sebereflexe ze strany tvůrců i hlavní postavy se tu dere z plátna ven jako Samara z televize po sedmi dnech od přehrátí její kazety. A nejsem si teď jistý, koho bych viděl raději.
Vtipné/smutné na tom je, že všichni včetně hlavní postavy právničky jsou s plány kartelového bosse převážně v pohodě, protože je na konci čeká pohádkové bohatství. Peníze jsou zde řešením všech problémů, jak těch fyzických, tak morálních. Ten film vůbec neví, co říká, hlavně že to ale říká. Celý děj se přitom koupe v moři klišé, jeden kýčovitý moment střídá druhý a jedinou světlou částí filmu je tak finále, které ačkoliv je vynucené a přichází zcela random odnikud, aspoň slouží k naplnění nějaké morální obligace scenáristy a režiséra v jedné osobě nedopřát těm postavám úplný happy end. Nejen jeden z nejhorších muzikálů, co jsem kdy viděl, ale zároveň i jeden z nejstupidnějších kandidátů na ceny, co si pamatuji.
Jak to vidí Rimsy:
Trochu Carlitova cesta, trochu Táta v sukni a trochu (Hooperovi) Bídníci. Že to zní jako nesourodá kombinace? Výsledný film je však ještě mnohem nesourodější a přepjatě osciluje mezi veškerými myslitelnými póly, díky (kvůli?) čemuž jde o tak polarizující dílo. Melodramatické jádro obalil Jacques Audiard muzikálovou omáčkou, která k výsledku přidává jen málo, ale alespoň jsou některá hudební čísla skutečně chytlavá. I díky (kvůli?!) tomu se dílo samo trochu shazuje a nechává diváka neustále na pochybách, zdali jde o tvůrčí nesoudnost a absenci dobrého vkusu, anebo ironický záměr a nadhled.
Je ten film transfobní, anebo podává třaskavé a předsudky zaplevelené téma divácky atraktivní formou? Je to víc sociální, rodinné, feministické, nebo kriminální drama? Dává smysl, že jsou hlavní postavy v podstatě odpsychologizované a že jejich veškeré konání vychází z identitární politiky? Otázky, samé otázky… Audiard každopádně ve svém žánrové hranice rozmazávajícím díle nepřestává po celých 130 minut překvapovat a klamat tělem, což je provokativní ve více smyslech slova. Diváckou pozornost snímek upoutat dokáže, ale jestli se k něčemu smysluplnému i dobere, to už je na zvážení každého…
Jak to vidí crom:
Je to takové recenzentské klišé, napsat, že film neví, čím chce být. A to tehdy, když autoři nakousnou celou řadu témat a žádnému se nevěnují úplně. A Emilia Pérez těch témat otevírá opravdu hodně. Zkorumpovaný justiční systém v Mexiku, sociální bezmoc, krvavou nadvládu kartelů, prorůstání organizovaného zločinu do politiky, genderovou krizi, coming out, plastickou chirurgii, otcovské/mateřské pudy, lásku jako takovou, tíhu vlastní viny... je toho zkrátka tolik, že utáhnout tolik otázek by vyžadovalo maximální úsilí velmi zkušeného režiséra. A francouzský režisér Jacques Audiard si na to troufnul a uspěl!
Jeho tajemství spočívá v dobře napsaných postavách a v přesné vyváženosti jednotlivých motivů, s nimiž jde s kůží na trh. V médiích je nejvíc skloňované téma transgenderu, ale s ním Audiard pracuje ne jako se samonosnou podstatou, ale jako s jednou z mnoha vrstev, jimiž se vine příběh šikovné advokátky v podání bezchybné Zoe Saldany. Je to především ona, kdo drží celé to bláznovo zlato pohromadě. Protože se do své role skvěle hodí, funguje jako hlavní postava i jako komentátor a má několik originálních pěveckých a tančeních vystoupení. Protože jak už samozřejmě všichni víte, je to celé „odvyprávěné“ jako muzikál. A ačkoli bych dokázal pojmenovat několik slabin, kterým se autoři mohli vyvarovat, proč bych to dělal, když to všechno tak hezky do sebe zapadá?
Jak to vidí Jokolo:
Film stojí rozkročen mezi tolika žánry, tématy a formálními přístupy, že je pro diváka velmi náročné to sledovat. Přes tematiku transgenderu přecházíme k individuální touze se prosadit, ženské emancipaci, mexickým kartelům, rodičovským sporům o děti nebo hrabivosti elit. Tu je téma podáno muzikálně, tu jde o tklivé drama, támhle se zase sáhne po akčním thrilleru. Postavy si střídají to, kdo zrovna třímá roli protagonisty, a režisér a scenárista Jacques Audiard se snaží to vše uplácat do funkčního celku. Daří se mu to zejména v rovině dramatu, jenže nikdy se nejde tak na sílu či za hranu, aby to bylo opravdu výrazné a funkční. Muzikálová čísla zaujmou precizností a krásou, ale často působí nekompaktně se zbytkem celku.
Nejde tak o snímek, který by se dal černobíle odsoudit či doporučit. Za jakýmkoliv hodnocením se skrývá tolik dojmů, že označit tento počin jako výborný či nepovedený film by bylo hrubé oklešťování zážitku, který bude pravděpodobně pro většinu diváků dosti intenzivní. K dobru přičtěme Audiardovi to, že divák je neustále překvapován, bohužel občas i tím, jak jsou některá témata či mnohé příběhy podstatných postav uzavřeny až příliš rychle. V lecčems to připomíná Anoru, která však byla kompaktnější, někdy Trojúhelník smutku, jenž je zábavnější, občas zase Caraxovu Annette, která byla formálně odvážnější i preciznější. Za pozornost to ale rozhodně stojí.
Jak to vidí krauset:
Emilia Pérez následuje výrazně radikálnější a brilantnější Annette Leose Caraxe jako další antimuzikál od francouzského tvůrce. Tentokrát je jím Jacques Audiard, který stojí za snímky Dheepan a Na dřeň. Emilii dominuje Zoe Saldana, která dává na odiv své fyzické herectví a pohybový talent (není náhoda, že se objevila ve třech ze čtyř filmů, které si z pokladen film odnesly nejvíc, přičemž jde o akční kusy testující ve velkém fyzickou vybavenost). Je vlastně obtížně obhajitelné, že sklízí nominace v kategorii vedlejší role, jelikož je postavou ústřední.
Její nadání se projevuje zejména během nejlepšího čísla filmu „El Mal“. Pozoruhodná je i camp píseň „La Vaginoplastica“, v níž zazní fantastické verše jako „vagina to penis, penis to vagina“ nebo „vaginoplasty, rhinoplasty and laryngoplasty“.
Právě tato píseň je jedním z důvodů, proč je Emilia Peréz pro trans komunitu spíše zdrojem frustrace než oscarovým oblíbencem. Jedná se totiž o snímek plný jak trans stereotypů (motiv nového já, píseň o tom, že je Emilia napůl on a napůl ona, pohlaví nošené jako převlek), tak stereotypů týkajících se Mexika. Je velmi citelné, že se snímek obešel bez rešerší a vyhnul se hlubšímu studiu problematiky. Pro Akademii představuje v něčem ideálního kandidáta, protože jím může demonstrovat svůj progresivismus, aniž by se musela zabývat dílem, které jde skutečně do hloubky (a může si jako u absurdních vítězů Zelené knihy nebo V rytmu srdce gratulovat ke správným postojům).
Emilia Peréz je jako trans muzikálová gangsterka snímek unikátní, zábavný, ale nedůsledný, s poněkud zkratkovitým dějem a zmateným poselstvím, progresivní i regresivní, solidně nasnímaný, s brilantní Saldanou a podprůměrnou Selenou Gomez, s chatrným finálním aktem a neuspokojivými charakterovými oblouky.
Recenzi očekávejte někdy příští týden.