Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Další sváteční týden, ve kterém vycházíme trochu se zpožděním. Ne, silvestrovská párty nebyla tak divoká, ale povinností neubylo a já ještě do posledního momentu dokoukával loňské resty. Dojde na ně, protože budeme v předvečer Zlatých glóbů (něco k nim chystám na pondělí hned po vyhlášení, ale nepůjde vyloženě o komentář výsledků), bilancovat dojmy i čísla uplynulé sezóny. Přežili jsme hubenou sezónu, která se v závěru nečekaně vzepjala. Neznamená to však, že hollywoodský byznys čekají lepší zítřky, ačkoliv by si to mnozí na obou stranách velké louže přáli.

Kolik se doopravdy utržilo v kinech

V boxoffice postu na konci minulého týdne jsem odhadoval od boku, že severoamerické tržby budou finišovat někde na osmi a půl miliardách. Nakonec jsme došplhali k 8.7 miliardám, což je o nemalých 700 milionů výš, než odhadovali ti největší škarohlídi. Ano, můžeme to z velké části připsal Wicked a Moaně 2, ale nezapomínejme ani na Deadpoola & Wolverinea nebo Inside Out 2, které šly také výrazně nad očekávání.

Vlastně by se dalo tvrdit, že celou tu sezónu zachránil Bob Iger. Tomu šlo loni kvůli rozzlobeným akcionářům o krk, a tak do sezóny 2024 šel se všemi kolty odjištěnými. Sázka na sequely, nostalgii a re-releasy mu vyšla báječně. Z těch 8.7 miliard si Disney připsal 2.2 miliardy a všem o parník ujel. Do kin uvedl tři desítky titulů, což je na Myšáka opravdu hodně a do jisté míry to přispělo k meziročnímu skoku o 17 %. Letos to ani zdaleka tak růžově nevypadá. Blockbusterů je tam hodně, ale vsadili byste si na nového Kapitána Ameriku, Snow White, Fantastickou čtyřku, nebo originální pixarovku, která není jištěná IP? Vyloženými trefami budou Zootopia 2 a třetí Avatar, všechno ostatní bude tentokrát velkou bitvou o diváka.

Universal, loňský premiant, se udržel plus mínus na svém a finišuje na druhém místě. Třetí Warneři naopak bez hitu á la Barbie výrazně ztráceli. Největším nešťastníkem je Lionsgate, který s 252M na tržbách už nelze počítat ani do mini-majors. Letos žádný Wick, žádné Hunger Games, jenom samé průšvihy. Jako by studio čekalo, že ho loni někdo koupí, vyšperkovalo line-up, ale místo toho se nakupovalo u Paramountů.

Zajímavým trendem bylo mírné prodlužování distribučních oken. U Disneyho se z kin na digitál odcházelo až po osmi, v extrémních případech dokonce deseti týdnech, Warneři drželi šest, Sony sedm, Paramount pět a u Universalu se odcházelo svorně na TVOD už po 18 dnech, s jednou jedinou výjimkou, kterou byl animák Despicable Me 4 (5 týdnů).

Rok 2024 tedy navzdory kinokalyptickým předpovědím skončil pouhá tři procenta za sezónou 2023. Odhady burzovních analytiků na rok 2025 ale nejsou nijak růžové, takže se všeobecně pracuje se sumou devíti miliard, což je právě na úrovni Barbenheimer ročníku. Zřejmě se musíme smířit s tím, že prosakujícím dnem od Covidu utekly nějaké dvě, tři miliardy dolarů. A dost možná už se nikdy nevrátí. Bez snaživého Disneyho a vyloženě silných marvelovek či pixarovek nelze očekávat čtyři miliardové hity (letos jsme měli dva filmy výrazně přes tuto metu a dva, co na ni nedosáhly jen velmi těsně). Jsem příliš pesimistický? Už brzy si s tržebním guru TedGeorgem opět sepíšeme odhady a zasoutěžíme o lahvinku něčeho dobrého. Prostřednictvím anket u toho poprvé budete moci být také.

Jinak, pokud si newsletter předplácíte a vložené peníze monetizujete sázením na burze, jste mnohem chytřejší než já. Když čtete týden co týden zákulisní dění, určitě máte pocit, že se nejvíc dařilo Netflixu (akcie +92 % od začátku roku), Disneymu (+22 %), naopak největším průšvihářem jsou Warneři (-10 %) a Lionsgate (-26 %). Žádná raketová věda. A kdo tušil, že v USA vyhraje Trump a rozdá důležité funkce půlce moderátorského týmu Fox News, ten si mohl úspěšně vsadit i na Fox Corp. (+ 64%). Samozřejmě se sluší dodat, že vás k ničemu nevyzývám a riziko případných investic padá jen na vaši hlavu.

Na co se nejvíc koukalo v amerických televizích

Konzumentů tradiční televize kvapem ubývá, ale o to víc se rozevírají nůžky mezi Super Bowlem (121 milionů diváků) a vším ostatním. Ano, i na dalších pozicích najdete zápasy amerického fotbalu, ale kde bylo dřív 50 až 60 milionů diváků, tam je dnes 40 až 30. I proto Netflixem reportovaných 60+ milionů domácností u zápasu Jakea Paula a Mikea Tysona vzbudilo takové pozdvižení. Jde o globální čísla a navíc boxerský zápas s virálním přesahem, u netflixovských vánočních fotbalů už jsou cifry mnohem nižší, ale 14 milionů diváků u obou zápasů není úplně marných. Netflixu se navíc povedlo fotbal odvysílat bez technických potíží, což naznačuje, že lednový start jeho wrestlingových přenosů by mohl být nečekaným trumfem v rukávu. Ještě se k tomu za pár týdnů vrátíme, stejně jako ke složitosti streamování živého přenosu, jak jsem ostatně sliboval. Teď ale zpátky do amerických obýváků.

První nefotbalový obsah začíná na hraně druhé desítky, kde najdete Prezidentskou debatu a Oscary (obojí těsně přes 20 milionů diváků). První basket je mimochodem až osmnáctý za olympiádou a dalším fotbalem (vše cca 18 milionů). Mnohem slabší čísla než v předchozích sezónách. Jen pro srovnání, v roce 2019 měl Super Bowl těsně pod sto, ale Oscaři měli třicet milionů. Ještě před deseti lety měli Oscaři čtyřicet, speciály odvysílané po Super Bowlu jako Undercover Boss nebo The Voice se snadno vyšvihly přes 35 a prezidentské debaty v roce 2016 šly k sedmdesáti milionům. Občas nesrovnatelná čísla, ale ten odliv je zcela patrný a letos potvrzený i úprkem k záchranným člunům.

Kde jsou seriály? Tracker vymaloval hned několik pozic od šedesátky dál a pokračuje v krasojízdě průměrné procedurálky pro průměrné publikum (snad jsem nikoho neurazil, pár epizod jsem viděl, jsou k dispozici na Disney+). Do zbytku už se vlámaly jen poslední díly Young Sheldon, které nalákaly mnoho zvědavců. Typický “jak to asi dopadne” efekt, posílený i medializací konce jedné (kolikáté už?) éry.

Notička na závěr? Návrat Squid Game na Netflix byl přesně tak front-loadovaný, jak si dovedete představit. Podle Netflixu 68 milionů diváků. Jistě, jistě… globální publikum. Kéž bychom uměli odečíst jen americkou sledovanost. To nám Netflix neprozradí. Ale vzhledem k tomu, že Squid Game byla až za oběma americkými fotbaly, a pokud budu odhadovat, že jejich publikum bylo z převážné většiny domácí, tak mohla být druhá sezóna nejlíp někde kolem těch 14 milionů diváků. Pořád solidní, ale už nikoliv na bouchání šampaňského.

Seriály se zkracují, trh se smršťuje

Když jsem byl ještě malý kluk, vždy odpo na TV jsem kuk. Uf, básník ze mě nebude, ale tehdejší seriály mívaly 22 až 24 epizod a každoročně se objevovaly nové sezóny. Jelo to celé jako dobře namazaný stroj. Co na tom, že šlo o snadno zprodukovatelné procedurálky, ať už detektivky, dobrodružné nebo doktorské seriály. Co epizoda, to jeden případ, úkol nebo mise. A příště se zas jelo dál, vývoj postav skoro neexistoval a scénáře byly hodně slaboučké.

On ovšem i nástup Peak TV v lineárních vodách držel vysoké počty epizod, protože bylo třeba naplnit programové schéma. S nástupem streamovacích platforem se jelo naoko spíš na kvalitu než kvantitu (alespoň tak to bylo prezentováno), takže se počet epizod často smrsknul na polovic, ale natáčelo se za víc peněz, v honbě za tzv. cinema lookem. A pak si začali nejen recenzenti stěžovat, že tenoučké zápletky nevystačí na deset, dvanáct epizod a slušelo by jim spíš šest až osm. A víte co? Stačila jedna stávka scenáristů a herců, abychom se na tahle čísla konečně dostali.

Nejde úplně tvrdit, že by to bylo k dramaturgickému prospěchu, i řada kratších sezón se vyloženě táhne a někdy máte pocit, že by se to celé vešlo do dvouhodinového filmu. Jenže letos se prostě krátilo, aby vůbec něco bylo. Streameři si na několika případech ověřili, že pokud diváky necháte na návrat oblíbených hrdinů dlouho čekat, jejich zájem rychle opadne. Pořád jsme publikem, co je odkojené tím, že úspěšné filmy mají do dvou, maximálně tří let sequely a návrat seriálu by se neměl zpozdit o víc než 18 měsíců.

Jenže s obsazováním čím dál tím větších hvězd a prolínáním filmového a seriálového světa jsou podobná předsevzetí odsouzena k nezdaru ještě před sepsáním scénáře. I proto se např. The Diplomat, úspěšný netflixovský seriál, vrátil po roce a půl se šesti a nikoliv osmi epizodami. Jinak by se to jednoduše nestihlo a Netflix by musel čekat dalších X měsíců. Seriály na Hulu nebo Apple TV+ také nenápadně krátily sezóny z deseti na osm epizod, stejného zkrácení si diváci všimli u druhé sezóny House of the Dragon. Nejde ale jen o úsporu času. Pro producenty je snažší sáhnout do počtu epizod a “zrychlit” vyprávění, než osekat rozpočty epizod, což je v době rostoucích nákladů na všechno vyloženě ošemetná záležitost.

Chystaná druhá sezóna The Last of Us bude mít “jen” sedm epizod. Tvůrci to zohledňují tím, že na víc materiálu neměli čas ani peníze. Navíc prý děj vyžadoval po sedmé epizodě dělící čáru, takže třetí sezóna prý zase bude delší.

Jsou to složité zákulisní šachy, v nichž musí šéfproducenti čelit obtížným rozhodnutím. Urychlit premiéru, abyste si diváky zaháčkovali, ale riskovat, že sledovanost bude průměrná a vy kvůli menšímu počtu epizod protočíte méně reklamy i obsahu? Pro seriál samotný ono zavrávorání může znamenat předčasný konec. Nejvíc ale tím překotným tempem trpěl Hollywood jako takový. Méně epizod rovná se méně příležitostí pro všechny profese, nebo v důsledku nižší platy za méně odpracovaných hodin. A nejhorší je, že Netflix mezitím stejně rostl jako z vody a nahrazuje teď chybějící hodiny dlouhými sportovními přenosy. Jakmile tím směrem půjdou všichni, nebudou už se mít malí kluci po vyučování na co koukat!

Na co se koukalo u mě doma

Místo jednou větou budou dneska jen podoteky k tomu, co bavilo loni nejvíc mě osobně. Rád bych řekl v kinech, ale značnou část listopadu a prosince jsem trávil v kině domácím dokoukáváním restů. Paradoxně mezi nimi byly hlavně nezávislé a festivalové snímky a obecně celý redakční žebříček MovieZone za loňský rok je s výjimkou druhé Duny zcela prostý typických hollywoodských blockbusterů.

I proto je tahle pasáž odbočkou od Hollywoodu, protože jsem zcela obešel tradiční streamovací platformy a rozhazoval jsem stokoruny na KVIFF.TV a Edisonline. Proč? Protože tam najdete kanadskou groteskovou šílenost Stovky bobrů, které vás svým minimalismem znovu naučí milovat filmy jako takové. Nebo irskou komedii Kneecap, tak odzátkovanou, že se budete smát na celé kolo. Pustil jsem si tam i Longlegs, nově je tam Substance, ale třeba i wrestlingové drama The Iron Claw. Na Edisonline zas najdete fantastického Bastarda s Mädsem Mikkelsenem, dánský historický “western”, co si diváka podmaní způsobem, který uměly jen hollywoodské velkofilmy let dávno minulých. To umí ostatně i o poznání komornější Ve jménu cti, jež je čerstvě na Max.

Ale abyste neměli pocit, že na stará kolena propadám hlubokým lidským příběhům a zásadním sdělením (Tatami je super!), přiznám se, že jsem si užil Kingdom of the Planet of the Apes, mám příjemné vzpomínky na Furiosu i Kaskadéra, ale hlavně jsem se královsky bavil u brakového duelu-neduelu Konga a Godzilly.

Co z toho plyne? Že dobrých filmů je pořád dost (je třetího ledna a já už mám první tři letošní vlaštovky ve frontě), jen je občas musíte hledat mimo hlavní proud. Nikdy jsme nežili v době, kdy by bylo tak snadné a cenově dostupné se k takové záplavě filmového vyprávění dostat. Takže až zas budete říkat, že nemáte na co koukat, rovnou mi napište a já vás odkážu do patřičných míst.

Jako že vám poradím, na co koukat máte. Nebo jste snad mezi řádky vyčetli něco jiného?