Přijde mi to jako včera, co jsem tady po několika dnech rozmýšlení napsal protirecenzi na posledního filmového Indyho, ve které jsem se snažil vysvětlit, že navzdory všemu tomu objektivně špatnému na snímku Jamese Mangolda, se v jádru jedná o emotivní charakterovou studii, která Indymu nahlíží pod klobouk o něco více než předchozí díly, aby postavě umožnila se nad svým životem zamyslet, reflektovat to dobré i to špatné, a následně se rozloučit přesně tak, jak si to legendární archeolog zasloužil. Happy endem.

Po dohrání nejnovějšího herního titulu Indiana Jones and The Great Circle (jenž v prosinci dorazil na platformy Xbox a PC) jsem ovšem dospěl k názoru, že od teď už by se „Fordův“ Indy měl objevovat jen ve formě videoher. Nejen, že je totiž nová hra od studia Machine Games (série Wolfenstein) absolutní banger, on je to totiž zároveň nejlepší filmový příběh s profesorem archeologie minimálně od Křížové výpravy, pro mě osobně pak dokonce od nepřekonatelných Dobyvatelů ztracené archy.

Pro neznalé herního odvětví bych asi měl pro kontext ještě zmínit, že takový výsledek po oznámení hry pravděpodobně nikdo včetně mě nečekal. Zaprvé hry podle filmů jsou pověstně často velmi špatné. Existuje dobrý důvod, proč jste nikdy nikdo neslyšel o titulu Die Hard: Nakatomi Plaza z roku 2002. Harry Potter se dočkal možná jedné dobré herní adaptace (dvojka) a o zbytku se ve slušné společnosti nemluví. A takových příkladů by byly bohužel stovky. Když to vezmeme z opačné strany, asi nejlepší ukázkou skvělé hry podle filmu je střílečka GoldenEye 007 z roku 1997, která na dlouhé roky dopředu stanovila nový standard pro akční hry z prvního pohledu, a dokonce tak v jistých kruzích zastínila i samotný film.

Svůj podíl na mizerné reputaci filmových her pak má i samotný Indiana Jones, jehož tituly (vycházející od roku 1982) neslavily vždy úspěch – vlastně až na pár světlých výjimek to bylo spíš naopak. No a aby toho nebylo málo, stála navíc novinka doslova proti etalonu herních dobrodružství ve formě sérií Uncharted a Tomb Raider, které dlouhodobě patří k tomu nejlepšímu, na co můžete v médiu narazit (obojí přitom paradoxně vychází právě z filmů o Indiana Jonesovi, něco jako Star Wars a John Carter). Jednoznačně největší kritikou tak po oznámení The Great Circle byl fakt, že na rozdíl od výše zmíněných her nebude nový herní Indy hratelný z pohledu třetí osoby, ale z první. Kde jinde tak začít než právě tady. Sám jsem totiž byl extrémně skeptický co se týče tohoto rozhodnutí, jenom abych po pár úvodních vteřinách hraní udělal kompletní názorovou otočku.

Ono to totiž z trailerů a obrázků nešlo moc dobře poznat, pohled z první osoby je ovšem nakonec na novém Indiana Jonesovi to nejlepší rozhodnutí, jaké mohli vývojáři učinit. Nejen, že vás díky tomu hra instantně pohltí (a navíc se tím krásně odliší od oné konkurence), takže se opravdu vžijete do kůže slavného archeologa, ať už to bude při focení památek jako Sixtinská kaple, prozkoumávání starodávných hrobek, řešení hádanek nebo tradičním mlácení nácků (kteří jsou opět jednou hlavními záporáky), zároveň je to hezký kontrast proti těm zhruba čtyřem hodinám cutscén, z nichž byste dali dohromady klidně dva celovečerní filmy.

Tady ovšem tvoří jeden pořádný, který začíná doslova rekonstrukcí legendárního úvodu Dobyvatelů záběr po záběru. Tahle pocta pak slouží nejen k nastolení atmosféry, osahání si ovládání, ale i jako vzpomínková sekvence na rok staré události, poněvadž nový titul začíná v roce 1937, tedy přesně mezi jedničkou a trojkou, a vykopává nočním probuzením se na univerzitě, kde Indiana čelí obrovitánskému Tonymu Toddovi v rouchu (zesnulý herec se snad ani nemohl dočkat lepšího rozloučení), který přišel uloupit jistý artefakt. Zanechal po sobě však talisman odkazující na Vatikán, takže s absencí jiných vodítek, touhou získat kočičí sošku zpátky a taky se dozvědět více o tajemném obrovi Indy vzápětí balí kufr a vyráží do srdce předválečné Itálie, aby se shledal se svým přítelem otcem Antoniem, který by mu mohl pomoci v pátrání.

Zbytek tohohle dobrodružství vám už z dobrých důvodů nebudu spoilerovat, každopádně vězte, že se v průběhu celé hry podíváte na celou řadu skutečných lokací, jako jsou například Himaláje, setkáte se s hromadou vedlejších postav (vaším sidekickem se stane italská novinářka pátrající po své zmizelé sestře, kterou si zahrála přenádherná Alessandra Mastronardi, která tady vypadá doslova jako by vypadla z takových těch starých černobílých filmů typu Casablanca, jinými slovy lamačka srdcí už od pohledu), čelit budete už klasicky karikaturnímu nacistickému archeologovi Emmerichu Vossovi (výborný Marios Gavrilis) a po zhruba 13 hodinách následování čistě hlavní dějové linky vás čeká finále, za které by se nestyděl ani Steven Spielberg v nejlepších letech.

Ostatně jestli něco hra dělá opravdu dobře, tak je to právě režie v oněch cutscénách. Nenapadá mě, jak jinak to popsat, než že to je dokonalé vystižení esence toho, co dělalo první tři filmy tak výborné a ikonické. Od komediálního timingu a humorných momentů, přes naprosto perfektní zachycení Fordovy dikce, jeho výrazů, pohybů, vůbec charismatu – prostě dokonalé ztělesnění jeho postavy (myslel jsem si, že Troy Baker pro mě bude už navždy pouze Joel, ale teď váhám, jestli fakt není lepší jako Indy) – samozřejmě taky přes postupně gradující a strhující akční sekvence, až po drobné věci jako použití toho samého předělu, když Indiana cestuje napříč kontinenty, nebo zakomponování jeho pověstného strachu z hadů (jenž bohužel sdílím).

Hlavně to je ale srdíčko, neuvěřitelný cit pro detaily, parádní práce s atmosférou a hudbou (kterou složil Gordy Haab, posledních patnáct let herní ekvivalent Johna Williamse, jenž v mnoha ohledech kráčí v mistrových šlépějích, nemá daleko ani k tvorbě Michaela Giacchina a zde dost možná odvedl doposud svou nejlepší práci) a v neposlední řadě skvělý scénář, které z tohohle příběhu dělají vskutku jedno z Indyho nejlepších dobrodružství, jež by v klidu fungovalo jen jako film a pořád bych z něj byl na větvi. Tohle ale není film, a tak je třeba něco málo říct i k těm herním aspektům.

Jako první musím zmínit grafickou stránku věci. Ta hra totiž vypadá (a běží) naprosto fenomenálně. Na současném hardwaru na nejvyšší detaily je to pravděpodobně jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrál. Od dechberoucích panoramat, přes živoucí tváře všech postav, a to včetně té Fordovy (Lucasfilm a jejich omlazovací technika dostávají solidně na frak…), až po detaily jako boření se sněhem, západy Slunce nebo škorpióni cupitající po podlaze, nedokážu ani spočítat, kolikrát se mi stalo, že jsem se na nějakém místě zastavil a jen se kochal tím, co je přede mnou. Na tu notu musím dodat, že se fakt těším, až hra v budoucnu obdrží klasický Photo Mode, protože tohle doslova volá po samostatném albu. 

Ta svoboda je skutečně osvěžující a dělá ze hry mnohem větší zážitek, než byste na první dobrou od takto příběhově laděného titulu nejspíš čekali.

Bokem prvotřídní audiovizuální stránky a s ní spojené optimalizace výkonu pak asi můj největší obdiv patří level designérům. Zapomeňte na nějaké uzavřené koridory, dokonce ani relativně „otevřená“ hra, jako bylo čtvrté Uncharted, se nemůže rovnat rozloze a množství možností, kudy a jak jednotlivé lokace procházet, představeným zde šikuly z Machine Games.

Jenom samotný Vatikán zahrnuje desítky interiérů, exteriérů, zkratek, střech, zbraní, vodítek, easter eggů, puzzlí, vchodů a východů, a je jen a jen na vás, jak přesně budete tímto terénem navigovat, kam se vydáte nejdřív, jakou cestu si k tomu vyberete, jestli zvolíte stealth přístup, přestrojení, nebo si vyhrnete rukávy a prostě se do cíle probijete. Ta svoboda je skutečně osvěžující a dělá ze hry mnohem větší zážitek, než byste na první dobrou od takto příběhově laděného titulu nejspíš čekali.

S tím se pak pojí další věc. Ačkoliv se můžete soustředit pouze na hlavní příběhovou linii, doporučil bych vám to nedělat. Nejen, že je hrozně fajn se na několik hodin „ztratit“ ve vatikánských uličkách a doslova prošmejdit každý roh (hra se vám za to odmění mimo nasbíranými předměty taky v podobě získaných peněz a zkušeností, které na oplátku vyměníte za lepší skilly), rovněž totiž můžete při svém bloumání městem narazit na řadu vedlejších questů krásně zabudovaných do ústředního narativu, jež nijak nevytrhávají z faktu, že jste Indiana Jones. Naopak. Na řadě míst to podtrhují a k vašemu charakteru dokonce i přímo sedí (příklad, když vás cizí archeolog v nesnázích požádá, abyste mu pomohli vysvobodit jeho mladého asistenta z vězení, nebo když se v džungli ztratí dítě a vy ho můžete najít atd.).

Samozřejmě s tím, jak hlavní zápletka graduje, se na vás asi nikdo nebude zlobit, když se postupně začnete soustředit už jen na příběh a ke zbytku se vrátíte později (světem lze kdykoli i po skončení závěrečných titulků volně cestovat). Nejlepší je tak jako obvykle u takových her kombinace dělání obojího, kdy si najdete tu svoji úroveň imerze, a té se držíte. U hry jako Indiana Jones and the Great Circle to naštěstí je tak snadné, jako zvednout lopatu a praštit s ní nácka po hlavě. Ten uspokojivý zvuk bezvládného těla dopadnuvšího na zem se mimochodem nikdy neomrzí.

A takhle bych ve své chvále mohl klidně ještě pokračovat – celková nápaditost, rozmanitost akce, obtížnost některých „boss“ fightů či hádanek, dialogy, zvraty, míra detailů i na místech, kterými můžete jen proběhnout a ani si toho nevšimnout – to vše tady zkrátka dotváří zážitek, na jaký se nechytá nejen drtivá většina filmových her, ale vůbec her obecně. Když k tomu přidáte dokonale spielbergovskou atmosféru z filmů a příběh, který se fakt může hrdě srovnávat s původní trilogií, máte tady zkrátka hru s velkým H. Takovou, která se objeví jednou za pár let, dokud většinou nedostane pokračování (The Last of Us, Uncharted, God of War a jiné).

Abych se tedy vrátil k úvodu, a hlavně odvážnému titulku mé recenze, někde jsem četl, že Indiana Jones and the Great Circle je jako ztracené filmové pokračování. Podtrhuji a dodávám, že dalšího Indyho nechci vidět na plátně, ale ve formě sequelu od Machine Games. Ostatně Star Wars dlouhodobě dokazují, že ty nejlepší příběhy se taky odehrávají na stránkách knih, komiksů nebo ve hrách. Možná, že namísto dvacátého legacy sequelu by Hollywood měl začít uvažovat spíše tímto směrem a věnovat energii a prostředky budování nových franšíz. Ale je to jen nápad. Nový Indy si každopádně zaslouží všechnu chválu, jaká se na něj momentálně snáší, a já se hrozně těším, až se k němu někdy v budoucnu po vydání PlayStation verze (nebo DLC na PC) s chutí vrátím, abych ho dohrál na 100 %. Ten neopakovatelný zážitek, dobová atmosféra a touha objevovat pradávná tajemství mi už teď strašně chybí. Tak švih a prásk a dobrodružství zdar.

Verdikt: Nový herní Indy se povedl na tolika úrovních, že je to mnohdy až k nevíře. Kromě toho, že nabízí jeden z nejlepších příběhů o slavném archeologovi, jakých jsme se doposud dočkali, tak rovněž představuje technologický i herní majstrštyk plný rozmanitých lokací, kreativního přístupu k level designu, strhující akce a samozřejmě hromadu easter eggů pro ty největší milovníky hrdiny i historie. Troy Baker je v roli Indiana Jonese až šokujícím způsobem fordovský, hlavní záporák se může hrdě zařadit mezi ty nejikoničtější zloduchy celé série a to, co tady předvádí obr Tony Todd, je dokonalou připomínkou, jak moc v Hollywoodu bude chybět. Zkrátka perfektní jízda od začátku až do konce a suverénně nejlepší filmová hra, jaká kdy vznikla.

Hodnocení: 10/10