Čarodějnice, Maják, Seveřan a nyní Nosferatu. Ambice režiséra Roberta Eggerse rostou pomalu stejným tempem jako krvežíznivost hraběte Orloka a po famózní středověké řezničině v jistých ohledech ne nepodobné Barbaru Conanovi přichází s dalším poctivě vypečeným kouskem, tentokráte odkazujícím na jednu z největších knižních i filmových klasik. Jak se nám veleočekávaný remake Nosferatu líbil?

Jak to vidí Rimsy:

Aktualizace hraběte Orloka pro 21. století dopadla nadmíru dobře. Robert Eggers se nepřekvapivě ukázal jako inteligentní a sečtělý tvůrce, a tak jeho pojetí uctivě pokukuje po Murnauovi i Herzogovi, zároveň si však bere určitý nadhled i z Coppola Drákuly – na zcela seriózní pojetí zprofanované gotické látky je totiž dnešní publikum už přece jen příliš okoralé.

Právě tato rozkročenost však může leckomu vadit. Nový Nosferatu je velmi tradičním hororem i jízlivým úšklebkem vůči romantickému patosu, jenž je s tímto příběhem neodmyslitelně spojen. To se projevuje třeba v místy přepjatém herectví, především v další maniakální kreaci Willema Dafoea, prvních scénách Lily-Rose Depp, v nichž herečka působí jako Keira Knightley z Wishe, či zvláštní kombinaci hrůzostrašnosti i směšnosti hlavního záporáka, což působivě zosobňuje další člen Skarsgårdovic rodiny, kterou si Eggers očividně oblíbil.

Oku lahodící je však rytmizované střídání teple a chladně nasvícených scén či množství nepodbízivých nápadů kameramana Jarina Blaschkeho. Zaujme i precizní práce se zvukovou stopou, z níž v klíčových okamžicích zaduní soundtracková epika a podtrhne tak ve starších verzích poněkud zanedbávanou emancipační linku ženské hrdinky. Každopádně ale nemůže být špatný film, který zcela jasně dává najevo, že člověk pracující jako realitní agent je nevyhnutelně předurčen k propadnutí peklu.

Jak to vidí crom:

Robert Eggers si chtěl natočit nového Drákulu a taky si ho natočil. Vtiskl mu podobu hutného gotického hororu a vystavěl ho na nadpřirozeném poutu mezi mladou dívkou a její nejtemnější noční můrou. Eggers už v Čarodějnici předvedl, že umí pracovat s atmosférou a silami za hranicí racionality a v Nosferatu dotahuje své vnímání zla k perfekcionismu. Pochmurný svět, do něhož zasadil své zpracování klasického příběhu o krásce a netvorovi, je poplatný svému účelu a navozuje depresi s každou novou scénou.

Jediným úskalím se ukázal být příběh samotný. Rozkročen mezi Coppolovou morbidní lovestory a tradičním ztvárněním Drákuly jako příběhu o boji dobra se zlem zůstává Eggers konzervativní a nedává divákovi nic než absolutní klasiku. Přistupuje k ní vyzbrojen tím nejpůsobivějším vizuálem a skvělými hereckými výkony, nicméně přes veškerou péči a zjevnou lásku k tématu pouze opakuje důvěrně známý příběh. A to může být pro ledaskoho málo. Zvlášť ve srovnání s Majákem, kde se Eggers úplně utrhl ze řetězu a natočil něco absolutně hypnotického, aniž by k tomu potřeboval staletími provařenou pověst o nemrtvém upírovi. Na druhou stranu nic působivějšího v kinech jen tak neuvidíte a pro přeslazený vánoční čas je to ideální volba.

Jak to vidí KarelR:

Horory vůbec nejsou můj žánr, protože mě buď strašně nebaví, což je špatně, anebo strašně děsí, což je (ehm) taky špatně. Jednou za pár let ale dám šanci dobře vypadajícímu kousku, abych si svou nekompatibilitu s děsivými filmy ověřil, a tentokrát jsem se rozhodl zkusit Nosferatu. Výsledek? Už jsem pár Drákulů viděl a tenhle mi toho upřímně moc nedal. Mezi pozitiva bych zařadil hezkou kameru, zábavnou scénu v rumunské vesnici a „watsonovského“ Ralpha Inesona. Mezi negativa pak víceméně všechno ostatní, tedy nezajímavé postavy, příběh postrádající napětí a zklamání z vizáže hlavního padoucha. Se smutkem v srdci musím konstatovat, že jsem se nikdy nebál (měl jsem se občas bát, když je to tak drsný horor, ne?), a že jsem žasnul nad absencí jakékoliv snahy o složitější děj. Takže toliko od člověka, který do tohohle žánru moc nevidí… a klidně by si místo Nosferatu znovu dal Mumii s Fraserem. Pár styčných ploch tu bezesporu je!

Jak to vidí do_Od:

Eggers jako vypravěč roste. Už to není jen banální masturbování nad formou, ale film od filmu mají jeho příběhy mnohem lépe uchopenou strukturu, propracovanější postavy, lepšící se tempo i spád a ještě kulminují v čím dál epesnější závěry. Nosferatu tady těží pochopitelně z ikonické předlohy, kterou Eggers v podstatě pouze aktualizuje do moderní a dost možná definitivní verze, z níž jde až hmatatelný strach, je nechutná, erotická, napínavá, bolestivá i překvapivě láskyplná (byť zvrhlým způsobem), nabízí pár odvážných hereckých voleb (debaty ohledně Lily-Rose Depp a přízvuku Skarsgårda budou jistě v cinefilní sféře žít ještě dlouho) a co se řemeslné stránky týče, je to vizuálně jeden z nejopojnějších hororů všech dob. Bravurní spojení umělecké formy, řemesla a vypravěčství, na které navíc může být tuzemský divák o to víc pyšný, jelikož se do jeho výroby zapojila spousta šikovných českých ručiček. Druhá projekce v IMAXu je v podstatě jistá.