Ridley Scott se po více než 20 letech vrátil k jedné ze svých nejznámějších látek, aby „dokončil“ vyprávění o římském snu, jež začalo velmi osudově a velikášsky s Marcem Aureliem a pak zdánlivě zemřelo s Maximem uprostřed bájného Kolosea. V Gladiátorovi II se ovšem tyto sny vrací v plné polní a my vám teď povíme, co si o tom myslíme. Doporočuji krotit očekávání.

 Jak to vidí Cival:

Je to dobrý film! A velmi důstojné navázání na oscarovou klasiku. Dokonce mnohem důstojnější, než bych čekal v době oznámení natáčení. Návrat ke Gladiátorovi mě těší ze dvou důvodů: Zaprvé mi z dějového rámce vyznívá smysluplně, zadruhé můžu zase vidět etalon historické hollywoodské epiky, tak jak ji umí vystřihnout právě asi jen Ridley Scott a jeho tým. A výsledek působí nejen jako velké filmové vyprávění, ale i jako biják, na němž je každý dolar vidět.

Monstrózní rozpočet i práce všech těch kostymérů, architektů, maskérů i scénografů je zatraceně cítit a vy opravdu můžete projít velkolepou podívanou, které sluší velké plátno a zvuk burácí, jak kdyby šlo o poslední gladiátorský souboj o vaše bubínky. Herci jsou výborní, Denzel Washington v módu "tohle natáčení Training Day 2 ve starověkých kulisách mě fakt baví" se hlásí o dalšího Oscara a celé to na půdorysu původního Gladiátora maká víc než snaživě. Jasně, není to tak přímočaré a nevrcholí to v tak ikonické momenty, zároveň je ale tempo výrazně živější a únavné pletichy senátorů tentokrát nenudí, protože rychlost je mnohem vyšší. Někdy možná až příliš, ale... Dvojka tak zaostává za jedničkou jen o kousek, což je zjištění vesměs potěšující.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Epické? Bez debat. Zábavné? Víceméně. Ridley Scott už má blíž k devadesátce než k osmdesátce a mně připadá, že už točí tak, aby se moc nenadřel. Druhý Gladiátor rozhodně není špatný film a ty dvě a čtvrt hodiny jsem se nenudil, ale očekával jsem víc. Prakticky po všech stránkách. Akční scény jsou sice výpravné, ale nepříliš nápadité. Velkolepá úvodní bitva, střety se zvířaty i jinými gladiátory nebo námořní souboje v Koloseu nabízejí solidní řemeslo, bohužel však i minimum nápadů a často i minimum energie. Na druhou stranu druhý Gladiátor víc než na tohle sází na politikaření a na fakt, že je tu hned několik důležitých postav s vlastní agendou a vztahy mezi nimi jsou poměrně komplikované.

Jenže Scott tohle nedovede příliš prodat. Motivace u všech hrdinů působí poměrně vratce, stejně jako až příliš náhlé změny v jejich vztazích. A vlastně i ve statusu hlavního hrdiny, který se z nuly zápasící bůhvíkde promění v gladiátorskou superstar, aniž by bylo jasné, jak k tomu došlo. A něco takového platí o všech ostatních. Gladiátor II tak dost často působí jako Dům z karet nebo dejme tomu Hra o trůny, na kterou ovšem člověk nekouká v televizi, ale pouští si recapy na Youtube. Výsledkem je film, který mě emočně dost minul a sám o sobě nenabízí žádnou ikonickou scénu nebo moment skutečně hodný zapamatování. Není to „bordel“ jako Napoleon, ale na první díl a to nejlepší ze Scottovy filmografie ztrácí tahle výpravná, bohužel však dost povrchní podívaná neschopná emocionálně zaujmout, ve všech směrech. Vidět byste to určitě měli, další klasiku však raději nečekejte.

Jak to vidí do_Od:

Pokračování Gladiátora je o řád epičtější a taky popcornovější než jeho předchůdce, a vlastně i než poslední dvojice Ridleyho historických fláků. S lodními bitvami, digitálními zvířátky, rovnou dvojicí karikaturních záporáků a dvakrát tak urostlým obsazením (kam zmizela normální chlapská muskulatura jako byla v jedničce? fakt musí mít všichni naolejované opálené pekáče buchet, aby to bylo dostatečně macho?) ale zákonitě přichází taky daleko intelektuálně i emocionálně chudší příběh, který se snaží v ledasčem opakovat recept jedničky, zatímco přitom přidává různé další motivy, takže to ve finále působí přeplácaně a nesoustředěně.

Potenciálně silná témata se otvírají a zavírají bez nějakého hlubšího zamyšlení se nad nimi, postavy mění přesvědčení i aliance jako na běžícím páse a vše přitom působí asi tak hluboce jako talíř na pizzu. Navíc, a tohle mě překvapilo asi nejvíc, je druhý Gladiátor herecky úplně mimo. Snad jen s výjimkou Connie Nielsen tady všichni buď přehrávají (císaři, Denzel), nedostávají adekvátní prostor (Pascal), nebo definitivně utvrzují, že jsou to uslintaná herecká polena, která se na leading role absolutně nehodí (Mescal).

Zní to přísně, přitom ve výsledku je to díky té úžasné Scottově výpravě, soundtracku a bitevním scénám o chlup lepší než jeho Napoleon, který se mi překvapivě celkem líbil. Rozhodně to ale zůstalo za očekáváním důstojného legacy sequelu, ke kterému bych se s chutí vracel při každém opáčku jedničky. Takhle si pustím úvod (s parádními titulky), zaplavené Koloseum a pak možná finále, ale ten zbytek bohužel nesahá mému vnímání původního Gladiátora ani po jeho zaprášené sandále.

Jak to vidí krauset:

Římský sen. Americký sen. Oba jsou do jisté míry fikcí, ale u toho amerického si lze alespoň představit, co reprezentuje. Gladiátor II se na „římský sen“ odvolává velmi často, ale téměř se neobtěžuje definovat, co pro postavy znamená. Ona vágnost by nevadila, kdyby tento sen nesloužil jako hlavní motivace řady postav. 

Gladiátor II se často vztahuje ke zlaté éře. Postavy k čase republiky nebo filosofa na trůně Marka Aurelia, film samotný k dobám prvního Gladiátora. A s přibývající délkou působí jako další legacy sequel, který nemá mnoho co říct a který se nejen hudebně neustále odvolává do minulosti.

Gladiátor navzdory citacím Marka Aurelia nemá ucelenou filosofii a nenabízí žádnou představu, co je tedy svoboda v jeho pojetí. Lucia pak od určitého momentu pohání spíše než pomsta sháňka po nostalgii a jeho politický program by se mohl nazývat Make Roma Great Again. Tentokrát mě rušila i Scottova tendence propůjčovat historickým obdobím současnou mentalitu (což například v Království nebeském funguje velmi dobře), v Gladiátorovi jsem ale nedokázal uvěřit tomu, že postavy získávají moc způsoby, jakým ji získávají, nebo uvažují tak, jak uvažují, což mě opakovaně vytrhávalo z ponoření (je to problém zejména finální třetiny).

Po excelentním Posledním souboji a poměrně zábavném Napoleonovi je pro mě tedy Gladiátor II tím nejméně podnětným členem Scottova nedávného historického triptychu. I tak ale nabízí šťavnatého Denzela a velmi dynamickou úvodní bitvu. A já Ridleymu zůstávám vděčný za každý nový historický spektákl v éře, kdy si na ně už Hollywood netroufá.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.