Antipohádka. Pretty Woman pro Generaci Z. Přesvědčivá hra s tóny a žánry. Vítězka Zlaté palmy z Cannes. Tím vším je Anora, komediální drama Seana Bakera o sexuální pracovnici hledající lásku. Mikey Madison exceluje v titulní úloze a minimálně oscarovou nominaci má jistou. Baker zase navazuje na svou fascinaci lidmi na okraji společnosti, zejména těmi živícími se sexuální prací, a podle všeho natočil zatím svou nejvyleštěnější věc. Snad vás následující řádky nalákají do kina. 

Jak to vidí Cival:

Hezké, moc moc hezké. Anora má neskutečnou flow a obdivuju Seana Bakera, že s ní zvládl dobýt svět, aniž by se zřekl svého rukopisu. Ten je neuvěřitelně lehký a ve své autentičnosti přesvědčivý, působí vrcholně současně, a to nejen díky dokonale easy hereckému podání. Pod vlivem blyštivých neonů ale zvládne tentokrát oslňovat i vtahujícím audiovizuálním podáním.

Fascinuje mě, jak obyčejná historka o zabouchlé pracovnici v sexuálním průmyslu dokáže nejen utáhnout víc jak dvouhodinovou stopáž, ale i vytrvale bavit a taky překvapovat zcela přirozenými přesahy, o dívčí sebehodnotě, víře v lásku, živení se tělem nebo přístupem mladé generace k práci a penězům. Výsledek je výjimečně živý a energický, zároveň mě ale vlastně nenapadá, jaký kaz na tom pestrém i dojemném výsledku najít.  

Jak to vidí Mr. Hlad:

Čekal jsem jiný film, než jaký jsem dostal a jsem za to rád. Upřímně do kina jsem vyrazil ne úplně natěšený, protože jsem si jaksi vsugeroval, že dostanu hutné a zlé drama, na které se mi fakt dvě a půl hodiny nebude chtít koukat, ale Sean Baker velmi příjemně překvapil, protože Anora je o dost jiná. Můžeme o ní mluvit jako o realističtější variaci na Pretty Woman, jenže příběh holky živící se vlastním tělem a toužící po bohatém milenci či manželovi tu je skutečně jen začátek. Anora totiž změní svůj styl hned několikrát a pokaždé velmi razantně. A vždycky se na to dobře kouká. 

První třetina jede v kolejích odvážné moderní romantiky, v níž se o sexu nemluví, protože na to není přes všechno to souložení a striptýzy čas. Ani jeden z hrdinů není příliš sympatický, ona je zlatokopka, která cítí, že narazila na zlatou žílu, on dospělák jen na papíře… jenže pak Baker zásadně přeřadí mezi žánry a z Anory dělá úsměvnou gangsterku skoro až ritchiehovského stylu plnou barvitých postaviček, absurdních momentů a šíleného humoru. Jen aby to celé zakončil přesunem do hutného, uvěřitelného a výtečně fungujícího dramatu. Vypravěčsky jde o hodně zajímavou podívanou, která se nebojí řešit dějové zvraty nečekaně a vede k uvěřitelnému, silnému a zároveň nemoralizujícímu finále. A Mikey Madison půjde po Oscarovi. 

Jak to vidí Rimsy:

Sean Baker jako filmař s každým filmem zraje a ačkoli Anora, složená ze tří zřetelně oddělených částí, není zcela bezešvou a plynulou podívanou, dohromady jde o velmi působivou aktualizaci Popelky. Gen Z romanci vystřídá mafiánská černá komedie a utlumené dramatické zakončení diváka naopak zatlačí do sedačky. Po Trojúhelníku smutku a Anoře se začíná zdát, že receptem na Zlatou palmu z Cannes je vytvořit rozmáchlý i hravý triptych, přesto však jde o poměrně překvapivou (ačkoli ne neospravedlnitelnou) volbu.

Bakerovi se daří navzdory zvětšujícímu se měřítku zachovat svou indie přímočarost v popisu životní marnosti svých postav, obvykle pocházejících z notně znevýhodněných poměrů. Tahle velmi moderní a sociálně uvědomělá variace na Popelku (či rovnou spíše Pretty Woman) a podobné příběhy o emancipaci utiskované dívky je však zároveň i vtipnou, velmi svižně sestříhanou podívanou, jež zdatně balancuje na mnoha hranicích. 

Jak to vidí Spooner:

No, nejlepší film roku, jak lákaly některé zahraniční nadšené ohlasy, se z Anory sice pro mě nevyklubal, ale např. Oscara za scénář bych výtečné novince dal klidně hned. Je hezké dívat se na tvůrce, který má svůj projekt tak neskutečně v malíku a po režijní i scenáristické stránce před námi předkládá jednu výtečně vypointovanou scénu za druhou, a ještě dokáže v jejich průběhu střídat nejen žánry, ale i jednotlivé nálady. Po energickém startu plném sexu a fetu se tu přejde do bizarní komediální roviny, která nešetří hláškami, podivnými postavami na hraně karikatury i drsnými pointami. I přes nekonečný příval hlášek, smíchu a úderných monologů ale divák celou dobu cítí i temnější podtóny a myšlenky, které v sobě jednotlivé situace i postavy skrývají.

Sean Baker si umí s těmito nuancemi a detaily skvěle hrát a předkládá před nás vtipnou i bolestivou hříčku, která má sice v půlce problémy s tempem a některé zábavně přepálené pasáže by zasloužily zkrátit, i přesto ale patří Anora mezi zdaleka nejoriginálnější počiny roku, jehož bizarní postavičky (i když nejsou v podstatě dvakrát sympatické) se vám zaryjí pod kůži. Zábavná i drsná honba za americkým snem a antiteze na Pretty Woman, která má potenciál v člověku poctivě rezonovat. 

Jak to vidí crom:  

Pokud znáte tvorbu amerického režiséra a scenáristy Seana Bakera, určitě máte Anoru na seznamu filmů, které letos musíte nutně vidět. A pokud Seana Bakera a jeho zálibu v pitoreskních lidských postavičkách a jejich nevyzpytatelných osudech neznáte, potom si Anoru na seznam napište tučným písmem. A dvakrát ji podtrhněte. Protože vás čeká velmi netradiční a nezapomenutelný zážitek.

Nenechte se zmást banálně znějícím příběhem o exotické tanečnici (tj. striptérce a prostitutce) a její cestě za štěstím. Nic takového vás nečeká. Místo toho dostanete hořkou dávku něčeho, co se vymyká žánrovým škatulkám a bere si z každé z nich to nejlepší. Selanku střídá drama, aby vzápětí přešlo do hořkého cynismu a velmi precizně vypointovaného a záměrně rádoby nechtěného humoru.  Baker na vás všechny tyhle žánrové smeče hází s přehledem profesionálního hráče baseballu a nenechá vás víc jak dvě hodiny vydechnout. A když už s myslíte, že se nějaká scéna vleče nebo že film ztrácí tempo, nenechte se mýlit – Baker vás vždy dostane další bravurně připravenou replikou nebo situací. Tuhle antipohádku o tom, jak prostitutka ke štěstí přišla, si prostě nemůžete nechat ujít. 

Recenzi čekejte velmi brzy.