Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.  

Jedeme stovkou!

V mém interním číslování má tenhle newsletter kulatou stovku, předplatitelské nepočítaje. To mj. znamená, že už se blížíme k druhému výročí startu téhle “relace”. Píšu tohle vydání z porodnice, vedle mě spí manželka i čerstvě narozená dcerka. Několik lidí mi psalo, že můžu tenhle týden vynechat. Můžu, ale ono je občas přirozené nechat rozeběhnout prsty po klávesnici a skrz hodinku, dvě psaní si nechat v hlavě usadit i všechny ty endorfiny z toho, co život přináší. 

Takže dneska možná trochu kratší, bez zvýrazněných pasáží a možná s několika překlepy, protože jsem musel odběhnout vyměnit plenky nebo malou zvážit, změřit a překulit na druhý bok. To není snaha udělat tento newsletter osobnějším, ale ono to vlastně ani jinak nejde. Tenhle projekt vždycky byl osobní, ať už by ho četlo lidí deset nebo deset tisíc. Díky vašim příspěvkům a pozornosti jste z něj udělali něco víc. Je to radost i závazek, je to zábava i vědomí, že tahle alternativní filmová žurnalistika k vám promlouvá. Že si to člověk může dělat jinak a po svém a snad nežije pouze z dávných úspěchů, ale daří se mu oslovovat i nové čtenáře. Jednoho takového snad budu mít za pár let i doma. Tak posílám trochu toho štěstí i mezi vás. Pošlete ho zas dál a třeba se k vám časem dostane, až obletí svět.

Bob a Bobek a co dál?

Kdo nahradí Boba Igera v čele největšího hollywoodského studia a obří entertainment značky? Nikdo neví! Zatímco u Sony/Columbie nedávno došlo k víceméně rutinnímu a zcela bezbolestnému předávání pravomocí, u Disneyho už jsou z toho trochu nervózní. Ostatně i Nelson Peltz při snaze zatřást dozorčí radou několikrát zmínil neschopnost vedení nabídnout vizi do budoucnosti. Tedy jinou než “víc sequelů, víc remaků a víc Igera”. Sloupkaři všech showbusinessových magazínů se týden co týden snaží odhadnout, kdo by mohl být novým korunním princem, ale Bob Iger se do předávání žezla určitě nehrne. Mlčení v myšákovském paláci už je tak ohlušující, že začínají prstem do stolu bubnovat i největší kapacity Wall Streetu.

On má Disney už několik měsíců vlastní členskou radu, která se zvolením nového CEO zabývá. Dokonce se letos šestkrát sešla a pravděpodobně má nakoukané i všechny sezóny Boje o moc, ale žádná jména ani výsledky zatím nejsou. Sám Iger prozradil, že svého nástupce jmenuje začátkem roku 2026. V klobouku je hned několik jmen, na která si lze vsadit. Přece jenom se to už dneska nedělá jako v době, kdy Iger poprvé přišel k tomuto postu, v podstatě jako cizák z ABC, kterou Disney koupil v důsledku dlouhodobé spolupráce. Ale nebudeme zabíhat do jeho životopisu, dnes nám jde o jiné kádry. 

Např. o Danu Walden, která je dlouhodobým favoritem a vystoupala ve firemní hierarchii velmi vysoko. V podstatě má na starosti veškerou televizní/streamovací tvorbu, ale o povinnosti spojené s nejcennějšími brandy se musí dělit s Alanem Bergmanem. Ani jeden z nich však nemá zkušenosti např. se zábavními parky, což bylo trumfové eso Boba Chapeka. Jak se po jeho zvolení ukázalo, jistá přezíravost a neochota naučit se filmový a televizní byznys vedla k rychlému a neslavnému pádu. 

Iger se vrátil a jakkoliv věděl, že tentokrát nedostane nic zadarmo, ukázalo se, že bojuje s kopcem tak strmým, že už dvakrát odložil svůj definitivní odchod. Najít toho správného nástupce není snadné, ale aby Iger uklidnil Wall Street, zvolil nyní do čela dozorčí rady Jamese Gormana, bývalého šéfa Morgan Stanley s bohatými zkušenostmi z bankovního sektoru. Pro Wall Street jde o vstřícné gesto a podobně klidní mohou být i akcionáři, protože pod Gormanovým dohledem půjde o peníze až v první řadě.

Ostatní se nicméně budou snažit Disneyho a potažmo Igera vyprovokovat, aby alespoň naznačil, na koho si myslí. V sázce není nic menšího než budoucnost mainstreamového Hollywoodu, jak ho známe.

Netflix, část druhá 

Veleúspěšnou poslední čtvrtletku Netflixu a ignorování kinoreleasů už jsem okomentoval v pátečním placeném postu (aneb jak je důležité míti předplatné), ovšem téma si pak ještě pár dnů žilo vlastním životem, takže bych ho rád doplnil o několik velmi zajímavých informací a předsevzetí.

Už tu několikrát padlo, že Netflix krátí počet svých celovečeráků a omezuje i rozpočty a velkorysé podmínky. Stále je však co do objemu (mluvíme výhradně o filmech) největším hollywoodským studiem. Nový šéf Dan Lin a s ní i šéfová obsahu Bela Bajaria chtějí bojovat s předsudkem, že netflixovky jsou jen drahé televizní inscenace bez kulturního dopadu studiových kinopremiér. Nutno dodat, že toto tvrzení je podloženo statistikami. 

Lin oznámil, že chce in-house produkovat 25-30 filmů ročně, s rozpočtem do 100 milionů dolarů. Čtyřikrát ročně by mohly pod hlavičkou Netflixu stále vznikat blockbustery s rozpočtem až dvojnásobným, to je příklad nové adaptace Letopisů Narnie pod taktovkou Grety Gerwig. CEO Netflixu Ted Sarandos však ani takové filmy nechce posílat do kin, s čímž se pravděpodobně Greta bude muset smířit (slzy utře stodolarovkami). 

Vypadá to, že Netflix nakonec najde potřebnou rovnováhu. Herci a režiséři jsou teď trochu smutní, že už nedostanou svoje bianco šeky, ale pořád jde o největšího zaměstnavatele, nejen co do hlubokých kapes, ale i odvahy schválit high-concept tituly nebo režijní debuty herců či scenáristů (naposledy teď Anna Kendrick s Woman of the Hour).

Uvidíme, zda se Linovi vyplatí jeho taktika osadit pozice žánrových producentů. Např. Ori Marmur, který stojí za akcí a sci-fi, má sice aktuálně na kontě seriálové The Boys, ale jeho starší projekty jsou Escape Game, Passengers, R.I.P.D. nebo Green Hornet, což nevzbuzuje zrovna moc důvěry. Zatím přišel s tím, že dá znovu dohromady Willa Smithe a Michaela Baye, což jsou zrovna hvězdy, které v minulosti obraly Netflix o největší balík peněz (za 6 Underground a Bright). Tak uvidíme, kudy se bude filmová nabídka Netflixu ubírat. Nutno dodat, že Dan Lin má na starosti jen domácí tvorbu, kam nespadají akvizice z festivalů nebo produkce netflixovských evropských hubů. 

Hollywoodské zájezdy na starý kontinent

V Cannes momentálně probíhá MIPCOM, jeden z největších televizních marketů, kde se oznamují velké plány, komentují chystané změny, nebo se prostě jen mluví o aktuálním stavu showbusinessu. Je příznačné, že právě na jihu Francie se ve velkém skloňují nejrůznější úlevy, pobídky a investiční modely, které udržují lano mezi Hollywoodem a Evropou neustále napnuté.

Občas je to paradox, když v Praze koukáte na nový seriál Netflixu, který se má odehrávat v nějaké fiktivní zemičce, ale podél cesty začnete rozeznávat stromořadí jižních Čech, aby následně sportovní vůz s hlavním hrdinou přejel Žďákovský most nad Orlíkem. Občas je to přiznaný výlet např. do maďarských ateliérů a exteriérů (aktuální Killer’s Game s Davem Bautistou), jindy je např. Praha anonymní metropolí evropského střihu, kdy s dopomocí greenscreenu grafici vyrábějí architektonické kočkopsy, nebo se nás snaží přesvědčit s pomocí generovaných poznávaček a cedulí, že jsme někde v Nové Anglii na východním pobřeží USA.

Tak jako se bez evropských dotací už neupeče byť jen jediný rohlík, nevznikne v Hollywoodu skoro nic bez podobné konkurenční výhody. Čím dál tím dražší projekty skládají své rozpočty z mnoha různých zdrojů a nevyužít pobídky nebo úlevy znamená, že vás na cestě do kin či na televizní obrazovky předběhnou ostatní, co budou točit rychleji a “dráž”. 

V podstatě kolem každého národního fondu se dnes vyrojí X nejrůznějších lobbistických skupin, které vám za drobný poplatek zaručí kus dotačního koláče. Chybí vám 5 % rozpočtu, abyste mohli začít točit? A nevadí vám, že se dějově na deset minut zastavíte v Bruselu? Belgický fond vám ochotně nabídne stovky tisíc EUR. 

Kdysi oblíbená Británie, plná zkušených řemeslníků, špičkového zázemí v Londýně a samozřejmě bez jazykových bariér, byla velmi oblíbená i pro svůj vysoký 25% tarif. Jenže americké pobídkové války v posledních letech vyeskalovaly tarify i přes 30 %, takže Londýn přestal být - i přes své kouzlo a turistickou atraktivitu - pro filmaře zajímavý. Momentálně se tu tlačí na několik tarifních tříd v rozmezí od 30 do 40 %. 

Nejde ale jen o procenta. Někde můžete úlevy uplatnit jen na štáb najatý lokálně, takže neušetříte za americké herce. Jinde se vratka vztahuje na rozpočet projektu a nikoliv peníze utracené na místě. Pravidelně se vracející seriálové štáby mohou napodruhé či napotřetí získat lákavější podmínky, zajímavou alternativou jsou i moderní ateliéry s minimem papírování. Jednotlivé národní týmy se předhánějí, aby vyšly filmařům vstříc, ale samy musejí bojovat s nedůvěrou politiků, kdy hraje roli i to, zda se blíží volby, nebo zrovna premiér či prezident (nebo jejich manželky, děti, bratranci) netouží po fotce s Tomem Cruisem nebo Jennou Ortegou.

Zmíněná Belgie je velmi populární, protože vratky dostanete - navzdory označení - předem. To je velká věc i z hlediska účetních uzávěrek, protože utrácíte nikoliv své, ale už cizí peníze. Z hlediska výše tarifů pak vede Maďarsko, Kypr, nebo třeba Kanárské ostrovy, kde se lze dostat až na 50 % vrácených peněz. Často ovšem na úkor toho, že musíte zaměstnat místní štáb, který nemá tolik zkušeností.  

Ale pozor, pokud přicestujete s příliš velkým projektem, a pak se před investory nebo Wall Streetem jako studio chlubíte, jak moc jste ušetřili, můžete za sebou pálit pomyslné mosty. Jakmile se o druhém Gladiátorovi začalo mluvit jako o produkci, jejíž rozpočet se vytrhnul z pantů, oponovali producenti, že jim pobídkový fond na Maltě vyplatí báječných 47 milionů EUR. To vyvolalo v zemi politickou bouři. Ačkoliv jde o peníze vyplacené za několik natáčení v průběhu mnoha měsíců, šlo o velkou částku a politici si potřebovali krýt záda před voliči. Ridleyho impérium tak pravděpodobně bude přepisovat nejen historické tabulky, ale i legislativu.

Podobně šlápla na pobídkové brzdy i Itálie, když si z ní Netflix a spol. dělali kasičku a chytře ždímali štědře nastavený systém. Jenže otočit kormidlem prudce o stoosmdesát stupňů se nemusí vyplatit, protože Hollywood preferuje stabilní a čitelný systém bez velkých politických zásahů. Evropa rozdává filmařům peníze už víc než dvacet let, ale onu hollywoodskou diplomacii se pořád ještě učí metodou pokus-omyl.

Jednou větou…

U příležitosti desátého výročí Johna Wicka se Chad Stahelski a David Leitch rozpovídali o tom, jak tehdy bojovali s producenty o celou řadu věcí. Keanu Reeves měl být za každou cenu oholený, protože evropské publikum nemá rádo vousáče v hlavních rolích. A štěňátko se mělo v závěru filmu vrátit živé. Nikdo nebude chodit na bijáky s mrtvými štěňátky. Howgh. Teda vlastně haf!

Tony Vinciquerra odchází z vedení Columbia Pictures a na MIPCOM v Cannes se rozpovídal o tom, že za odlivem hollywoodských produkcí do Evropy nejsou jen daňové pobídky, atraktivní lokace a lepší počasí, ale především nižší náklady na štáby, které jsou dané příliš přísnými podmínkami hollywoodských cechů. Jde prý o dědictví loňských stávek. Vinciquerra prý spolu s ostatními zástupci studií a streamerů varoval cechy, že jestli nebudou svolní ke kompromisům, Hollywood prostě odejde mimo USA. A teď se to opravdu děje. Vinciquerra jen za letošek odhadnul ztráty na 10 až 15 tisíc úvazků.

A titulkáři nebudou mít co žrát, protože WarnerMedia Discovery budou generovat titulky u svých filmů a seriálů s pomocí Caption AI od Googlu. Důvodem je úspora času i peněz. Pokud jste měli pocit, že už teď jsou titulky na streamovacích platformách nepoužitelné, počkejte ještě pár týdnů a měsíců. To bude teprve tóčo.