Joker s Joaquinem Phoenixem byl jedním z největších a nepřekvapivějších hitů posledních let. Batmanovský záporák jel sólo, Joaquin Phoenix za jeho ztvárnění dostal Oscara a Todd Phillips, režisér Pařby ve Vegas, odkoukal pár triků s klasik Martina Scorseseho a udělal z Jokera temnou a realistickou podívanou o psychicky narušeném člověku, který se rozhodne sáhnout k násilí. Druhého Jokera nikdo nechtěl, ani Phoenix, ani Phillips, ale studio sáhlo do kapes tak hluboko, že se nechali přesvědčit, aby se k Jokerovi vrátili. Stálo to za to? 

Jak to vidí Mr. Hlad:
Příběh Jokera byl na konci prvního filmu víceméně odvyprávěný. Nebo já osobně jsem měl ten pocit, ale u dvojky jakoby si úplně to samé mysleli i tvůrci. Jenže film nesmí skončit tím, že Todd Phillips vyleze před kameru a řekne, že vlastně neví, o čem dál točit a že děkuje za účast a na shledanou, a tak se snaží spolu s Phoenixem a Lady Gaga vyškrábat z těch zbytků na dně jokerovského hrnce alespoň něco, co bude mít trošku hlavu a patu. A nejsem si jistý, jestli se mu to daří. On ten druhý Joker vypadá dobře, Phoenix se s v něm sice opakuje, ale Lady Gaga je fajn a Phillips umí to zasazení do sedmdesátých let využít k tomu, aby stvořil ne úplně přívětivě působivou podívanou. Jenže se v ní prd děje. 

Druhý Joker má dvě a čtvrt hodiny, je obstojně natočený a nenudí, jakmile však člověk začne alespoň trošku řešit, co se v tom filmu vlastně děje, zjistí, že toho moc není. Muzikálové vložky jsou nepříliš efektní a především zbytečné, ale jinak se tu jen opakuje to, co o postavě hlavního hrdiny víme už z jedničky, vracíme se neustále k tomu, co už bylo dávno několikrát ukázáno nebo řečeno a film jakoby většinu stopáže šlapal vodu a uměle se natahoval na délku celovečeráku. Přitom tvůrci nemají o čem vyprávět, těch nových témat a postav je tu minimum. Arthur není tak komplexní a zajímavý charakter, aby okolo něj šlo budovat další film a jeho dopady na společnost nejsou tak zajímavé, aby se o ně tvůrci mohli opřít a pokoušet se řešit něco víc než okoukaného magora před soudem. A tak to celé plyne, hezky to vypadá, pak to skončí a já mám pocit, že jsem strávil dopoledne u profesionálně a prvotřídně natočené zbytečnosti.  

Jak to vidí do_Od: 
První film kopíroval asi tucet klasik, které pokud jste neviděli, tak jste mu to žrali, a pokud ano, tak jste ho kvůli tomu maličko nenáviděli. Pokračování už nekopíruje nic (maximálně skládá hudební holdy), nenávidět ho budou tentokrát všichni (nejvíc skalní fandové jedničky), ale já si paradoxně myslím, že coby vystižení esence  Jokera, Harley a jejich toxického vztahu, se vlastně povedl víc, než mu bude uznáváno.

Herecky je to parádní, Gaga dokonce ještě mírně zastiňuje Phoenixe, Phillips si tu krásně hraje s formáty i žánry (celý úvod je kraťas ve stylu Looney Tunes) a nejlepším aspektem je na tom všem opět hudba (vedle démonické Guðnadóttir je samozřejmě řeč o vynalézavých a velice efektně nasnímaných muzikálových číslech), nutno však říct, že je to celé v podstatě jen mix různých mood reelsů, které do kupy objektivně dobrý film rozhodně nedávají. Nicméně rozeberte to na atomy, a ta řemeslná kvalita a s podivem i funkční komiksové základy tady jsou, byť je k nim přilepená hromada balastu, který to úspěšně maskuje jako pomalu nějakou artovku (i když tentokrát míň než u jedničky) a film se společenským přesahem.

Fór je v tom, že snaha tady cokoli seriózně interpretovat, zejména Arthurovu mentální stránku, vyjde naprosto zbytečně, poněvadž to o tom vůbec není. Celé je to fantazie, Jokerem může být kdokoli, a fakt, že jsme dva filmy sledovali jednoho losera, který se úplnou náhodou stal miláčkem davu, je ten největší kameňák ze všech.

Jak to vidí Spooner: 
Sledování druhého Jokera vede k hodně rozdílným pocitům. Na jednu stranu jsem se vlastně nenudil, i přesto jsem ale ze sebe nemohl setřást dojem, že sleduju dost zbytečný film, bez něhož by se fanoušci jedničky v klidu obešli. Todd Phillips se sice urputně snaží, aby dal sequelu nějaký smysl, v podstatě se zde ale jen pitvá i rádoby dekonstruuje vše, co bylo řečeno v jedničce a po většinu stopáže Jokerovu osobu či hlavní myšlenky nikam závratně neposouvá. Jen zde scénář letmo nahazuje další motivy a meta roviny, které jsou ale často tak ploché a nikam nevedoucí, že občas působí spíše vtipně.

Toxický vztah mezi Arthurem a Harley je pak sice fajn, Phoenix s Gaga hrají jak o život a sekunduje jim skvělý Gleeson, sami ovšem tento podivný žánrový mix neutáhnou. Muzikálová čísla mají hezkou scénografii, ve výsledku jsou ovšem lacinou výplní, která tu vůbec nefunguje, naopak výsledný snímek rozbíjí na sled nesourodých pasáží. Výsledkem je tak snímek, který šlape v jednotlivých scénách, dohromady je však mišmašem již viděného. Po filmařské stránce slušné řemeslo, jinak ale jeden z nejzbytečnějších filmů posledních let.

Recenzi čekejte velmi brzy