Mladší generace diváků zná Michaela Douglase z Ant-Mana a Avengers jako Hanka Pyma a je dobře, že se díky Marvelu dostal do povědomí i těch diváků, kteří ho nezažili v době, kdy patřil k nejzářivějším hollywoodským hvězdám. Ale zůstat jen u marvelovek by byla velká chyba. Michael Douglas toho totiž za svou kariéru zvládl sakra hodně. A není to žádné překvapení, měl pro to geny, protože jeho otec Kirk byl přinejmenším stejnou hereckou legendou. 

S filmem začal koketovat už v polovině šedesátých let, ke hvězdám začal stoupat o dekádu později díky krimi seriálu V ulicích San Francisca a od konce sedmdesátých let už měl našlápnuto ke skutečně hvězdné kariéře. Předurčovalo ho k ní nejen slavné příjmení, ale i obrovské charisma, díky němuž se stal specialistou na role rázných mužů, kteří dovedou během okamžiku ovládnout celý prostor před kamerou. Dokázal být cynickým šmejdem rabujícím finanční trhy, neústupným poldou, jemuž zamotá hlavu Sharon Stone, stylovou variací na Indyho, znuděným miliardářem i chladnokrevným mužem, jenž si najme na vraždu své manželky jejího vlastního milence. 

Douglas byl dvě dekády superhvězda, sex symbol, ale taky člověk, který se v Hollywoodu dokázal zatraceně rychle rozkoukat nejen jako herec, protože i když má doma Oscara za Wall Street a jeho nejhorší film na databázi CSFD má „pouhých“ 48%, uspěl i jako producent, když se podepsal mimo jiné pod Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Vyvolávače deště. Osmdesátka je krásný věk vybízející ke spokojenému bilancování, jeho tatík se však dožil 103 let, takže šance, že nám Michael Douglas ještě něco zajímavého předvede, rozhodně není malá. A my se teď podíváme na jehopatnáct nejlepších filmů. 

15. Osudová přitažlivost (1987, r. Adrian Lyne)
Když se před dvěma lety měl objevit romantický thriller Deep Water, očekávání byla poměrně vysoko hlavně díky návratu Adriana Lyneho k filmové režii po celých dvou dekádách. Právě Lyne se totiž stal jedním z nejvýraznějších tvůrců erotických thrillerů, jež učinily z přelomu 80. a 90. let nejspíš nejžhavější období hollywoodské historie. Mezi ikonickým, ačkoli poněkud béčkovým snímkem 9 a 1/2 týdne a už o poznání vyvanutějším Neslušným návrhem Lyne natočil i Osudovou přitažlivost, jež společně se Základním instinktem učinila z Michaela Douglase jednu z nejvýraznějších hvězd sexualitou nabitých psychothrillerů. 

Ztvárnil zde bohatého newyorského právníka, jehož spokojený rodinný i pracovní život se ocitne v ohrožení poté, co se jeho milenka v podání démonické Glenn Close odmítne smířit s tím, že jejich románek skončil stejně rychle jako začal. Ať už dílo čtete jako dobově poplatnou alegorii na hrozbu AIDS, anebo prostě nadčasovou moralitu o zločinu a trestu, neodbytnost zhrzené ženy je zde stejně působivá jako zoufalství ryze průměrného muže, jehož může jedna chyba přijít sakra draho. (Rimsy)

14. Americký prezident (1995, r. Rob Reiner)
Pro někoho trochu banální liberální fantazie z pera Aarona Sorkina, pro jiného hezká pohádka z atraktivních kulis Bílého domu. Americký prezident sice nepatří k těm nejlepším romantickým filmům všech dob a Rob Reiner už také natočil větší pecky, ale románek Andrewa Shepherda (správňácký Douglas) s neústupnou lobbistkou (Annette Benning) je fajn. Pro Sorkina za psacím stolem to byl sice jenom rozjezd před mnohem ambicióznějším a podle mě jedinečným seriálem Západní křídlo, ale v případě Amerického prezidenta o politiku zase tak moc nejde. 

Vzrušené diskuze o zákonech omezujících dostupnost palných zbraní a redukujících skleníkové plyny plus v povzdálí číhající republikánský arcilotr Bob Rumson (Richard Dreyfuss) spíše doplňují milostné oťukávání ovdovělého prezidenta se single workoholičkou. Přiznám se, že i dnes občas zabloudím na Youtube ke katarzní řeči naštvaného Douglase. Závěrečné „My name is Andrew Shepherd and I AM the President“ prodal Michael dokonale. (TedGeorge)

13. Skvělí chlapi (2000, r. Curtis Hanson)
Tomu se říká sešlost talentů – režisér oscarové kriminálky L. A. Přísně tajné, scenárista většiny filmů ságy Harry Potter, kultovní autor knižní předlohy, budoucí Spider-man, padlý herec, co se horlivě snaží setřást pověst smažky, nemluvě o půltuctu dalších slavných jmen před i za kamerou… a do toho Michael Douglas na absolutním hereckém vrcholu. Skvělí chlapi představují moment v jeho dráze, kdy s naprostou grácií odehraje jakýkoliv part a jako doma je v dramatu i komedii, i čímkoliv mezi tím. 

Skvělí chlapi se drží právě na téhle hraně a kouzlí jak vtipné, tak melancholicky posmutnělé momenty ze života kdysi úspěšné literární hvězdy, která ani po 2000+ stranách svého druhého románu nedokáže najít tu správnou tečku. A celý orloj dalších postav slouží v podstatě jen k tomu, aby mu ten poslední úhoz do klávesnice psacího stroje pořádně zkomplikoval. A je to věru zábavné utrpení. Nečekejte víc než malý feelgood s velkým srdcem a budete spokojeni. (Shushika)

12. Chorus Line (1985, r. Richard Attenborough)
Michael Douglas v muzikálu? Co ta legenda stříbrného plátna všechno nezvládla. Dnešní oslavenec však ve filmu nezpívá a netancuje. Zahrál si v potemnělém sále sedícího režiséra Zacha. Tu noc je pro desítky zpocených tanečníku na konkurzu bohem, jehož palec nahoru má moc změnit jejich celý život. Nekompromisní a skoro až božsky působící Zach se s přítomnými dříči nepárá a z míry ho vyvede až příchod dávné lásky Cassie, která by se také ráda vrátila na divadelní prkna. 

Režírující Attenborough zadaptoval pro film broadwayský muzikál a je na něm vidět, v jaké úctě má všechny ty srdcaře, kteří navzdory mizivé šanci na úspěch obrážejí jeden konkurs za druhým. Většinu nám jich ostatně stihne alespoň letmo představit. O to víc bolí, když jim je pak naznačeno, že tahle kariéra pro ně možná není to pravé ořechové. To vše zaobalené ve skvostné choreografii, která vám především na začátku nedá svým tempem vydechnout. Bolavá je cesta za pomíjivou slávou. (TedGeorge)

11. Černý déšť (1989, r. Ridley Scott)
V kariéře Michaela Douglase i Ridleyho Scotta nejde na první pohled o nijak zvlášť zajímavý film. Prostě detektivka, ve které drsný polda z New Yorku Nick Conklin odjíždí s parťákem Charliem do Japonska, aby tam dopravili zatčeného člena Yakuzy. A něco se moc ošklivě pokazí. Nic moc originálního, ale Douglasovo charisma a zarputilost, s jakou se v cizí zemi pouští do pátrání po uprchlém zločinci, dělají z Černého deště i po letech skvěle funkční a napínavou žánrovku. 

Navíc tu výtečně funguje zasazení do Japonska, které bylo na konci osmdesátých let stále ještě hodně exotickou zemí a jejíž firmy a kultura začínaly ovlivňovat celý svět. A do tohohle prostředí, kde se mísí moderní uvažování a technologická revoluce s tradicemi a tak trochu jiným než americkým přístupem k řešení problémů, vstupuje Nick jako buldozer. Černý déšť má efektní noirovou atmosféru okořeněnou o japonskou exotiku, stojí na prověřených a funkčních žánrových základech. A Michael Douglas tu je jako americký buldok snažící se nejdřív splnit svůj úkol a posléze dosáhnout osobní pomsty bezchybný. (Mr. Hlad)

10. Dokonalá vražda (1998, r. Andrew Davis)
Režisér Uprchlíka Andrew Davis natočil koncem 90. let velmi zajímavou studii milostného trojúhelníku v podání Michalea Douglase, Gwyneth Paltrow a Viggo Mortensena, v němž bohatý vlivný manžel řeší nevěru krásné mladé manželky tím, že si u jejího milence objedná její vraždu. V katalogu bezohledných hajzů s charismatem atakujícím ty nejvyšší hodnoty patří Douglasův Steven Taylor rozhodně do první desítky. Hamižnost a bezskrupulóznost, jakou předvedl coby Gordon Gekko ve Wall Street, dostala v Dokonalé vraždě doslova vražedný rozměr. 

Chladnokrevné uvažování, neproniknutelná přetvářka i podlá rafinovanost jsou hlavními devizami Douglasova přesvědčivého herectví, s jehož pomocí se vám Steven Taylor doslova dostane pod kůži. Americkou dobovou kritiku sice snímek nijak zvlášť nenadchl díky předvídatelnosti děje, nicméně o ten tady jde až ve druhé řadě. Vás totiž bude mnohem víc zajímat ďábelská uhrančivost Michalea Douglase tváří v tvář kouzelné a ne-úplně-nevinné Gwyneth Paltrow. (Crom)

9. Čínský syndrom (1979, r. James Bridges)
Brilantní thriller Jamese Bridgese byl jednou z prvních větších filmových rolí Michaela Douglase, který tehdy ještě asi netušil, že o pár let později bude patřit k největším hollywoodským hvězdám. Tady je jeho kameraman trošku ve stínu dalších legend, konkrétně reportérky v podání Jane Fonda a zaměstnance elektrárny Jacka Lemmona, bez problémů však s oběma hereckými ikonami držel krok. 

Při natáčení reportáže v jaderné elektrárně dojde k nehodě. Podle slov vedení k banální, při níž žádné reálné riziko neexistovalo, ale televizní tým ji natočí. A navíc se ukáže, že kdosi chce zabít Jacka Godella, zkušeného inženýra, jenž hodlá o tom, co se stalo, informovat pravdivě. Málem totiž došlo k roztavení jádra a katastrofě nedozírných rozměrů. Nikdo ho nechce poslouchat, a tak se Godell rozhodne elektrárny zmocnit a s pomocí médií světu ukázat pravdu. Mrazivá a strhující podívaná je skvělá i díky civilním a uvěřitelným hereckým výkonům všech hlavních hvězd. Včetně Douglase. (Mr. Hlad)

8. Honba za diamantem (1984, r. Robert Zemeckis)
Moje maminka tenhle film miluje a já jsem při jeho neustálých reprízách nikdy nemohl pochopit, proč tomu tak je. S narůstajícími roky a nabývajícími zkušenostmi tomu však rozumím stále víc. Honba za diamantem totiž poskytuje přesně tu zábavu, jakou by Hollywood dávat měl a, zalamentujme si, dnes na ni po čertech zapomíná. 

Dobrodružství klasického střihu, které staví na jednoduchém příběhu, exotických lokacích, a hlavně na neopakovatelné chemii, kterou mezi sebou dovedli vykřesat Kathleen Turner a Michael Douglas. Ten se tu vtělil do archetypu neohroženého geroje, který si vždy poradí, záporákům dá do držky, hodí při tom hlášku a rovněž neohrožené hrdince tak nezbývá, než se do něj hluboce zamilovat a stvořit tak jeden z nejkouzelnějších párů osmdesátek. Charisma protagonistů je tu dechberoucí, i ten Indy se musel ohlížet přes rameno, jestli ho Michael Douglas náhodou na pozici ikony dobrodružných filmů neohrožuje. (Jokolo)

7. Lovci lvů (1996, r. Stephen Hopkins)
Michael Douglas se sice na plakátu dral před Vala Kilmera, v Lovcích lvů má však výrazně menší úlohu než on, ale jako jeden z producentů si to mohl dovolit. A ono to nakonec ani moc nevadilo, protože zanechal skvělý dojem. Val Kilmer tu jako architekt John Henry Patterson přijíždí na konci devatenáctého století do Afriky, aby postavil železniční most v Keni. Jenže pak mu začnou dělníky žrát dva lvi, kteří jsou mnohem agresivnější, vychytralejší a nebezpečnější než běžní králové zvířat. Nevlezou do nachystaných pastí, lovce dokážou přelstít, umí najít skulinku v obraně a zmasakrovat celý stan plný nemocných, a tak se musí povolat profesionál. 

Od chvíle, kdy na scénu vstoupí Charles Remmington, je jasné, kdo tu bude šéfovat. Šarm Indiany Jonese, absolutní odhodlání v očích a zároveň respekt k přírodě i zvířecím nepřátelům a charisma, díky němuž mu stačí naznačit a všichni bílí dobyvatelé černého kontinentu, davy dělníků i Masajové poslouchají na slovo. O to efektnější je pak poměrně nehrdinský odchod Remmingtona ze scény. Ovšem ve chvílích, kdy Douglas stojí před kamerou, si celý film krade pro sebe. (Mr. Hlad)

6. Traffic: Nadvláda gangů (2000, r. Steven Soderbergh)
Vrstevnaté dílo Stevena Soderbergha zasazené na americko-mexické hranice bylo v podstatě zkraje nového milénia takové Sicario pro tu éru. Nebo lépe řečeno Sicario s více politikou a méně akcí. Což není nutně špatná věc, protože jsme tím pádem mohli dostat roli obsazenou skvělým Michaelem Douglasem, jehož filmová dcera v tomto příběhu skončí závislá na těžkých drogách, a on se coby předseda protidrogového úřadu rozhodne konat. 

Jak už jsem ale naznačil, a jak nejspíš dobře víte, protože tuhle pecku máte dobře nakoukanou (a jestli tak, tak to ihned napravte), příběh se točí okolo několika dalších postav, což Soderberghovi umožnilo opět jednou vynést na stůl hvězdný casting v podobě dále taky Benicia Del Tora, Catherina Zeta-Jones (mimochodem dlouholeté manželky klikaře Douglase) nebo třeba Dona Cheadlea. Svižná krimi je přesně něco pro fandy filmů střídajících různé perspektivy a byť se v ní Douglas neohřál tolik, jako třeba jiní herci, rozhodně přispěl dalším spolehlivým a stylovým výkonem, díky němuž na film rádi vzpomínáme. (do_od)

5. Hra (1997, r. David Fincher)
Film vypráví příběh znuděného bankéře, jehož k životu probudí až pozvánka k extrémně zvrhlé „únikovce“ od jeho bratra. Film měl tu smůlu, že vznikl mezi Klubem rváčů a Sedm. V porovnání s obojím totiž mírně ztrácí na všech frontách, sám o sobě je přitom ale pořád strhujícím a poměrně zábavným thrillerem, který diváka nenechá vydechnout a neustále jej nutí hádat, co se bude postavě hrané jako vždy senzačním Michaelem Douglasem dít dál. 

Není to pak pochopitelně taková jízda jako Volný pád, který byl i co se nějakého přesahu týče mnohem dál, přesto však Hra i po letech má modernímu divákovi co nabídnout, a to primárně proto, že se v rukou Finchera zkrátka jedná o nadstandardně natočené a precizně vymyšlené dílo, kterému k nějakému většímu statusu chybělo fakt jenom lepší načasování. V rámci filmografie oslavovaného herce je to přesto takřka strop. (do_od)

4. Válka Roseových (1989 r. Danny DeVito)
Jenže řekne-li se A, je potřeba dodat i B. Jak víme z romantických komedií, mezi láskou a nenávistí je těžko postřehnutelná hranice, která může z láskyplného tokání udělat pěknou Itálii. Znovu tak pochvalme nenapodobitelnou chemii, kterou mezi sebou Michael Douglas a Kathleen Turner měli. Vzájemná a postupná vášnivá nenávist jim totiž šla zahrát stejně bravurně jako rostoucí láska, ne-li ještě lépe. 

Válka Roseových totiž znovu stojí a padá jen s jejich vztahem, podobně jako lustr. Douglas se tu navíc poměrně vzácně nachází v černohumorné a lehce oslizlé herecké poloze, která mu výborně sedne. Dostává zde mnoho prostoru se vyřádit a předvést, že škatulka charismoušů mu je příliš úzká, a že umí i chcát na ryby. Společně s Turner a DeVitem tak dal vzniknout jedné z nejlepších i nejhorších vztahovek vůbec. (Jokolo)

3. Wall Street (1987, r. Oliver Stone)
Chamtivost je dobrá. Minimálně tedy pro lidi, kteří mají žaludek na to, aby ustáli dopady pořádně chamtivého jednání. V dějinách kinematografie jsme takových antihrdinů zažili nespočet, jejich králem ale byl, je a vždy bude Gordon Gekko. Jak ukazuje tenhle žebříček, Michael Douglas hrál v řadě slavnějších filmů. Rozhodně ale neměl ikoničtější roli než burzovního žraloka, jenž svádí na scestí mladého naivku s tváří Charlieho Sheena. 

Wall Street je jednoduše o tom, že tuny peněz a čisté svědomí často nejdou ruku v ruce. A v srdci amerického byznysu, kam se svou tradiční nekompromisností vyrazil Oliver Stone, to platí dvojnásob. Michael Douglas tu rozehrává herecký koncert plný chirurgického přemlouvání, na jehož konci řadu lidí nečekají zrovna hezké věci. Diváci si však díky tomu odnesli nezapomenutelné ponaučení, jež vážně nebylo nutné opakovat v pokračování. Jednička řekla v roce 1987 všechno důležité a ještě nám ukázala nevyhnutelnou budoucnost s… o něco menšími nástupci Motoroly DynaTAC 8000x! (KarelR)

2. Volný pád (1993, r. Joel Schumacher)
Pokud byste měli vyjmenovat deset filmů o patologickém vztahu člověka ke společnosti, Volný pád by v něm musel nutně figurovat na čelních příčkách. Režisér Joel Schumacher natočil začátkem 90. let jednoduchý příběh o obyčejném úředníkovi, na kterého toho jednoho dne bylo zkrátka moc, a tak vyhlásil soukromou válku celé společnosti. Od prodavače v McDonald‘s až po vlastní (ex)manželku. Michael Douglas se v roli Williama Fostera doslova našel a ačkoli za svou kariéru dokázal ztvárnit bezpočet nezapomenutelných rolí, na chlápka v kravatě vyzbrojeného enormním vztekem a postupně i nejrůznějšími zbraněmi nikdy nezapomenete. Možná právě proto, že se v něm občas najdete i vy. Třeba při čekání v dopravní zácpě. Kdo ví, za jakých okolností by pohár trpělivosti přetekl právě vám? 

Joel Schumacher postavil Michaela Douglase do ikonické role bojovníka za vlastní práva s takovou suverenitou, že mu budete věřit každý nával hněvu. Ostrá kritika společnosti byla ke konci filmu zmírněna Fosterovou psychopatickou diagnózou, ovšem ani to vám nezabrání, abyste jeho boj s každodenní nespravedlností nebrali za vlastní. (Crom)

1. Základní instinkt (1992, r. Paul Verhoeven)

Nejslavnější překřížená nohou filmové historie. Málokterý film je tak úzce spojován s jednou konkrétní scénou jako Základní instinkt. Catherine v podání Sharon Stone, chladná, manipulativní a maximálně tělesná, si během výslechu zapálí a před bandou policistů redefinuje pojem „male gaze“. Ti od vykalkulované podívané nemohou odtrhnout oči. Pohlavní pud skutečně je tím základním instinktem. Proč se Catherine vůbec nachází policejní stanici? Jedná se o brilantní spisovatelku (možná spíše brilantní ženu a spisovatelku), která ve své knize do detailu popsala vraždu, která právě do puntíku, či bodné rány, proběhla. A jelikož byl oním zavražděným její milenec, dělá z ní situace hlavní podezřelou. Catherine však příležitost pohrávat si s policejním sborem vítá. A jeden z detektivů, Nick, ji zajímá více než ostatní. Michael Douglas coby Nick je shodou okolností zastíněn v nejlepším filmu své kariéry. 

Rozkročen mezi erotikou a detektivkou, ba neo-noir thrillerem, Základní instinkt patří mezi nejvytříbenější zástupce žánru erotických thrillerů, které se od konce osmdesátých a v průběhu devadesátých let dostaly do kurzu. Michael Douglas se ve zmíněném období vedle Základního instinktu objevil i v Osudové přitažlivosti, která tento žánrový rozpuk spolu s 9 a 1/2 týdne započala, a ve Skandálním odhalení. Sám scenárista Joe Eszterhas, jenž byl svého času v Hollywoodu velkou hvězdou, se postaral o scénáře k několika z nich: kromě Základního instinktu sepsal i Showirls, Jade nebo Sliver opět s Sharon Stone. Jeho Základního instinktu se pak ujal Paul Verhoeven. Ten se jako Evropan nijak neobával sexuálně explicitních scén, dokonce je ještě zvýraznil, a do role svůdkyně obsadil Sharon Stone, která se už předtím objevila v jeho snímku Total Recall. 

Psychosexuální a provokativní, Základní instinkt si z noirového žánru vypůjčil nejen detektiva s temnou minulostí, ale hlavně postavu femme fatale. Ale ta na rozdíl od detektivních filmů klasického Hollywoodu nedojde potrestání. Základní instinkt patří k fundamentům filmové erotiky a žánru erotického thrilleru. A jeho střídavá explicitnost i tajuplnost se zaryjí pod kůži podobně snadno jako sekáček na led. (krauset)

A který film s touhle legendou máte nejraději vy?