Animák Rozzum v divočitě, v originále The Wild Robot, provází pověst jedné z animovaných událostí roku. Na Metacritic se může chlubit úctyhodnou cifrou 83/100 po spočtení průměru všech recenzí. Jak se příběh o robotce ROZZUM (jméno dá vzpomenout na Čapkovy Rossum´s Universal Robots), která se ztratí v divočině a obklopena zvířaty v sobě nalezne lidskost, zamlouvá redakci (a odpadlíkovi)?

Jak to vidí Mr. Hlad:

Výraz „Hezký, ale k hovnu“ sedí k Rozzum v divočině naprosto perfektně. Na druhou stranu si jsem prakticky jistý, že si to krom mě bude myslet tak sedm lidí. Ono je to moc pěkné, ty honičky se zvířaty, objevování ostrova a jeho tajemství a roztomilá mimóznost hlavní hrdinky, to jsou věci, na které se pěkně kouká. Teoreticky by měl fungovat i příběh o tom, jak se Rozzum ujme čerstvě vylíhlého housete a snaží se z něj vychovat ptáka schopného odletět na jih a samozřejmě i finále, kde se příroda a technika střetnou, ale… no ale ona je to nuda. 

Rozzum v divočině se snaží víc spoléhat na silné emoce a dojímat ve stylu Železného obra než bavit. Jenže podivná dějová roztříštěnost, kdy je film rozdělený na čtyři kapitoly, přičemž noví hrdinové se v nich objevují příliš náhle a ještě náhleji mizí, vyvolává dojem, jakoby člověk sledoval v kuse seriál, a ne film. Navíc tu celkem absentuje humor a i když tu těch několik silných scén je, celé mi to připadalo příliš jednoduché, nedostatečně nápadité a až příliš agresivní ve sdělování, že důležité je, co máme v srdci. A ve výsledku nakonec hodně banální. Na konci roku si nebudu pamatovat, že jsem to viděl. 

Jak to vidí Spooner:

Železný obr pro novou generaci? Svým způsobem ano, minimálně co se práce s atmosférou, emocemi a žánrovými klišé týká. Rozzum v divočině je pak sice příběhově přímočařejší a malinko mu ubližuje jistá scenáristická šablonovitost a rozkouskovanost, i přesto ale dokáže diváka okouzlit a emocionálně uzemnit jako žádný jiný animák za dlouhou dobu. Rozzum je totiž řemeslně precizní a sebevědomou podívanou, která těží absolutní maximum z konceptu robot vs. divočina, a zejména ze silného vztahu robotky Rozz s postupně rostoucím housetem, jenž rozhodně neosloví pouze dětské publikum.

Snímek se sice nevyhne řadě klišé, i přesto vás svou atmosférou, výraznou poetikou přírody, vděčnými vedlejšími postavičkami i výtečnou animací kombinující dle moderních trendů 3D a klasičtější kresby může naprosto pohltit. K závěru už se sice dojí slzičky možná až příliš sveřepě, i přesto nabízí animák hned několik silných momentů, které vám svou prací s emocemi připomenou staré dobré pixarovky. Ukázkové vyplnění žánrové podívané pro celou rodinu, co vedle letošních až přílišných jistot v podobě V hlavě 2 či Kung-Fu Pandy 4 působí osvěžujícím a sebevědomějším dojmem. 

Jak to vidí Crom:

Zvěsti o animáku roku nelhaly. Režisér Chris Sanders zúročil to nejlepší ze svých předchozích animovaných úspěchů (Lilo & Stitch, Jak vycvičit draka) a poskládal dohromady nádherně animovaný příběh o robotovi, jehož mise přeroste v něco mnohem významnějšího. V roli náhradního rodiče malému houseti. Kterému zabil rodiče. Ano, film se nebojí mluvit o smrti a mluví se o ní hodně. Na dětský animák poměrně odvážné rozhodnutí, ale děje se tak zábavnou formou plnou vtípků o zhebávání. Ostatně celý film je doslova nabitý obrovským množstvím nápadů, ať už vizuálních, tak verbálních, takže nikdy neztratí tempo ani rytmus.

Vlastní zápletka o lidskosti nalezené v křemíkových destičkách polovodičových čipů není sama o sobě originální a dá vám vzpomenout na Vall-Iho i Železného obra. Jde však o způsob, jakým vám Sanders své animované podobenství o lidskosti a porozumění předkládá. Je to emotivní, neskutečně zábavné a vůbec ne dětinské. Navíc je to celé zabalené v nádherném vizuálu plném měkkých pastelových barev. Kino je povinnost!