Legendy neumírají snadno a v roce 1979 Ridley Scott legendu stvořil. Vetřelec je hororová klasika a série, která dokázala zaujmout i svými dalšími díly, protože je točili filmaři s osobitou vizí a přístupem a nebáli se jít vlastní cestou. Po Prometheovi a Vetřelec: Covenant, kdy se k látce vrátil Scott a rozhodl se přistoupit k ní poněkud nešťastně, se teď xenomorfové ve Vetřelec: Romulus vrací ke kořenům. Režisér Evil Dead a Smrti ve tmě Fede Alvarez sliboval věrnost originálu a hodně děsivou podívanou. Jestli kecal, nebo nekecal, zjistíte na následujících řádcích. 

Jak to vidí do_od:
Ten pomalý rozjezd je fakt extrémně pomalý a byť jsem si užíval tu snahu za každou cenu z nového Vetřelce udělat vizuálně osmdesátkový film (je to na celém snímku pravděpodobně to nejzajímavější), chyběl mi na úvod silnější háček a od počátku lepší budování napětí. Právě to totiž znatelně chybí v té druhé, svižnější, akčnější a celkově nápaditější půlce, kdy začne docházet na povinná jatka, která ale nejsou tak krvavá a děsivá, jak by asi mnozí čekali, nebo dokonce vyžadovali.

Já tenhle problém naštěstí neměl, dokonce mi nevadilo ani celkově míň akce, ostatně z celé série mám dodnes nejradši jedničku, ke které se snaží mít snímek Fedeho Alvareze očividně nejblíž. O to víc mě překvapilo, že se zároveň s tím snaží půjčovat elementy prakticky ze všech dalších dílů - tu vezme něco ze čtyřky, tady zase vytáhne věc z Promethea, jenom aby nakonec složil poctu hernímu Isolation. Což o to, někdy to funguje skvěle, jindy míň, blbé je, že pak ale nezbývá mnoho času na to, aby režisér zkoušel dělat i něco svého. I takové momenty se tam najdou, a jsou za mě parádní, jenom jich je strašně málo na úkor toho, co už jsme viděli jinde (a často o něco líp). 

Romulus je herecky parádní, Cailee Spaney se rychle stává mojí oblíbenou herečkou a Alvarez ji tady cíleně pozicuje do ikonických momentů à la Ripleyová, což mě bavilo sledovat. Stejně tak David Jonsson byl vynikající v těch několika různých polohách, co musel vystřídat. Pak se tu ale našel i jeden přešlap doplněný hnusným CGI, o němž raději více mluvit nebudu. Kamera i zvuk vskutku mistrovské. Jen ta režie zkrátka postrádala větší šťávu, aby snímek posunula z jednorázově úctyhodné podívané na něco, k čemu bych se chtěl v budocnu vracet opakovaně. Což je za mě prostě škoda.

Jak to vidí Mr. Hlad: 

Po povedených trailerech nebylo těžké začít se na Vetřelec: Romulus těšit, ovšem pořád mi v hlavě svítila malá červená kontrolka. Ta mi nenápadně připomínala, že za kamerou je Fede Alvarez, člověk, který určitě má talentu dost, ale ne na hororový žánr. Jeho Evil Dead jsem protrpěl, jeho Smrt ve tmě byla přinejlepším fajn. A bohužel jsem tu kontrolku měl poslouchat, protože ačkoliv má Romulus své kvality, zklamává v tom nejpodstatnějším – nefunguje jako žánrovka. 

Vetřelec: Romulus skvěle vypadá a všechny ty analogové počítače, šedivé kovy, industriální atmosféru plnou syčících trubek jsem si užíval. Stejně tak i nečekaně dobré herce a zajímavé postavy, které se chovaly překvapivě inteligentně. Ale co na tom, když Alvarez neumí budovat děsivou atmosféru a jeho lekačky jsou unylé a nezajímavé. Potíž je i ve faktu, že se tu víc hraje na odkazování a citování starých filmů a nezbývá moc prostoru pro ten nový. Ve výsledku jde o pěkný fanservice od někoho, kdo ví, jak by to celé mělo vypadat, znít a fungovat. Jen to neumí moc poskládat do funkčního hororového celku. Alvarez je možná dobrý producent se zajímavou vizí, dobrý režisér a realizátor však bohužel ne. 

Jak to vidí Rimsy: 

Tak se to Alvarezovi přece jen povedlo! Sliby o crossoveru mezi jedničkou a dvojkou Vetřelce se podařilo naplnit, ačkoli blíž má nový Romulus určitě k jedničce a nějaké momenty si bere i z pozdějších dílů. Občas jsou ta pomrknutí trochu na sílu, což platí i pro trochu nesmyslnou tvrďáckost několika pokusů o cool hlášky a především zbytečné, odpudivě digitální „oživení“ jedné postavy, ale… je dost snadné to tomuhle filmu odpustit.

Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného.

Když ale píšu diváka, myslím tím zřejmě jen sebe – jak jsem pochopil z reakcí okolí, většina ostatních tuhle Alvarezovu poctu spíše odzívala. Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo.

Recenzi čekejte velmi brzy