První opravdový hit letošního roku a důkaz, že animovaný žánr ještě není mrtvý. I tak by se dalo popsat V hlavě 2, které sice vyměnilo tvůrce i většinu hlasového obsazení, aby studio ušetřilo, ale přesto to stačilo kvalitami na to, aby na Rottenech svítilo 91 % pozitivních recenzí s průměrnou známkou 7,2/10, ale především aby snímek zvládl shrábnout v kinech prozatím úctyhodnou miliardu a 359 milionů dolarů k tomu z celého světa, a to přitom ještě v některých koutech - jako třeba v tom našem - snímek premiéru vůbec neměl. My máme za sebou každopádně čerstvě novinářskou projekci, takže už vám můžeme konečně předat i naše dojmy.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Už jsme si tak trochu zvykli, že pokračování pixarovských animáků jsou o level horší než první filmy a bohužel to platí i pro V hlavě 2. Jo, pořád to vypadá skvěle a samotný koncept stále považuji za téměř geniální, ale jakoby to sami tvůrci věděli a řekli si, že se nemusí moc snažit, když mají tak zajímavý svět a postavy. Hlavní problém druhého dílu tkví totiž v tom, že se až příliš podobá jedničce. Prakticky ve všem. Opět se tu putuje po hlavě teď už puberťačky Riley, v jejím mozku se dějí divoké věci, protože dospívání není nic snadného, a na scénu přicházejí nové emoce. A s nimi staré problémy.

I tentokrát jde víceméně o to, že se musí jednotliví emoční hrdinové naučit spolupracovat a oni i diváci by měli na konci ideálně pochopit, že být nejistý, smutný, vycukaný a nervózní z toho, co přinese budoucnost, je vlastně v pořádku a normální. Minule se vyrovnávali se smutkem, teď je to tohle. Do značné míry to funguje, dojemné scény dojemné jsou, ty vtipné pobaví. Bohužel pocit, že V hlavě 2 někdo ušil až příliš horkou jehlou a moc se nesnažil vymýšlet něco nového a místo toho jen opisoval a že je to celé malinko líné, jsem měl víceméně od začátku do konce. Nemusí to být nutně špatně, ale čekal jsem trochu víc snahy. A víc nápadů.

Jak to vidí Rimsy:

Není to špatné, ale po nadšených ohlasech ze zámoří a devítiletém odstupu od jedničky by člověk přece jen čekal trochu víc. O tom, že hrdince Riley se s nastupující pubertou objeví řada nových emocí, hovoří už synopse a nic moc navíc se zde nakonec neděje. Ocitáme se ve stejném prostředí jako v jedničce a vše funguje prostřednictvím podobných pravidel – člověk by čekal, že když není potřeba vysvětlovat základy, o to víc pozornosti se upne na příběh. Ten je však poměrně generický a nové emoce v čele s Úzkostí do značné míry kopírují příběhové funkce těch starších.

Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.

Jak to vidí Cival: 

V hlavě 2 zachraňuje kina po celém světě a já mu to vlastně přeju. Po všech těch dvojkách Es z pralesa a dalších zhůvěřilostech je fajn vidět, že diváky vábí špičkové řemeslo, které přesně ví, jak si omotat publikum kolem svého dokonale animovaného prstu a jak pobavit všechny jeho členy, napříč všemi generacemi. 

Ne, není to kdovíjak inovativní podívaná. Ani originální. Ale zcela účelně updateuje výborný první díl a rozvíjí ho naprosto důstojným, funkčním způsobem, který přesvědčivě plní zadání a dovede dojmout, pobavit i potěšit svérázným pohledem na pubertu i rodičovství. Nepřepisují se zde pixarovské dějiny a sequelitida tu přeci jen probleskuje, v kontextu jiných druhých dílů - třeba unavenějších pokračování Aut nebo Příšerek - je tohle ale jasné i příjemné Disneyho vítězství.

Recenzi očekávejte v nejbližších dnech.