Novinku režisérky Coralie Fargeat provází pověst festivalového meganářezu, který si podmanil Cannes a v Karlových Varech to dopadlo úplně stejně. Brutální příběh o tom, že být starou hvězdou v televizní branži není vůbec jednoduché, ale existují způsoby, jak s tím bojovat, nadchl diváky i tam. Demi Moore, Margaret Qualley, spousta nechuťáren a atraktivní téma nastavující zrcadlo světu pomíjivé slávy sbíraly prakticky bez výjimky nadšené ohlasy. Jak se ale Substance líbila nám? 

Jak to vidí Cival:

Je to nářez! Substance je biják od první chvíle s neskutečnou audiovizuální razancí, který to do vás pere s nebývalým sebevědomím. Režijní řešení jsou úderná a ve výsledku strhující, protože tahle kousavá kritika posedlosti mládím a krásou, skloubená s mlaskavým body hororem, umí adekvátně naladěné diváky vtáhnout a nepustit. A nakonec je potěšit čvachtavou pefrormance, za níž by se nestyděl ani Peter Jackson v časech Braindead.

Demi Moore to parádně herecky táhne, ale v druhé třetině ji zastíní Margaret Qualley, nelítostně útočící na masturbační idol dekády. Hororové ztrestání za fascinaci božským ženským tělem je pak o to chutnější a zábavnější a probíhá až do finále s nevídanou intenzitou. Neříkám, že by ty motivy a témata byly novátorské, smíchány jsou ale do tak podmanivé, hravé a řemeslně dokonale podané jízdy, že jsem si ji užil na maximum. Pecička!

Jak to vidí Spooner:

Filmová radost. Ano, režisérka Coralie Fargeat možná nepřináší na první pohled nic nového a Substance je v její režii mixem body hororů od Davida Cronenberga a děl od Carpentera či Lynche. Vlivy ikonických tvůrců jsou tu patrné a po stránce scénáře se tu jede zprvu přesně po dějových zákrutách, které v žánru očekáváte. Jenže to ničemu nevadí. Režisérka totiž tyto prvky spojuje do nekompromisní a stylové audiovizuální jízdy, která pokud vám sedne, tak od ní i přes všechen hnus nedokážete odvrátit oči. 

Scénář dokáže hezky pracovat s tématem okolo ideálu krásy, fixace na dokonalý zevnějšek a do toho servírovat i povedené rýpance na svět médií. Režie tento mix proměňuje v nářez, v němž je vše dovedeno do největších absurdit a diváka v poslední naprosto přepálené třetině už jen ohromuje tvůrčí odvaha dovést snímek do co největšího extrému. Vždycky, když si totiž člověk myslí, že víc extrémní už film být nemůže, vyšponuje Fargeat onu hranici ještě o něco víc. Ano, je to brutální, brakové, přestylizované a celé natočené bez jakýkoliv zábran, takže je jasné, že výsledek nebude pro každého. Já si ovšem tyhle audiovizuální orgie s perfektním střihem, smrtícím tempem, parádními režijními nápady a skvělou ústřední dvojicí neskutečně užil. A nejspíš ještě párkrát užiju.

Jak to vidí Jokolo:

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.

Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty.

Jak to vidí Rimsy:

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.

Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou. 

Jak to vidí Mr. Hlad

Až jednou budu někomu vysvětlovat, co znamená „hezký, ale k hovnu“, pustím mu tenhle film. Nebo alespoň půlku, ať na to nemusí koukat ty nelidské dvě a půl hodiny. Coralie Fargeat mě hodně zklamala už svou předchozí Pomstou, ale oba její snímky toho mají dost společného. Vypadají krásně, nápaditě se tu hraje s barvami, v tomhle případě se i docela stylově odkazuje na Kubricka, Cronenberga nebo Carpentera, zpomalené záběry televizních vystoupení jsou víc než efektní a zatraceně sexy, ale pod vším tím pozlátkem se ukrývá velké nic. 

Substance je film, který by rád otevíral zajímavá témata jako neschopnost stárnout, kult mládí v šoubyznysu a řeší i cenu slávy a jak moc je za ni kdo ochotný zaplatit. Jenže to všechno dělá naprosto banálním způsobem, který ničím nepřekvapí a ještě mu to nepřekvapování trvá nelidsky dlouho. Už po nějakých dvaceti minutách jsem si v hlavě udělal seznam, podle kterého Substance pojede až do samého konce. A jen si to odškrtával. Pod tou audiovizuální dravostí se reálně skrývá povrchní show bez nápadů plná hloupých postav dělajících ještě hloupější rozhodnutí a tvářících se, jak moc je překvapují následky. Je unavující to celé sledovat a za všemi těmi hezkými obrázky, nechuťárnami (které nakonec zas až takové peklo nejsou), nahotou a záběry na sexy zadky ve spandexech se schovává jen navoněné nic. 

Recenzi čekejte brzy