Filmový festival v Karlových Varech pomalu ale jistě vrcholí, ještě než se ale dočkáme závěrečných výsledků a shrnutí, pojďme si v krátkosti projít další várku dojmů z filmů, které jsme v uplynulých dnech viděli, a které nám stály za to o nich napsat pář řádků.

Holky z balkónu

Noémie Merlant je stále známá především jako herečka, Holky z balkonu jsou ale už jejím třetím režijním počinem. Ukazuje se, že pětatřicetiletá Francouzska má nejen filmařský talent, ale i výraznou agendu, a tak především u druhé poloviny snímku se začnou odpůrci jakékoli formy feministického smýšlení nesouhlasně ošívat. Její fantaskní báchorka se totiž z drsné buddy komedie časem přemění v alegorický horor, o jehož myšlenkovém základě však nemusíme dlouho dumat – řekne nám to s podobnou naléhavostí jako loni Barbie.

Merlant zde také ztvárňuje jednu z trojice kamarádek, které jsou sice velmi odlišné, pojí je však intenzivní přátelství a prostorný byt se stylově zařízeným balkonem. Právě z něj si jedna z hrdinek všimne fešáka z protějšího domu a rozjede se zprvu divoký románek, posléze duchařský horor s komediálně podanými gore prvky. Každá z mladých žen je odlišná, řeší unikátní potíže, avšak spousta motivů je jen naťuknuta a vše se podřizuje feministicky podbarvené nespoutanosti včetně otevřené nahoty hrdinek. Snímek toho v jádru nemá až tolik co říct, ale změnami nálady, občas poutavými kamerovými jízdami či spoustou přehrocených nápadů dokáže obstojně bavit. (Rimsy)

Stepní vlk

Takový ten "holy shit na čem to sakra jsem" typ filmu ve Varech, od kterého čekáte sáhodlouhé chození po vyprahlé stepní poušti, jenom abyste dostali nářezový akční thriller (se sáhodlouhým chozením po vyprahlé stepní poušti), který se místy chová jako kazachstánská odpověď na Millerova Šíleného Maxe.

Film odehrávající se mimo prostor a čas vypráví o amorálním, extrémně zlém, ale zato poměrně schopném policistovi a ženě, která uprostřed všudypřítomného chaosu a bezvládí ztratila dítě a nyní po něm za pomoci onoho fízla pátrá. Ten ji přitom neustále používá jako živý štít, fackuje ji a bije, vysmívá se jí a několikrát se jí pokusí i zabít, ale díky zásahům shůry se to ne a ne podařit, a tak spolu cestují po něčem, co vypadá jako Zběsilá cesta, odolávají všelijakým nástrahám a bojují, dokud jim síly stačí. Některé záběry jsou pak natočené stylem, jako by si sem odskočil kameraman Raidu, zatímco jiné...jsou prostě horší. Jako celek je to ale zatraceně zajímavá (schválně nepíšu zábavná) podívaná se dvěma parádními herci, která mi na festivalu udělala velkou radost a rozhodně jí dávám palec nahoru.(do_Od)

Panoptikon

Gruzínské drama sbírá jedny z nejlepších ohlasů v rámci Hlavní soutěže a lze pochopit proč – kontrast mezi sešněrovanou výchovou od přísně katolického otce a hormonálními bouřemi na konci puberty je bezesporu atraktivní; a díky zručné a soustředěné režii debutujícího Georgeho Sikharulidzeho mnoho scén v tomto filmu opravdu funguje. Pomáhá i bezmála komediální nasnímání leckterých momentů, nevyhýbající se trapnosti a rozpačitosti nedospělého vztahování se ke světu.

Jenže nad rámec původního protikladu toho hodinu a půl dlouhý snímek mnoho nepřináší. Osmnáctiletý Sandro, poblouzněný svůdnou matkou svého nového kamaráda, se v jeden moment poměrně nemotivovaně radikalizuje a stejně tak podivně dramatické veletoče prodělají i jeho papírem šustící vztahy se dvěma spolužačkami. Své kvality snímek jistě má a v rámci karlovarské soutěže patří mezi výraznější kousky, nic zásadnějšího od něj ale čekat nelze. (Rimsy)

Paměť

Mexický režisér Michel Franco pravidelně uvádí své snímky v Cannes či v Benátkách, díky čemuž už několikrát spolupracoval i s hollywoodskými hvězdami. I jeho novince dominují citlivé výkony Jessicy Chastain a Petera Sarsgaarda, jejichž postavy k sobě navzdory duševním jizvám nacházejí cestu. Chastain ztvárňuje svobodnou matku Sylvii, která pracuje v hospicu, sama vychovává dospívající dceru a už dlouhé roky úspěšně vzdoruje dřívější alkoholové závislosti. Na třídním srazu se setká s podivínským Saulem, který trpí demencí – má velmi špatnou krátkodobou paměť, bývá dezorientovaný a celkově je odkázán na péči svého bratra.

Mezi dvojicí se začne vytvářet pouto a my postupně pronikáme i do jejich dalších vztahů – ať už jde o Sylviinu dceru, mladší sestru či matku, anebo Saulova bratra. Křehký snímek o hojivé síle lásky nalézané na nepravděpodobných místech však trpí podchlazeností, odtažitostí, jako by celé dílo jelo na nižší rychlostní stupeň, než by si emoce v jádru příběhu zasloužily. Franco se zjevně snažil vyhnout přehnané patetičnosti a podbízivosti, rutinně zpracovaný výsledek však divákem spíše jen tak prošumí – a do paměti se rozhodně nezaryje. (Rimsy)

Můj oblíbený dort

Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže.

Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat. (Rimsy)