Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Kinokalypsa nekončí

Před dvěma týdny jsem byl na skok v Praze, takže jsem shodou šťastných náhod předtočil v seznamáckém podcastu 5:59 povídání o tom, jak přestáváme chodit do kina. Naštěstí to bylo pár dní po americké premiéře V hlavě 2, takže jsem se mohl trochu vypovídat i z toho, jak jedna vlaštovka jaro nedělá (prequel Tichého místa a čtvrtý Já, Padouch však dávají víc důvodů k optimismu, uznávám) a pojmout to obšírněji jako portrét toho, odkud jsme přišli, kam jdeme a jestli máme s sebou kompas. Je to dílem sběr postřehů z newsletteru, dílem odpověď na rafinované otázky, takže jestli máte půl hodiny, rozhodně doporučuji k poslechu.

V rychlém sledu odpremiérovaný zmíněný čtvrtý Padouch, o pár týdnů později následovaný Deadpoolem a Wolverinem, dá zapomenout na tu květnovou bídu. A v půlce srpna se budeme zase škrábat na hlavě, protože nebude na co chodit. Letošní sezóna je prostě nahoru, dolů. Varující trendy přetrvávají, občas zakryté palcovým titulkem o utržené miliardě, ale čeká vás slíbený prázdninový speciál o historii chození do kina, kde si ukážeme, jak vytrvale během poslední stovky let kinaři o přízeň diváků usilovali. Poučení z krizového vývoje je tam hned několik, takže kina ještě neodepisujte, jakkoliv nevylučuji, že se na konci léta podíváme na jejich finanční zdraví trochu blíže. 

Do té doby choďte do kina, nejlépe do nějakého lokálního. Vím, není to vždycky lehké. Pod nedávný post řada z vás napsala několik dojemných osobáků, které plus mínus kopírují ty obecně zaznamenané trendy. Doporučuji přečíst a děkuji všem, kdo šli s kůží na trh. Přidávám vlastní story, jakkoliv zkřivenou optikou profesionálního pisálka: 

Filmy jsem miloval od malinkatosti, jak se hezky říká v rodině mojí ženy. Když mi bylo osm, přinesl otec odněkud půjčené video a tucet kazet, včetně tří rychlodabovaných shaolinských béček (Gigant Shaolinu, 36. komnata…), do roka jsme pak měli video vlastní a já měl dobře vybavenou půjčovnu hned zkraje devadesátek jen pět minut chůze od domu. A kousek za ní bylo i kino, jakkoliv platí, že kinematografii jsem tehdy rychlejším tempem objevoval skrz malou obrazovku a videopásky. Plnohodnotná fascinace kinematografií v celé její šíři a na stříbrném plátně se dostavila až někdy v letech 1994/95 s nástupem puberty a zesílila někde u bruckheimerovské renesance v roce 1998, kdy už jsem se chtěl o tu radost i podělit a začal jsem o filmech psát na dřevní internet - texty jsem posílal na všechny strany. Zbytek je historie.

Od roku 2000 jsem si prošel na vedoucích pozicích několik filmových webů (FilmWEB, FilmPUB), v roce 2003 jsme odstartovali TrailerZone, o dva roky později MovieZone a o další tři roky dál jsem si užil krásný rok a půl v redakci Premiere, kdy jsem se mohl poprvé a naposled filmem bez výjimky živit. Ano, tady jdou ročně zhlédnuté filmy a seriály do stovek, zároveň to bylo v době před streamovacími platformami, kdy jsme museli dohánět resty nákupem DVD (v případě mých oblíbených asijských filmů občas za nekřesťanské ceny na exotických webech) a ježděním po festivalech.

Velkou spotřebu filmů jsem měl s menšími přestávkami do roku 2019, ačkoliv jsem se cca od roku 2014 věnoval primárně psaní o jiných tématech a od stejné doby jsem byl definitivně na volné noze, protože jsem procestoval kus světa a střídavě žil v New Yorku, Vídni a Ženevě. S narozením syna jsem začal psát knížky, pít kafe a hledat rezervy, abych mohl koukat na filmy a psát o nich plus se nějak uživit a postarat se o dítě v mezerách mezi školkou a kroužky. 

Těch pět let běhání od čerta k ďáblu bych nevyměnil za nic, filmů pořád ukoukám nadstandardní množství, protože i díky štědrým předplatitelům můžu říct, že se psaním o nich částečně živím, ale teenagerským dobám nebo číslům zhlédnutých filmů mých kolegů v kamenných redakcích, kteří jsou teď do jednoho ve Varech, se to logicky nevyrovná. Netflix mám předplacený od roku 2014, kdy jsem žil rok v Connecticutu a byla to “vzrušující nová hračka”, online videopůjčovna do kapsy. Nehledě na světadíl jsem ale chodil do kina, jak často to šlo.  Nikoliv z povinnosti nebo pocitu, že zachraňuji kinematografii, prostě tam byla, je a bude ta zvláštní magie a genius loci. Dokonce i v ženevském IMAXu za v přepočtu sedm set korun. Dostanu se tam kvůli rodinným povinnostem možná jednou za dva měsíce, podruhé za stejné období občas se štěstím stihnu něco v Praze, zbytek připadá na streamy a domácí projekce (doslova na projektoru a improvizovaném plátně). 

Tak… to jsem já, vlastně mi teď došlo, že někteří z vás možná tenhle newsletter odebíráte, aniž byste chodili na MovieZone, takže jsem pro vás byl jen pisálkem skrytým za klávesnicí. Teď můžete do komentářů napsat svůj příběh vy. A komu se chce jen číst, ten se může těšit na slíbený seriál, v němž se vrátíme na začátek dvacátého století a projdeme si všechny ty kinomilníky. Bude to letem světem, takže filmoví historici snad prominou, ale rozhodně to nebude nuda.

Paramount hází další kuličku do rulety

Po minulém rozkolu Skydance a National Amusements, kdy Shari Redstone cukla od skoro podepsané smlouvy doslova pět minut před dvanáctou, by jeden očekával, že se David Ellison poohlédne jinde. Proto je překvapení, že obě strany znovu sedají ke stolu, tentokrát nad mírně upraveným návrhem smlouvy. Nižší cenovka, smířlivější podmínky, ale stále stejná aura nejistoty, protože Shari může opět cuknout a klidně vyjednávat s konkurencí. Všeobecně se ví, že Shari peníze nutně potřebuje, aby se vykoupila z dluhů a Ellison má enormní zájem na tom, aby pouštěl do světa filmy pod hlavičkou velkého studia. 

Jestli nás čeká poslední kolečko, nebo ještě několik týdnů oťukávání, není v tuto chvíli jisté, ale podmínky se nakláněji směrem ke Skydance a Paramount se ještě před fúzí může zahojit prodejem BET (tentokrát jde do aukce s nižší cenovkou, už “jen” 1,5 miliardy dolarů… to už by Tyler Perry mohl dát dohromady), což je neklamným znakem toho, že proběhlo nejedno zákulisní jednání. Celý Hollywood si drží palce, protože Ellison + Paramount znamená záchranu tradiční značky a víc pracovních příležitostí. Třeba i pro stovky těch, jichž se Shari ve snaze o zeštíhlení nemilosrdně zbavila.

Co dál? Novou nabídku musí posoudit dozorčí rada Paramountu a pak začne běžet pětačtyřicetidenní lhůta, během níž může Paramount hledat lepší nabídky. Času ale není nazbyt, protože akcie klesají a definitivní spotřební lhůta se neúprosně blíží. Ještě pár měsíců podobného váhání a místo prodávání už se bude jen rozdávat.

Axel Foley: Dvacet let na sledovačce

Když už mluvíme o Paramountu, jedním z jeho osmdesátkových klenotů byl i Policajt v Beverly Hills, který vystřelil ke hvězdám Eddieho Murphyho. To bylo v roce 1984 v produkci Jerryho Bruckheimera (a tehdy ještě Dona Simpsona). O tři roky později následovalo ostřejší pokračování, přesně ve stylu režírujícího Tonyho Scotta, a v roce 1994 pak nešťastná lunaparková trojka, u které Bruckheimer nebyl a vyústilo to v propadák, po němž už Axel Foley i Eddie Murphy jen horko těžko popadali dech. Murphy se pak od roku 2004 snažil dostat čtyřku zpátky na nohy, ale ne a ne se to podařit. 

Chvilku se kolem ní motal Brett Ratner po úspěchu Křižovatek smrti. Pak ji po mírném oživení Murphyho komerčního potenciálu mělo s výhledem na rok 2014 točit režisérské duo Adil El Arbi a Billal Fallah. Jenže se to opět zdrželo a kluci z Belgie místo toho natočili povedené třetí Mizery, přičemž Murphy nabízel televizím seriálový pilot s Foleym juniorem. Neúspěšně, ale pak se rozjely práce na pokračování Cesty do Ameriky a Bruckheimer po natočení Top Gun: Maverick viděl v dalším legacy sequelu potenciál. El Arbi a Fallah už mezitím točili Batgirl, takže došlo na výměnu režiséra, ale Paramount pořád ještě doufal, že film pošle do kin.

Na poslední chvíli však cuknul a domluvil se na spolupráci s Netflixem, který nakonec celý stopadesátimilionový účet zatáhnul a momentálně film uvádí svým jménem. Už se tedy nikdy nedozvíme, jestli by Axel Foley letošní kinosezónu spolu se čtvrtými Mizery od El Arbiho a Fallaha nespasil a neukázal, že má i po čtyřiceti letech co nabídnout. Na Netflixu udělá solidní čísla, ale nebude to nezlomným důkazem jeho komerčního potenciálu. Murphy pravděpodobně za svůj comeback inkasoval kulaťoučkých patnáct milionů dolarů a už Bruckheimer už teď mluví o pětce. Návrat upovídaného poldy z Detroitu na stříbrná plátna ale nečekejte, jeho rajónem jsou teď evidentně obýváky.

Největšími hity eNka jsou letos Atlas s Jennifer Lopez a špatně si nevede ani Trigger Warning s Jessicou Albou. Zvládne Eddie převálcovat tyhle akční holky? Rád bych si na to vsadil, protože ohlasy jsou pozitivní, stopáž pod dvě hodiny (hurá) a nostalgie je prý na úrovni Mavericka, aniž by film táhla k zemi, ale letos už raději nic netipuju. Když Murphy nezachrání kinematografii, nechte ho alespoň zachránit váš páteční či víkendový večer.

Bob Iger slaví “padesátku”

Robert Iger dostal od studia krásnou sošku Sněhurky a sedmi trpaslíků, memento k padesáti letům věrné služby. Podobné memorabilie se rozdávají za deset, patnáct, dvacet, pětadvacet nebo třicet let, ale už na ně nemá nárok tolik pozic co dřív (omezení bylo definováno snahou v nultých letech šetřit, stojí za ním právě Iger). 

Je to ale spíš marketing než dojemná oslava půl století ve službě. Za nástup se totiž počítá rok 1974, kdy Iger začal nosit kafe na place televizní stanice ABC, kterou však Disney koupil až v devadesátých letech. V roce 1999, tedy před pětadvaceti lety, se Iger poprvé dostal do významné role přímo u Disneyho a zhruba od té doby už mu nikdo neřekne jinak než Bob. To výročí je tedy dvojnásob přifouknuté, ale samozřejmě platí, že v byznysu je nutné hledat důvody k oslavě každý den. 

Bob aktuálně slaví nejen těžítky na pracovním stole, ale také nákupem ženského fotbalového týmu Angel City FC. Pořídí si ho spolu s manželkou za údajných 300 milionů dolarů. Ještě zajímavější než suma, která hýbe světem ženského fotbalu, je také fakt, že Iger úspěšný tým kupuje od jeho slavných zakladatelů. Jedním z nich je spoluzakladatel Redditu Alexis Ohanian, mj. manžel tenisové legendy Sereny Williams. K menším zakládajícím investorům ale patří také Natalie Portman, Billie Jean King, Jennifer Garner, nebo Eva Longoria.

Loňská krize se opakovat nebude

IATSE se domluvil s AMPTP, takže riziko, že bychom strávili léto ve stínu hrozící stávky, je definitivně zažehnáno. Navýšení mezd se nese ve stejném duchu jako loňská dohoda se SAG-AFTRA, na penze a zdravotní pojištění přibylo do fondu 700 milionů dolarů a záruky ohledně A.I. tu jsou minimálně rámcové, ačkoliv jazyk dohody naznačuje, že k využití těchto nástrojů nejen že dojde, ale už ve velkém dochází.

Nové podmínky ovlivní na 50 tisíc kostymérů, kameramanů, střihačů, kulisáků, šéfů výpravy a dalších “neviditelných” profesí napříč hollywoodskými štáby. Nejzásadnější navýšení platů jsou u streamerů, kde jsou nově i residuals, z nichž se právě vykryjí další příjmy do penzijního a zdravotního fondu. Dalším klíčovým vítězství jsou příplatky za přesčasy (dvojnásobná sazba po dvanácti a trojnásobná po patnácti hodinách práce v kuse) a povinné pauzy každý sedmý den. Jak moc se to bude obcházet a zneužívat, to se ještě uvidí, ale takhle na papíře to působí jako velké vítězství pro následující tři roky. Tak teď ještě aby bylo dost té lépe placené práce. Všichni tuší, že ve smrskávajícím se byznysu na ty nové benefity dosáhne méně lidí než dříve, ale to neznamená, že má výhra v tomhle duelu menší hodnotu.

Jednou větou…

87Eleven, akční mašina stojící za Johnem Wickem, Nikdo, Atomic Blonde a dalšími moderními žánrovkami, oznámila přípravy remaku indické vybíjené Kill, v níž hlavní hrdina čistí vlak hezky vagón za vagónem (tak trochu jako, ale vlastně nakonec úplně jinak, než Brad Pitt v Bullet Train, na kterém se 87Eleven taky podepsali). Co je na tom zajímavé? Oznámení remaku přichází pár dní před premiérou originálu. Ale jestli jste měli tu čest s trailerem na Kill, tak asi rozumíte, proč to někdo odklepnul takhle dopředu.

Muzikálová Čarodějka (Wicked) nakonec uhnula v premiérovém kalendáři sequelu Vaiany - čemuž se po mamutím úspěchu V hlavě 2 nelze divit - a pokusí se vyhrát counterprogrammingové derby proti druhému Gladiátorovi. Další Barbenheimer se velmi pravděpodobně konat nebude, kluci půjdou vesele na Scotta a holky na muzikál o závistí zelené čarodějnici. Gladiátor II sice stál dvakrát tolik, co muzikálový evergreen (haha), ale šance na zaplacení mají oba filmy plus mínus stejně nízké.

Na Disney+ vyšla nová kolekce krátkých (rozuměj ještě kratších, jmenuje se to minizody místo epizody) dílů Bluey. To jen pro rodiče mezi námi, co hledají sedmnáct minut klidu a míru.

Ani rekordní tržby o čínském novém roce nezachránily tamní kina od devítiprocentního propadu v návštěvnosti a výdělcích (ceny vstupenek jsou v podstatě identické). I v Asii tedy letos nebudeme stoupat ke hvězdám, ale spíš sčítat ztráty. Jediný americký import, který v Číně utržil přes 100 milionů dolarů byl Godzilla X Kong: The New Empire, což je v podstatě domácí produkt (minimálně co do proinvestovaných peněz), takže jeho masivní podpora nepřekvapí. Všichni ostatní spíš paběrkovali. Šanci to zlomit má ještě blížící se Deadpool & Wolverine, ale v Hollywoodu už nikdo se zatajeným dechem na čínské tržební reporty nečeká.