Po rozjetém víkendu je potřeba trošičku přibrzdit, zkonsolidovat síly a prospat se. Jenže filmy nečekají, sály dál praskají ve švech a naše redakce se neúprosně cpe do dveří každé projekce, která jen lehce zavání kvalitním spektáklem. Den za dnem vám tedy přinášíme dojmy z fláků, které rozesmívají či rozplakávají místní publikum. Své premiéry se tu za přítomnosti prezidenta České republiky dočkal dokument o Janžurce nebo westernová klasika od Johna Forda. Zase bylo na co se dívat.

Fort Apache 

Karlovy Vary jsou super, protože člověk vidí spoustu nových filmů, vychvalovaných hitů z jiných festivalů i snímků, u kterých vůbec netuší, co od nich čekat a může je „objevit“ pro ostatní. Ale jsou super i proto, že se tam promítají staré věci, které v kině už vidět prostě nelze. Letos došlo na snímky spojené se slavným Monument Valley. O dokumentu Zachycení už byla řeč ve druhých mikrorecenzích karlovarských bijáků a protože se mi líbil, nemohl jsem vynechat možnost dát si westernovou legendu Johna Forda na filmovém plátně. A ačkoliv jsem vstupoval do sálu s tím, že jsem ji viděl, rychle mi došlo, že ne. A o to víc jsem si ji užíval. 

Henry Fonda tu exceluje jako zneuznaný důstojník americké armády, kterého poslali krotit Indiány a jeho ego ho žene do konfliktu, který pro něj a jeho muže nemusí skončit dobře. Fonda je tu brilantní, John Wayne charismatický a honičky a přestřelky tradičně skvělé, jak je u Forda zvykem. Jistě, tempo by mohlo být občas rychlejší a scén, které víceméně jen popisují, jak se žije ve vojenské pevnosti, by mohlo být méně, ale i tak jde o jeden z nejlepších westernů první půlky dvacátého století, kterému to velké plátno zatraceně sluší. (Mr. Hlad)

Gloria!

I muzikál si ve Varech najde své místo. Snímek Gloria! se může opřít jak o výtečnou hudební stránku, tak o podnětná témata, která jsou ryze aktuální. Sledujeme v něm italský sirotčinec v 19. století, jehož svěřenkyně jsou od malička hudebně vzdělávány, aby mohly dělat čest místnímu sboru a orchestru. Každá z místních dívek má svůj příběh, kvůli kterému jim musíte fandit v jejich nekončícím boji proti despotickému knězi, jenž sirotčinec vede. Tyto boje se navíc neustále vyostřují, neboť do sirotčince má na mši dorazit sám papež a místní kněz je pověřen, aby ke mši složil na jeho počest hudební doprovod. A bolestně selhává. Madel se tak musí chopit mladé dívky, aby vykřičely do světa: jsme tady a umíme to!

Fantastická hudební složka filmu občas sklouzne k modernímu pojetí, což slouží k hezkému oživení staršího světa. Mnoho scén je tak brilantně nastříhaných a nasnímaných, až jsem si vzpomněl na Amadea. Do muzikálu je navíc naroubován bolestně současný příběh o utiskování žen a přehlížení jejich talentu či potřeb. Vrchol snímku pak v čistě muzikálovém duchu může působit až příliš divoce a sladce, s odstupem to ale naprosto zapadá do tonality celého filmu. Optimismem, myšlenkou i skvělou hudbou protkaný snímek, který rozjasní festivalové dny. (Jokolo)

Real

Další dokument, tentokrát natočený na kameru umístěnou na přilbě jednoho z ukrajinských vojáků, který zůstal trčet se svou jednotkou v jednom zákopu na frontě a následujících několik hodin se pomocí vysílačky snaží zorganizovat záchranu. Takhle na papíře to ale zní mnohem víc cool, než to v reálu je.

Loni jsem viděl ve Varech taky pár dokumentů o Ukrajině, a všechny mě dokázaly vrhnout do bolestí a obav ukrajinského národa podstatně víc než tahle originální, avšak emočně vyprázdněná devadesátiminutová sonda k lidem, kteří každý den brání svoji zem proti ruské agresi. Moc se toho v ní totiž nestane, celou dobu sledujeme ty stejné tváře, stejnou zem, stejnou oblohu, občas kolem prosviští kulka, strach přítomných, ani o přítomné, už ale dokument nepřenáší, a to je vlastně něco, co mě překvapilo/zklamalo nejvíc. Nápad dobrý, téma nesmírně silné, jenom to asi chtělo trochu dynamičtější pojetí nebo lépe zvolenou situaci. (do_Od)

Santoš

Tato indická kriminálka zanechala v Cannes velmi dobrou stopu a její kvality jsou patrné i ve Varech. Částečně se nabízí podobnosti s Training Day či Vzpomínkami na vraha, jelikož dvouhodinové vyprávění sleduje zaškolování čerstvé policistky s mužským jménem Santoš, během něhož se dostane k vyšetřování smutného případu zavražděné mladé dívky. Pro Santoš však nejde o vysněnou práci, naopak ji dle indických zvyklostí v podstatě zdědila po svém zesnulém manželovi. Hrdinka se tak ocitá nejen v mužském, šovinismem a misogynií překypujícím prostředí policejního sboru, ale prakticky se musí do značné míry mužem stát, aby ve společnosti mohla dosáhnout nějaké změny.

Vedle genderových otázek se nepředvídatelný snímek plný výpustek zabývá i přísným kastovním systémem, v němž je obtížné se dovolat spravedlnosti. Tato specifika policistce představuje její starší a ošlehanější kolegyně a během podivně zabíhavého, leckdy až nahodile probíhajícího vyšetřování se Santoš o poměrech v indické policii a celé společnosti dozvídá více, než by chtěla. Sympatický debut Sandhye Suri tak prostřednictvím thrillerových vzorců zdatně představuje specificky lokální neduhy. (Rimsy)

Janžurka

Do Varů obvykle přijíždí dokumenty, které jsou silně osobité, mají specifický tvůrčí úhel, pojednávající o silných tématech, nebo jsou alespoň progresivně natočené. Janžurka bohužel není ničím z toho. Je to klasický televizní medailonek, který budou dávat v deset večer na ČT2 a bude u něj usínat moje babička.

Portrét legendární herečky má nulovou přidanou hodnotu, je to pouze sbírka vzpomínek bez ladu a skladu smíchaná s archivními záběry a sestříhaná její dcerou, aniž bychom se přitom dozvěděli cokoli nového, zajímavého, nebo jinak podnětného ze života dnes již 83leté dámy. 110 minut je totální ústřel. (do_Od)

Pochlubte se, co ve Varech odstřelilo vás?