Konec 60. let, atmosféra v zemi houstne, tehdejší režim chce diktovat, jaké informace občané konzumují, proti tomu ale stojí zaměstnanci Československého rozhlasu, a zatímco společenské nálady vítají myšlenku tzv. socialismu s lidskou tváří, některým už začíná být jasné, že takhle hladce se Rusáci moci nevzdají. Takhle nějak by mohla vypadat pravá synopse snímku Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který původně lákal na něco docela jiného, než co nám nakonec dal. Jak se s tím popasovali jednotliví členové redakce si teď můžete přečíst níže. A krátké videodojmy najdete na našem Facebooku.

Jak to vidí Rimsy:

Jiří Mádl se bezpochyby film od filmu zlepšuje, režijně dospívá a tříbí svůj filmařský styl. Vlny neskrývají obrovské ambice a rozmáchlost minimálně evropské úrovně, o to větší je škoda, že se ve snímku sváří hned několik žánrů a přístupů. Anotace láká na tajemnou nahrávku, jež se dostane do rukou lidem z redakce Československého rozhlasu v turbulentním období roku 1968. Kolem tohoto macguffinu se však točí pouze první třetina, následně se pozornost přesouvá k událostem pražského jara a blížící se okupaci z pohledu hrdinných rozhlasáků. V centru dění je tedy hlavně médium, instituce, a dílčí postavy a jejich příběhové linky se tomu musejí přizpůsobit.

To by nebyl problém, zjevný nesoulad však panuje mezi řemeslně skvělým a svižně odsýpajícím špionážním thrillerem v prvních zhruba dvou třetinách a patosem, kýčem a nechtěnou směšností nabitou závěrečnou částí, zaměřující se na dění kolem okupace až příliš velkolepě a ambiciózně. Je sympatické, že výsledek vypadá jako opravdový film na velké plátno, nikoli x-tá televizní rekonstrukce historických událostí stojící na zádumčivých hercích přešlapujících v jedné místnosti. Mádl si dal na projektu evidentně velmi záležet, pod tíhou vlastních ambicí se však tato oslavná poéma na sílu média poněkud hroutí.

Jak to vidí do_Od:

Čekal jsem komornější příběh o jedné konkrétní kauze/zprávě v Československém rozhlase v období před nebo těsně po okupaci, nečekal jsem takhle věrnou, nebo možná spíš detailní a velkolepou rekonstrukci samotné okupace, dní a týdnů před, a následně i hodin po. Vlny nejenže líčí dobu, tak jako už spousta filmů před nimi, Mádl se ale cíleně nevyhýbá ani těm největším/nejtragičtějším událostem, které do filmu zakomponovává ať už pomocí mixu dobových, nebo nově natočených záběrů.

Výsledkem je tak daleko větší a důležitější film, než jak se původně Vlny profilovaly. Čert vem historické nepřesnosti, nebo že jsou postavy spíš inspirované, tvůrci v tomhle směru dali přednost příběhu, který díky tomu poutavým způsobem ilustruje, jaké morální otázky a v jaké atmosféře řešila tehdejší společnost. Filmu nechybí napětí, spád, ani silné emoce. Někdo by to označil za patos, pro mě v tomhle strhujícím příběhu zcela férová snaha s divákem maličko zamávat. Každopádně bokem toho se Vlny chlubí především prvotřídní kamerou, která si nezadá ani se světovou konkurencí. Příjemné překvapení a potvrzení, že Mádl se jako tvůrce stále posouvá.

Jak to vidí Cival:

Velmi milé překvapení. Vlny nejsou jen další suchou dobovkou, ale velmi čile šlapající žánrovkou, kde místo usedlých vážných promluv kmitá kamera a konstruuje se svižný thriller hollywoodského typu. Dobová stylizace je perfektní, výprava parádní (i pro posluchače a návštěvníky radia Wave), kostýmy a masky skvěle sedí stejně jako úsporné výrazivo všech zúčastněných herců, mezi nimiž vyčnívají Standa Majer a Vojta Vodochodský. Radost pohledět.

Hlavně se ale skvěle kouká na ten styl, obšlehnutý ze západních retro thrillerů, s úsečnými promluvami, vtahujícími kamerovými nájezdy a spoustou dalších oblíbených propriet, které v rámci těch špiónských napínáků a dobových dramat máme rádi. Mádl to ustál ve všech ohledech výborně, a i když ke konci čím dál tím víc brnká na patetickou strunu, je výsledek nad očekávání, i s nosným významovým přesahem k současnosti.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.