Padesátý osmý festival v Karlových Varech je v plném proudu, už jsme vám stihli doporučit několik filmů, které byste měli vidět a zároveň i takové, jimž je lepší se vyhnout, ale ani zdaleka nekončíme, nabídka je letos hodně velká a i Mr. Hlad, který dorazil jen na tři dny a nemohl si moc vybírat, na co vyrazí, toho zvládl docela dost. Je libo domácí klasiku Františka Vláčila, putování po Istanbulu, hutné severské drama, nebo dokument pro filmové fajnšmekry? 

Mosty
Když člověk přijede do Varů v pátek odpoledne, tak je rád, že na něj z pátečního programu něco zbylo a vyrazí s nadějí i na film z Gruzie a doufá v příjemné překvapení. To se bohužel nedostavilo. Mosty jsou příběh učitelky v důchodu Lii, ta vyráží do Istanbulu, kde chce najít svou neteř Teklu, které se zbytek rodiny zřekl. Na cestu vyráží s mladým Achimem, jenž doufá, že v tureckém velkoměstě najde lepší život. Ani jeden z nich neumí jazyk, ani jeden z nich neví, kde hledat to, pro co sem přišli. A tak bloudí ulicemi a doufají, že s pomocí ochotné sociální pracovnice, která se zaměřuje na pomoc trans lidem, nakonec ve svém pátrání uspějí. 

Mosty jsou pomalu vyprávěné drama hodně se opírající o atmosféru špinavých uliček tureckého velkoměsta, kde se schovávají vyděděnci a ztracenci. Jenže samotné hledání je k uzoufání nudné a především předvídatelné. Nenabídne žádné emoce, zvraty nebo překvapení. Jakoby režisér Levan Akin doufal, že samotné bloudění povede k nějaké pointě, smíření se s osudem nebo nalezení místa v životě několika zoufalců. Bohužel dohromady se z toho nepovedlo namíchat zajímavou podívanou. Mosty jsou typická festivalovka, jakých člověk, který alespoň občas zkusí podobný film, musel už vidět alespoň deset. K bezpointovému závěru jsem se nakonec pronudil. 

Stíny horkého léta
Slavný Vláčilův snímek, divácky možná i ten nejpřístupnější, jsem viděl poprvé nedávno a bylo mi jasné, že velké plátnu mu bude slušet. A taky sluší. Tenhle pomalý „slovácký western“ zestárl snad jen ve scénách, kdy má dojít na akci, ta působí lehce kostrbatě, ale zároveň díky tomu i uvěřitelně. Navíc opravdu nejde o film, který by byl akční nebo bůhvíjak dějový. Příběh Ondřeje Barana a jeho rodiny žijící na samotě daleko od města, kam těsně po konci druhé světové války dorazí skupina banderovců, je o něčem trochu jiném. 

Je to konec konců Vláčil, takže se nikam nespěchá a divák si může užívat pomalého tempa, charismatu Juraje Kukury i všech výtečně obsazených zloduchů (bělovlasý Bartoška si premiéru restaurované klasiky evidentně užil) a až nepříjemného čekání na moment, kdy se něco stane. Scény, v nichž se Baran chystá na neodvratnou konfrontaci a víceméně počítá s tím, jak krutě pro něj může dopadnout, a tak nenápadně učí svého syna vše, co by měl vědět, protože brzy on bude hlavou rodiny, jsou dojemné, mrazivé a krásné. Domácí filmová klasika, která si tu restaurovanou verzi bez debat zasloužila. A velké plátno Thermalu jí zatraceně slušelo. 

Zachycení
Ze všech filmů, které jsem letos ve Varech viděl, odešlo zdaleka nejvíc lidí ze Zachycení. Počítám, že první část zmizela po tom, co zjistili, že jde o dokument. A ta druhá, když se ukázalo, že tenhle dokument nebude úplně klasický. Pro fandu filmů, obzvlášť westernů, jde ale vyloženě o lahůdku. Alexandre O. Philippe ve Varech uvedl už svůj dokument Lynch/Oz o slavné pohádce a jejím vlivu na Hollywood, a natočil i dokument o Williamu Shatnerovi Říkejte mi Bille. Filmu se věnuje dlouhodobě a jeho Zachycení je staré už tři roky a do Varů s ním Philippe přijel kvůli sérií filmů, v nichž je jedním z témat ikonické Monument Valley. A právě jemu se věnuje Zachycení. 

Poušť plná kamenných titánů se stala do jisté míry poznávacím znamením westernů i jiných filmů a Philippe tu vypráví o tom, jak se z tohohle místa uprostřed americké pustiny stala ikona, která do jisté míry symbolizuje nejen pro filmaře samotnou Ameriku. Jak s ní pracovali John Ford, Ridley Scott a další velikáni a jak díky jejich filmům diváci samotnou Ameriku vnímají. Philippe skládá poctu jednomu místu, které známe ze stříbrného plátna všichni a už dávno není jen „hezkou lokací“, ale i něčím mnohem víc. A možná i něčím úplně jiným, než by být mělo. Pro filmové fanoušky nádherná podívaná. Pro kohokoliv jiného dost divná a zdánlivě trošku bezobsažná věc. Do Varů jezdí naštěstí hlavně ti filmoví fanoušci. 

Host a ryba třetího dne
Je to možná smutné, ale ve Varech se držím několika pravidel – chodit na filmy, které nejsou z echt exotických zemí (Somálsko a podobnéě radši nezkoušet), chodit na filmy, které jsou ideálně v Thermalu a okolí (jo, jsem línej), chodit na filmy, které nejsou v hlavní soutěži, protože bývají jen výjimečně dobré. Host a ryba třetího dne je koprodukce Nizozemska a Belgie. Takže ok. Jenže byla v Puppu a v soutěži, takže jsem byl nervózní. Naštěstí zbytečně. 

Nejde o objevný film, ani formou a ani příběhem. Peter Hoogendoorn natočil komorní drama o otci a synovi, kteří se vídají jen párkrát ročně a přinejmenším na tátovi je vidět, že by to mohlo být i méně často, protože syna považuje za nepříliš schopného zoufalce a už dávno nad ním zlomil hůl. A na jeho snahy o sblížení reaguje nezájmem. Jenže během tří dnů dostane šanci vidět, že to s potomkem není tak zlé, ale možná je už pozdě se zničeným vztahem něco udělat. Celé to připomene Michálkovo drama O rodičích a dětech, dialogy i situace jsou očividně odžité a opravdové, herci přesvědčiví a hezky se na to kouká. Sympaticky obyčejné drama, které svým tématem a umírněným podáním může hodně zasáhnout. 

Když slunce vyhasne
Severská nezávislárna tradičního střihu. Ale hodně povedená. Rúnar Rúnarsson natočil film, který dovede být o to silnější, čím méně o něm víte, takže to jen nakousnu. Na Islandu došlo k tragické nehodě a vyžádala si životy několika lidí a teď je čas truchlit. Mladá studentka umění Una také přišla o někoho, na kom jí záleželo, ocitá se však v situaci, kdy musí těžkou ztrátu snášet sama navzdory faktu, že okolo ní trpí všichni její kamarádi a přátelé. S jednou z obětí ji totiž pojilo něco víc. Něco, co osud rázně ukončil. 

Rúnarsson tu nikam nespěchá, prakticky celý film sledujeme hlavní hrdinku v situaci, která nemůže vyústit k ničemu dobrému, jde jen o to, kolika lidem může nakonec ublížit. O výrazné a charismatické Elín Hall nejspíš ještě v budoucnu uslyšíme, režisér navíc spoléhá na dlouhé záběry, během nichž musí Hall několikrát výrazně prodávat emoce, ale obvykle jen očima a je to extrémně působivé. Divák ví, co se jí odehrává v hlavě, nikdo v jejím okolí však ne. Rúnarsson navíc točí podobným způsobem jako Greengrass, takže Když slunce vyhasne je opravdu hodně intimní a osobní podívaná, v níž se sice o zásadních věcech nemluví, nebo mluvit nemůže. A člověk má zároveň pocit, že se všechny ty věci pod pokličkou nekontrolovatelně derou na povrch a budou se dotýkat i jeho. Silné drama, které dovede být dojemné, smutné, mrazivé i citlivé, aniž by se čímkoliv vnucovalo. Formálně jde navíc o dost divácky přívětivou podívanou a pro mě osobně asi nejpříjemnější filmový zážitek z letošního festivalu. 

A na co jste si zašli vy?