Henry Cavill to sice zabalil v Zaklínačovi, ale pořád by chtěl být akčním hrdinou a vypomoci mu s tím mohl Guy Ritchie. Jejich The Ministry of Ungentlemanly Warfare slibovalo být akční jízdou, která sice vychází ze skutečné události a tajné mise, při které Britové pořádně zatopili nacistickému Německu. Jen v klasicky divokém ritchieovském hávu. Skvělý casting, atraktivní téma, svérázná stylizace lákaly na pořádný akční nářez. Jak se to nakonec dopadlo? 

Jak to vidí Rimsy:
Guy Ritchie v posledních letech točí o sto šest, ale možná se ta kvantita už docela výrazně projevuje i na kvalitě. Nejvíce je to patrné u drsných a stylizovaných akčních komedií, jimiž se proslavil a které v poslední době dokáže sypat z rukávu poměrně rychle. Doplatila na to Operace Fortune: Ruse de guerre a bohužel to platí i pro tohle válečné ministerstvo. Několik velmi povedených scén, westernovo-jazzové hudební motivy a uvědomělá chlapáckost sice pomáhají výsledek vytáhnout do nadprůměru, nejde se však zbavit dojmu, že bychom chtěli (a měli!) vidět něco mnohem lepšího.

V tomhle případě se zdá, že Ritchie pociťoval až příliš velký respekt ke skutečným událostem, z nichž vycházel. Samozřejmě nelze říct, že by se jednalo o historicky věrnou a realistickou rekonstrukci akcí jednoho týmu britských drsňáků, přesto však respekt vůči skutečným hrdinům druhé světové války Ritchiemu možná zabránil v tom, aby s postavami nakládal rozverněji a pro diváka zábavněji. Takhle totiž sledujeme partu neohrožených nadlidí, u nichž až do velkého finále nemusíme pochybovat o tom, že se jim podaří všechno, na co sáhnou. A to je prostě i navzdory Ritchieho režijním schopnostem trochu nuda. 

Jak to vidí Mr. Hlad:
Papírově tam bylo všechno, co moje divácké srdíčko dovede potěšit. The Ministry of Ungentlemanly Warfare je týmovka, kosí se v ní náckové, tvůrcům se povedlo zlákat zajímavé herce a Guy Ritchie divoké akční filmy umí. Příslib pořádného přestylizovaného nářezu ve stylu modernějšího Tuctu špinavců tu tedy byl. Ale nepovedlo se ho úplně naplnit, protože navzdory povedené akci, které tu není málo, je tahle záškodnická mise trošku nuda. 

Film přeskakuje mezi dvěma dějovými liniemi a dvěma partami hrdinů. Zatímco ta, v níž Henry Cavill vede komando likvidátorů a hláškuje s roztomilým řezníkem Alanem Ritchsonem, je možná trochu plochá, rozhodně není nudná. Ta druhá špionážní je však docela marná.  The Ministry of Ungentlemanly Warfare se v ní z prvoplánově zábavné krvavé střílečky mění v podivný patvar tarantinovského hláškování, nudného špiónování a ještě nudnějších dialogů. Til Schweiger se tu snaží být novým Hansem Landou, ale reálně se tu vlastně neděje vůbec nic zajímavého a skoro nic zábavného. Film tak přešlapuje mezi celkem příjemnou béčkovou zábavou a vcelku nudnou rádoby efektní špionážní podívanou a nedovede až do konce najít svůj ksicht. Vyloženě nuda a průšvih to rozhodně není, ale mohlo to být o dost lepší. Mělo to být o dost lepší. 

Jak to vidí Spooner:
Když jsem poprvé četl, že bude Guy Ritchie točit film o speciální jednotce z 2. světové války v duchu skvělého seriálu SAS: Pluk mizerů, byl jsem nadšený. Zdálo se, že pro tuto látku nemůže existovat ideálnější kandidát a čekal jsem stylovou, drsnou a zábavnou jízdu plnou hlášek a cool postav. Místo toho jsem dostal asi zatím největší zklamání roku. The Ministry of Ungentlemanly Warfare je mdlý pokus o tarantinovku, v níž ale nic nefunguje tak, jak Ritchie i jeho fandové doufali. Příběh je nudný, linie okolo Eizy Gonzáles absolutně nezajímavá a celé to působí dojmem, jak kdybych se koukal na desátý díl seriálu o týmu na jedné epizodní misi, kde už o postavách víme všechno. Jenže tady o nich nevíme absolutně nic. 

Představovačky, motivace či pouto mezi postavami zde nefungují a je až s podivem, jak prázdné figurky Ritchie vytvořil. Zatímco jindy bývají jeho postavy stylové, něčím výrazné a divák jim velice rád fandí, zde máme jen charaktery bez života a větší scenáristické péče. Což je škoda, protože Cavill i Ritchson mají dost charismatu na to, aby snímek utáhli. Bohužel zde ale nemají co hrát. Finální akce je pak sice dost fajn a účast Tila Schweigera vždy potěší, to je však málo záplat na film, jenž měl být jednou z nejdrsnějších a nejzábavnějších podívaných roku. Ritchie tentokrát střelil vedle a vy si místo jeho snahy o Hanebné Pancharty raději pusťte zmiňovaný seriál.

Jak to vidí imf:

Je tedy pravda, že se mi Ritchie v poslední době do noty moc netrefuje, ale tohle bylo úplně jiné album! Fotky hošanů pózujících na nějaké bárce rozhodně navnadily a moje ochota hltat válečné historky z doposud utajených spisů je vždy velmi vysoká. Jenže Ritchie skutečně ty zápisy jen prosvištěl, napsal scénář v rauši na takové ty lepíky, protože jak jinak si vysvětlit, že postavy jsou ploché (dokonce i Eiza!) a selhávají jak v dialogových, tak v akčních scénách.

Chvílemi to chce být bláznivé a rozverné, chvílemi tarantinovsky bastardovské, ale chybí tomu vnitřní řád a chaos to předstírá jen velmi humpolácky, takže se v půlce dostanete do fáze absolutní apatie, kdy je vám vlastně jedno, co se na plátně děje, jestli Henry Cavill zrovna hraje geniálního stratéga nebo ze řetězu utrženého magora, co koulí očima a vyplazuje jazyk, případně budete unaveně pozorovat, jak neprůstřelní hrdinové pod palbou kličkují v podezřelě skromně vypadajících dobových kulisách, aniž by se jich cokoliv dotklo. Nebojte, vás se taky nic nedotkne, protože kde nic není, ani smrt nebere. Ritchie a Vaughn by se měli chytit za ruce a odjet do lázní, kde do nich napumpují léčivou vodu a nějaké nové nápady. Ty v jejich posledních filmech postrádám, zbývá jen zbabělá rutina bez srdíčka. A vy? Vy se podívejte na Pluk mizerů, abyste si spravili chuť. Kdo má nakoukáno, může sáhnout po literatuře faktu nebo bezpočtu podcastů, v jejichž pěti minutách je víc testosteronu, než v tomhle žánrovém omylu.

Recenzi čekejte velmi brzy. 

Pusťte si MovieZone Live, kde řešíme The Ministry of Ungentlemanly Warfare