Z tohohle nevykličkuju. Čtvrtí Mizerové otevřeli za 56.5 milionu, tj. o dvacet víc, než jsem si minule nerozvážně tipnul. To se tak holt občas povede a snažit se teď najít chytrou výmluvu, že jsem to vlastně myslel jinak, by mě akorát dostalo do stejné ligy jako lidi, co teď kličkují a tvrdí, že vlastně žádná kinokalypsa není a vše je v naprostém pořádku, protože otvírák Mizerů dokazuje, že diváci do kina chodí rádi a ochotně. Byli jsme popletení, odpusťte nám to! Takovouhle korouhvičku nepředvedu, protože situace je trochu komplexnější (viz níže), ale k těm Mizerům se logicky vyjádřit musím.

 

 

Will Smith se dokázal triumfálně vrátit. V rozhovorových kolečkách nepadlo o dva roky staré oscarové facce ani slovo nejen proto, že Smithovo PR tohle téma postavilo mimo diskuzní okruhy, ale možná i proto, že běžný divák se o hvězdný zkrat přestal zajímat cca týden po incidentu. Nebudu tu dopady toho okamžiku rozebírat, Smithovi to už tak zkazilo večer, když jen o pár chvil později přebíral historickou sošku v atmosféře, kterou si zcela jistě nevysnil. 

 

Zkazilo mu to dost možná sezónu nebo dvě, nejen co se týče jeho rolí, protože jeho produkční label Overbrook, resp. nověji Westbrook prý mediálním lynčem značně utrpěl. Dokonce proběhly nějaké žaloby od investorů, zejména co se týče spálených šancí otrokářského dramatu Osvobození (Emancipation). Ambiciózní snímek z produkce Apple TV+ víceméně prošuměl a mnoho lidí z toho vinilo především oscarové faux pas. 

Teď je ale Will Smith zpátky a to přirovnání ke Cruiseovi v minulém newsletteru vlastně nebylo liché. Někdo by mohl i říct, že poslední akční hvězdou je teď Will, protože čtvrtí Mizerové otevřeli za plus mínus stejné peníze jako nečekaně úspěšná trojka (a to mají kolem sebe teoreticky víc žánrově spřízněné konkurence). Co za tím je? Průzkumy ukazují, že černošská a hispánská komunita patří k mnohem věrnějším divákům, např. latinos chodí do kina v průměru až dvakrát častěji než ostatní. A hádejte, kdo tvořil cca 70 % diváků nových Mizerů? Právě tyto dvě skupiny, které byly na nový akční blockbuster vyloženě natěšené. 

 

V dalším víkendu můžeme očekávat strmý pád, ale na to už se historie neptá. I když čtvrtí Mizerové možná nebudou mít takovou výdrž jako trojka, už teď se řadí k největším letošním úspěchům. A obrovskými vítězi jsou i režiséři Adil Er Arbi a Bilall Fallah. Poté, co jim Zaslav škrtnul Batgirl, se právem cítili zrazení, ale s dalším blockbusterovým úspěchem za pasem si teď mohou podobně jako Will Smith diktovat podmínky.

Dejte jim toho Bladea (viz ještě níž). S Marvelem už dělali na nejlepších epizodách Ms. Marvel a upírskou legendu by zvládnuli levou zadní. Jenže je to na ně možná až příliš pásová výroba, oni by zvládli toho Bladea z roku 1998, kdy to mohl být střemhlavý eRkový videoklip, co stojí sám za sebe. A vůbec, ať nepřetékám do hokeje. Pojďme si o tom popovídat v dalším odstavci!

Už minule jsem chtěl nějak vtipně okomentovat angažování Shawna Levyho do role režiséra nových Avengers. To je totiž přesně ten typ oznámení, co Marvel miluje. Je to součást kampaně na Deadpool a Wolverine ve stylu “už jsme to viděli a je to tak dobré, že režisérovi svěříme to nejdůležitější, co máme”. Marvel mimochodem totéž předvedl po premiéře Shang-Chiho, když dal ty samé chystané Avengers Destinu Danielu Crettonovi. Ten musel mít oprávněný pocit, že trefil jackpot… než zjistil, že se projekt dva roky nikam nehýbe a všichni kolem něj právem panikaří, protože jejich cestička ke Kangovi se postupně hroutí.

Cretton proto potupně vycouval a chvíli to vypadalo, že vlastně Marvel ani neví, jak si s finále aktuální fáze poradit. Tím spíš, že musel odepsat Jonathana Majorse (toho času na soudem nařízené roční odvykačce pro násilníky, což je taková pohodlná alternativa za hrozící roční vězení), aniž by divákům nabídnul odpovídající náhradu. Je však nutné se tvářit statečně a mít věci pod kontrolou.

 

Levy může za rok dopadnout úplně stejně a podobně i vycouvat, ale teď a tady je důležité se tvářit, že víme, co děláme. Podobné statečnosti jsme se dlouhé roky smáli u Warnerů a u Sony. Teď se jí začínáme smát i u Marvelu, ačkoliv dřív jsme Feigemu ty jeho spolehlivé pětiletky záviděli stejně jako zbytek Hollywoodu. Důvod? Marvel zcela ztratil niť i respekt. A není to zdaleka jen o Avengers a absenci jakéhokoliv vývoje. Stačí se podívat na chystaného Bladea.

Tady se režiséři střídají jako ponožky, zvěsti ze zákulisí naznačují, že nikdo neví, o čem se má vlastně točit (kamarád Matěj má jasno: Je to sakra film o poloupírským frajerovi, co chodí v dlouhým kabátě, má dlouhej meč a krájí od začátku do konce upíry na kusy). Ona střemhlavost původní adaptace je bohužel dnes nehratelná, protože Marvel chce zasáhnout jiné publikum, musí postavu integrovat do již existujícího vesmíru a udělat ji “chytřejší a citlivější” (nechám na vás, abyste si to vyložili, nechci se dostat do problémů). 

A tak se přepisuje, přepisuje a přepisuje. Yann Demange je dalším režisérem, co dal projektu sbohem, a momentálně stále probíhá “rekalibrace”. Jen připomenu, že na Bladea lákala jedna z potitulkových scén Eternals. Ano, té marvelovky, na kterou jsme všichni úspěšně zapomněli. Do hlavní role už je celou věčnost obsazený Mahershala Ali, kterému je padesát a za akčního hrdinu ho svět zrovna nepovažuje. Jen pro srovnání: Wesleymu Snipesovi bylo v době premiéry prvního Bladea šestatřicet!

Měl bych spoustu zaručeně dobrých nápadů, jak dostat Bladea zpátky na koleje. Ale obávám se, že žádný z nich by nefungoval v aktuálním MCU. A obávám se, že to dobře ví i Feige, který se z pozice velkého vizionáře nedobrovolně přesunul na post velkého hasiče marvelovských požárů. Blade je bohužel jen jedním z nich. Možná není nečekané, že podobné problémy má Marvel i se seriálovým Daredevilem, kde se také snaží vymazat z divácké paměti úspěšný předobraz.

Což mi připomíná, že pixarovské V hlavě 2 je podle prvních recenzí nepříliš dobrým filmem. I kdyby o nadcházejícím víkendu otevřelo za slíbených 85 milionů dolarů, pravděpodobně dlouhodobě slavnou “lampičku” nevzkřísí, protože diváci rodinných filmů mají tendenci si podobná zklamání pamatovat hodně dlouho. O tom ale zase příště.

Konečně můžeme vydechnout. K překvapení mnoha insiderů nakonec Skydance nedokázal přemluvit akcionáře Paramountu, že je pro ně tím pravým. Ani velkorysé nabídky a smělé plány nezafungovaly, doba hájení uplynula a David Ellison se rozhodnul, že mu pšenka pokvete jinde. Akcie studia na toto oznámení reagovaly strmým pádem a Shari Redstone teď nebude mít lehké spaní. Dvě miliardy dolarů, které by od Ellisona dostala, se rázem rozplynuly a ona bude muset svůj vlastní stamilionový dluh obstarat sama. Z dividend Paramountu se jí to dlouhodobě nedaří a Skydance bohužel viděl, že se řítí po hlavě do právnické přestřelky, protože i kdyby Paramount násilně převzal, okamžitě by čelil mnoha žalobám od drobných akcionářů.

 

Další vývoj? Trojice nových CEO bude slibovat hory a doly, ostatně festival prázdných slov předvedla už před týdnem na valné hromadě. Všichni se teď budou snažit Paramount udržet pohromadě neviditelným lepidlem. Jenže pokud Shari a její National Amusements vyhlásí krach a v konkurzu její firmu někdo koupí za pár drobných i s kontrolním balíkem akcií, pak k násilnému převzetí Paramountu stejně dojde. Někým, kdo je v zametání s drobnými akcionáři mnohem zběhlejší a nebude ho budit ze spaní soudcovské kladívko. Někým, kdo nebude chtít točit filmy, ale jen protáčet peníze. Šanci udržet Paramount dlouhodobě na scéně jako jedno z velkých hollywoodských studií jsme dost možná Ellisonovým odchodem definitivně propásli.

A co Sony, která skrz fond Byrona Allena zkoušela Paramount polapit? I ta se ohlíží po jiných investicích. Momentálně kupuje síť prémiových amerických kin Alamo Drafthouse. Kdo říkal, že budou muset ta studia kinaře zachránit vlastnoručně? Hmm? Hmm! Dělám si legraci, tohle je z hlediska celkového objemu kinosálů spíš minoritní investice, ale Alamo Drafthouse Cinema se dlouhodobě profilovalo jako kino pro fajnšmekry, kde se dbá na etiketu a kulturu, k filmu si tu můžete dát gourmet jídlo a i seznam promítaných filmů je patřičně široký a zajímavý. 

Diváci se jim za to odměňují pozorností a oni expandují jako diví. Od roku 1997 otevřeli čtyři desítky lokací. Ty teď budou patřit Sony, což je zásadní milník i v tom, že jde o první velkou studiovou investici do kinořetězce od konce tzv. Paramountských dekretů, které v roce 1948 hollywoodským studiím zakázaly vlastnit jakákoliv kina. Dekrety přestaly platit před pár lety, kdy už nehrozilo, že by se Hollywood pokusil ovládnout kinařský segment (tím spíš, když investoval miliardy do VOD). 

 

Sony tak nemá VOD, ale teď má vlastní kina. Jde primárně o imagovku, ostatně i Netflix nebo Amazon si koupili hezká kina v Los Angeles, aby měl kde pořádat nejrůznější akce. Tohle je o řád vyšší a zajímavější investice, ale rozhodně zatím neznačí nějaký širší trend. Pro Sony je to hezká imagovka a může se pochlubit tím, že “zachraňuje” kinokulturu. Což mi připomíná, že někdo nedávno psal, jak zachránit kina a razantně změnit přístup publika ke kinu jako k VIP zážitku. Celkem mi to mluvilo z duše, a tak se to pokusím interpretovat a rozvést do extrému:

Zvedněte cenu lístku na úroveň divadelního vstupného. 

Vykašlete se na dvacetiminutový reklamní blok. Vlastně se vykašlete i na trailery. Chci maximálně úvodní video herce nebo režiséra, který mi poděkuje, že jsem se na film uráčil dorazit. Nebo krátkou předmluvu od někoho, kdo v oboru něco znamená – když bude v kině osobně, tím líp! 

Pak chci film – bez reklam a ukázek, za které jsem si nezaplatil. 

Dejte mi u vchodu dárek – plakát, drobný suvenýr, slevovou kartičku na další představení. 

Pohodlné polohovací sedačky, co si kvůli jejich ceně domů nikdy nekoupím. Všude!

Tematické koktejly á la “červí míza” a “nachos s třpytivým kořením” na premiéře druhé Duny. Nikdo neřeší, že je to ve skutečnosti standardní Blue Heaven a růžový pepř na chipsech z Kauflandu. Důležitá je ta snaha.

Bum a profit. Je mi jasné, že moje vlastní kino by zkrachovalo do týdne, ale znám mnohem úspěšnější provozovatele, co se o podobné věci tu a tam pokoušejí. A světe div se, mají narváno, protože divák se cítí jako pan důležitý. Opravdu to není raketová věda, jde jen o velký risk, do nějž se zavedené multiplexové řetězce, kterým ti diváci dlouhé dekády chodili tak nějak automaticky, jen tak nevrhnou. To je šance pro menší hráče na trhu. Alamo Drafthouse do každého většího města!

Vzpomínáte na loňské stávkové léto. Odborová organizace IATSE (kdo si nepamatuje, sdružuje všechny ty “neviditelné” zákulisní profese) už má pouhý měsíc do termínu vyhlášení stávky. A jednání zatím trochu váznou, takže nás čeká velký sprint do finiše. Překvapuje někoho, že se zástupci studií a streamerů nijak nepoučili?

Warneři, potažmo televizní stanice TNT, která je součástí jejich portfolia, už se pomalu připravují na ztrátu vysilacích práv k NBA, a tak si pořídili za 650 milionů dolarů práva na French Open. Je to sice malá náplast a hraje se tam s menším míčkem, ale za něco se ty peníze utratit musí.

 

Hit Man s Glenem Powellem na Netflixu během premiéry příliš nezáří, zatímco brakový thriller o žralocích na Seině (Under Paris) trhá rekordy. To je tak, když Netflix utratí stejných dvacet milionů za dva filmy, přičemž na ten první je jeho publikum už spolehlivě naučené a druhému by opravdu bylo mnohem líp v kinech.

Na asijských trzích ztrácí americký content své výsadní postavení ve prospěch korejských a japonských produkcí. Na americké seriály a filmy tu kouká 60 % diváků, korejským seriálům dává přednost 56 % a japonské produkci 48 %. To samozřejmě neplatí přímo ve zmíněných zemích, kde je dominance lokálního obsahu absolutní. Jihokorejci preferují hollywoodský obsah jen z 9 %, japonští diváci pak z 11 %. Největší zásluhu na tom mají seriály jako Friends nebo The Office. Nejpopulárnější je na asijských trzích Netflix, následovaný Prime Video a Disney+.