Mr. Hlad s do_Odem se metrem vydali na motorkářskou novinku The Bikeriders od režiséra Jeffa Nicholse, který stojí za snímky jako Bahno z Mississippi nebo Úkryt, a nyní se s vámi mohou podělit o první dojmy. Nichols se inspiroval fotkami a záznamy o motorkářském klubu Vandals a výsledek dle toho vypadá: jedná se podle všeho o rozpohybované fotografie jedné éry bez silnějšího dramatického oblouku s klasicky velmi dobrým Tomem Hardym. 

Jak to vidí Mr. Hlad:

Možná, že jsem čekal zajímavější film, určitě jsem ale čekal jiný film. V trailerech se Motorkáři tvářili jaksi víc „motorkářsky“ a jako příběh o klubu, kde se něco zvrtne a začnou se dít ošklivé věci. Reálně je to však o něčem dost jiném. O partě středostavovských kámošů, co chlastají pivko, chovají se macho, přes den řídí kamion nebo malují domy a pak jezdí na motorce. U nás by založili vesnický fotbalový klub, v Americe si pořídili motorky. V tom ale problém není, protože ti hrdinové jsou i tak dost zajímaví, především Tom Hardy, jenž tu balancuje mezi dobráckým sympaťákem, co by pro kámoše umřel, nekompromisním drsňákem a chlapem, který tuší, že se mu všechno trošku vymyká z rukou. 

Potíž tkví spíš ve způsobu vyprávění. Nichols adaptoval knihu fotografií a podobným stylem přistupuje k vyprávění. Jde spíš o jednotlivé historky, které když se poskládají dohromady, měl by z nich vylézt příběh motorkářského klubu Vandals. Jenže často není jasné, kolik času mezi jednou či druhou historkou uběhlo, a vypravěčka Jodie Comer musí vyplňovat mezery tím, že řekne, co se stalo mezi jednotlivými kapitolkami. Postavy tak nemají až na hlavní trojici moc prostoru k vývoji, objevují se a mizí, příběh negraduje a reálně tu až na samotný závěr prakticky absentuje napětí. Motorkáři jsou spíš do široka otevřeným záznamem jedné krátké éry než strhující podívanou. Není to nezajímavý záznam a jako snaha zachytit nějaký kulturní fenomén funguje. Jako film bohužel o trošku hůř. 

Jak to vidí do_Od:  

Strašně jsem se na novinku Jeffa Nicholse těšil, režisér Mud nebo Take Shelter mě už několikrát vyloženě sejmul svoji přesnou režií, citem pro detaily a schopností vyprávět příběhy, co jsou tzv. na hraně. Od Motorkářů jsem pak čekal přesně návrat k tomuhle stylu, že dostaneme gangsterku trochu ozvláštněnou formou vyprávění, v jejímž centru bude love story mezi bikerem a jeho milou. Jenže.

Film vlastně gangsterka vůbec není, místo toho jsou Motorkáři regulérní biografií podle poznámek jednoho fotografa, který je během šedesátých a sedmdesátých let v Americe následoval a snažil se dokumentovat jejich vzestup i pád. A tak jsme svědky několika významných událostí bez většího dramaturgického uchopení, v jejichž rámci se dozvíme spoustu věcí o zpravidla zajímavých postavách, ale nic to s námi nedělá. Film sice nabídne pár silných momentů a Nicholsovi se daří i na malém prostoru vykřesat relativně silné emoce, z hlediska celého filmu je to ale málo. Jako zamyšlení se nad motorkářskou kulturou, významem přátelství a možná i přemýšlením tehdejší společnosti jsou Motorkáři celkem fajn, osobně jsem od nich ale čekal výrazně intenzivnější zážitek.