Netflix v během pár měsíců posílá divákům již druhý snímek zabývající se tématem nájemných vražd. A zatímco Fincherův Zabiják je chladný a vražedný, Linklaterův Vrah naoko je vřelý a obejde se bez jakýchkoliv mordů. Byť se tematicky mohou zdát podobné, vyzněním tyto filmy nemohou být vzdálenější. Snímek s Glenem Powellem a Adriou Arjonou v hlavních rolích je totiž primárně romantickou komedií se všemi náležitostmi. Linklatera v redakci máme poměrně rádi, proto přinášíme první dojmy, které napoví, jestli nás potěšil i tentokrát.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Těžká pohoda a hodně příjemné pokoukání, ale nebudu zastírat, že po těch reakcích jsem čekal trošku víc. Glen Powell si to herecky dává a vůbec nevadí, že tu je občas cíleně za karikaturu, Adria Arjona je nádherná a herecky prvotřídní a jejich společné scény jsou na Vrahovi naoko to nejlepší.

Jenže to celé spojuje sice roztomilý, ale vcelku jednoduchý a předvídatelný příběh, který se nikdy nerozjede do něčeho skutečně zajímavého, pokud vám nestačí tak trošku divná vztahovka. Ta je fajn, ale prostoru na nějakou údernější a osobitější podívanou tu byla spousta. A když jsem celou dobu přemýšlel, co by s touhle zápletkou udělali Coeni nebo Tarantino, tak to pro film není úplně dobrá vizitka. Dost fajn, ale chybí tomu trošku víc osobitosti, přílišná civilnost a snaha o uvěřitelnost totiž filmu malinko podrážejí nohy. A je to škoda.

Jak to vidí Rimsy:

Nemůžu si pomoct, ale Fincherův Zabiják byl o něco lepší. Provokativnější, náročnější, vychýlenější, neuspokojivější… a tím i podnětnější. Na Hit Manovi, kterého Netflix koupil, aby si na nájemné vrahy vytvářel monopol, je ale nakonec nejpichlavější to, o jak obyčejné a spotřební dílo se jedná. Linklater ho neudělal špatně, do spousty momentů zjevně vložil množství energie, výsledek je však tak ryze, ehm, netflixovský, až se tomu těžko věří.

Po půlhodinové expozici nastane zásadní bod zvratu, když do života falešného zabijáka vstoupí hrdinka v krizi. Následně dojde k budování jejich vztahu a skoro přesně v polovině stopáže nastává další zvrat a iluzorní svět lží se začíná bortit. Prostě všechno je tak moc správně, až je to trochu nuda – zhruba jako generická fešáckost Glena Powella.

Mezi ním a Adriou Arjonou to sympaticky jiskří, přestože se nejde zbavit (oprávněného a lehce zúzkostňujícího) pocitu, že sledujeme dva psychopaty, jimž vlastně není v pořádku fandit – i když nás k tomu film vybízí. Zároveň však i zdůrazňuje, že se jedná o oddychovou fikci, kterou bychom neměli brát vážně. Inu, je skutečně zvláštní, jak zde Linklater všeprostupující feel-good atmosféry dosahuje a podobně rozporuplný je i celý film. Jeho kvality jsou prostě tak vypulírované, až jej srážejí jen do lehkého nadprůměru. V nabídce novinek Netflixu však tahle moderní variace na Zakázané ovoce přesto působí jako sympatická volba.

Jak to vidí do_Od:

Sice úplně jiný typ romantiky, než na jaké jsme od Linklatera zvyklí (dívám se na tebe, trilogie Před), ale vlastně opět nesmírně poctivá a výživná tím, jak autentická je. A to i přesto, že se točí kolem zápletky s falešným nájemným vrahem a paní, která si ho najme, aby nechala odpravit svého násilnického manžela. Částečně to je dáno skvělým scénářem, který působí všedně a obyčejně, ale právě díky tomu se člověk necítí, že sleduje nějakou smyšlenou story, ale skutečné lidi a jejich vztahy. No a částečně pak dokonalou chemií mezi Powellem a Arjonou.

Zejména Powell tady potvrzuje, že je opravdu další hollywoodskou hvězdou na vzestupu, a vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby jeho jméno příští rok touhle dobou už znal opravdu každý. Zde mu pak ale zdárně sekunduje neménně skvělá Adria Arjona, která už za sebou má pár hezkých roliček, ale nikde ještě nedostala myslím tolik prostoru, jako právě tady. A využila toho s přehledem nejen ona, ale i tvůrci, kteří z její postavy udělali jeden zatraceně smyslný sexsymbol. Ostatně gify se záběry z filmu jedou na sociálních sítích nonstop už od premiéry a něco mi říká, že nám budou dělat společnost ještě nějaký ten pátek. Navzdory tomu však její postava nepůsobí jen na okrasu, ale plní v příběhu důležitou funkci a je tak skvělým protějškem Powellově vrstevnatému hrdinovi. Čekal jsem hodně a Vrah naoko rozhodně nezklamal.

Jak to vidí Jokolo:

Prakticky každý film od Richarda Linklatera vyhlížím pln nadějí. Je pro mě tím režisérem, který dovede ve filmu nejupřímněji vyjádřit mezilidskou interakci. Jeho postavy působí uvěřitelně a vždy promlouvají skrze živé dialogy, které sice působí všedně, ale o to snáze se s charaktery ztotožníme. A přesně to mi ukázal i v tomto filmu, který napsal společně s Glenem Powellem. Fešný herec je vyjma scénáře další hlavní devízou filmu. Zdaleka nejde jen o nového hollywoodského hezounka, ve Vrahovi naoko předvádí skvělý cit pro komedii a neochvějné charisma. To má nicméně i nemilý následek, že je mu těžko věřit proměnu z omšelého profesora do sexy zabijáka, neboť on sexappealem oplývá už na začátku. Tím končím svou latentně homosexuální odbočku a jdu zpátky do hetero módu, v němž budu chválit Adrii Arjonu a chemii, kterou mezi sebou tito dva herci vybombili.

Už dlouho jsem totiž neviděl, aby do sebe filmový pár takto zapadl. Dialogy hlavních postav, na nichž film stojí, od prvních slov srší napětím a každá jejich slovní výměna se stává erotickou scénou. Sympatická dvojice proplouvá filmem, který díky nim má na poměry romantické komedie jen málo hluchých míst. Bavilo mě i ústřední téma možné změny člověka, které je díky zasazení do světa nájemných vražd podáváno neotřele a poměrně překvapivě. Linklater s Powellem se totiž rozhodli, že nepojedou v kolejích zajetých jinými komediemi. Ze sexy figurek udělají totiž vcelku rozporuplné postavy, které divákovi předhodí sympaticky nečekaný a kontroverzní závěr, jež skvěle podtrhává ústřední téma. Linklater znovu potěšil feel-good oddychovkou, která se nebojí být svá. 

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.