3. Tenká červená linie (1998)
Máte pocit, že filmová hudba Hanse Zimmera k americkému válečnému filmu musí být plná patosu a hrdinských melodií, jako je tomu v případě Pearl Harboru? Potom vás soundtrack k Tenké červené linii musí nutně zaskočit. Ani jedna jediná skladba totiž nesplňuje shora uvedenou charakteristiku. Navzdory faktu, že jde o válečný film par excellence. Jistě, v prvé řadě to bude tím, že režisér Terence Malick není Michael Bay. Ale především jde o to, že Tenká červená linie neukazuje hrdinství amerických mládenců v zeleném, ale hrůzy války v Pacifiku. A Hans Zimmer to pochopil bezezbytku. Jeho hudba k tomuto téměř protiválečnému filmu je pomyslným opakem válečných hrůz odehrávajících se na plátně (Beam). Zvolená kombinace pomalých hloubavých melodií (Journey to the Line) s hudebním doprovodem katastrofálních dopadů válečných běsů na psychiku vojáků (The Lagoon) vytváří ve filmu hypnotický koktejl, jehož síla neztrácí na intenzitě a prožitcích ani samostatným poslechem. Právě naopak!

Režisér Malick je znám svým drakonickým přístupem k hudbě složené pro jeho filmy, neboť v rámci postprodukce ji dokázal mnohokrát zásadním způsobem přeskupit a zeditovat. Zimmer pro něho už jenom z tohoto důvodu složil víc jak čtyři hodiny hudby a nechal režisérovi volnou ruku při jejím vkládání do jednotlivých scén. Ve výsledku je tak hudba k filmu a hudba na albu zcela odlišný zážitek, kde jednotlivé hudební motivy pro většinu hlavních postav nemají ve filmu pevné ukotvení. A to vše s minimem elektroniky, jak si vyžádal sám režisér. S ohledem na děj filmu zasazený do bitvy o Guadalcanal neváhal Zimmer do své hudby zařadit také domorodé zpěvy tichomořských obyvatel (God Yu Tekem Laef Bloing Mi), čímž zarámoval svou práci na tomto filmu neskutečným hudebním proslovem k posluchači v marné snaze ukázat, jak neuvěřitelně absurdní každá válka je.

 

2. Temný rytíř (2008)

„Why so serious?“ ptá se Heath Ledger alias Joker v Temném rytíři a vám běhá po zádech mráz. Jednak díky dokonalému hereckému projevu, za nějž si maniakální Ledger vysloužil Oscara (in memoriam), ale především díky znepokojivým tónům Jokerova ústředního motivu. Hans Zimmer společně s Jamesem Newtonem Howardem složili pro Nolanův batmanovský opus magnum hudbu, jejíž poslech není vůbec příjemným zážitkem – a ani být nemá! Nolan záměrně vykreslil Batmana jako postavu z masa a kostí, čelící skutečným hrozbám a skutečným magorům, to vše v kulisách hnijícího zkorumpovaného města. A hudba Hanse Zimmera a Jamese Newtona Howarda tomu odpovídá. Ba co víc, jejich soundtrack tento dojem přímo navozuje. Zapomeňte na vzletné orchestrální melodie Dannyho Elfmana nebo Elliota Goldenthala z netopýřích filmů Tima Burtona a hrůzostrašných přešlapů Joela Schumachera. Temný rytíř je úplně jinde.

 

Můžete namítat, že většinu motivů (včetně toho ústředního) složili Zimmer s Howardem už pro Batman začíná a v Temném rytíři je pouze opakují (I’m Not a Hero). A budete mít pravdu. Jenže nahlížet na celou trilogii z hudebního hlediska jako na tři odlišná díla by bylo vůči skladatelům lehce nefér, stejně jako nelze nahlížet jednotlivě na Nolanovy filmy. Jejich vzájemná propojenost ostatně vytváří zmiňovanou autorskou trilogii. Hudbu k Temnému rytíři proto berte jako zástupce všech tří alb, kde k původním hudebním motivům z prvního dílu Nolanovy ságy přibyly dva nové, věnované hlavním antagonistům – Jokerovi (Why So Serious?) a Harveymu Dentovi (Harvey Two-Face). Každý skladatel se přitom věnoval jedné z nich – zatímco Zimmer se postaral o strašidelný jednovrstvý houslový motiv k Jokerovi, Howard zkomponoval hudbu pro Harveye Denta, a to s použitím klavíru a smyčců. Na obou leitmotivech je přitom okamžitě poznat, z jaké hudební školy oba skladatelé pochází. V celkovém rozsahu však práce Zimmera a jeho týmu převažuje nad tou Howardovou a je to zřejmé už z prvního poslechu. Díky tomu dostanete vydatnou porci Zimmerovy typické elektronické akce (Introduce a Little Anarchy), tvořící hyperaktivní protiklad k pomalým a do sebe zahloubaným pasážím (Blood on my Hands).

 

1. Počátek (2010)

Spojení Nolana a Zimmnera prostě funguje. Jinak se to říct nedá. Právě díky dokonalému skloubení nekompromisního audiovizuálního stylu geniálního režiséra a snové hudby neméně geniálního skladatele (a jeho početných spolupracovníků v čele s Lornem Balfem) vznikl soundtrack k Počátku jako jeden z nejinspirativnějších hudebních filmových zážitků v Zimmerově tvorbě. A může za to píseň Edith Piaf Non, Je Ne Regrette Rien. Ta se stala jak ústředním motivem pro děj filmu, tak základem pro filmovou hudbu, protože představuje její pomyslné DNA. Sám Zimmer to ostatně potvrdil v několika rozhovorech a připomněl, jak je pro film i samotnou hudbu tato píseň francouzské šansoniérky podstatná. V jednotlivých skladbách je však natolik dekonstruována a interpolována, že byste ji tam hledali marně.

 

Co však na albu naleznete určitě, to je intenzita, s jakou Zimmer předkládá posluchačům vizi snů propadajících se hlouběji a hlouběji do sebe. Podobně jako v Tenké červené linii byl i zde Zimmer okolnostmi (respektive režisérem) donucen složit hudbu bez toho, aniž aby viděl byť hrubý sestřih. Hudba ve filmu je tudíž výsledkem postprodukce – na rozdíl od vlastního alba zachycující Zimmerovo hudební dílo tak, jak jej složil pro potřeby následné editace. Hudebně se snové vize vtělené do jednotlivých skladeb opírají o frenetické elektronické staccato doprovázené dominantními táhlými žesti (Mombasa).

 

V pomalých pasážích nechává Zimmer naopak rozeznít svou oblíbenou elektrickou kytaru a s pomocí samplovaných smyčců a dechů navozuje neopakovatelné pocity osudovosti (Dream is Collapsing). Na řadu přijde i melancholický klavír v závěrečné nadčasové skladbě, příhodně nazvané Time. Zimmer zde k několika osamoceným tónům klavíru nechává postupně nabalovat jednotlivé nástroje zarámované nepostradatelnou elektronikou a vy u toho budete přemýšlet, co je víc fascinující – jestli samotný film nebo jeho hudba.