10. Rivalové (2013)
Zařazení Rivalů do první desítky možná někoho z vás překvapí, ale pokud si znovu poslechnete Zimmerovo vysokooktanové album, rázem pochopíte, že své startovní postavení si hudba k dobovému závodnímu snímku z prostředí Formule 1 s přehledem obhájí. Je totiž stejně dravá a plná vysokých otáček jako snímek Rona Howarda. Howard s Zimmerem spolupracovali už v roce 1991 na požárním thrilleru Oheň, pro který Zimmer a Media Ventures složili velice podařený soundtrack. A ačkoli se jejich cesty na dlouhý čas rozdělily (jelikož Howard spolupracoval téměř výlučně s Jamesem Hornerem), časem se zase spojily. Z této obnovené spolupráce vzešla celá řada výborných soundtracků, mezi kterými vystoupal na pomyslné stupně vítězů právě hudební doprovod k soupeření Nikiho Laudy a Jamese Hunta o titul mistra světa ve Formuli 1 ve slavném ročníku 1976.

Rivalita mezi těmito legendami světového motorismu vás přitom strhne právě díky dechberoucímu tempu hudebního doprovodu, kde Zimmer svěřil hlavní roli především elektrické kytaře. Dravost a rychlé tempo kytarových riffů těží z rytmů dobové rockové hudby říznutých nezbytnou elektronikou. Rivalové ovšem potěší i svými jímavými pasážemi dokreslujícími vnitřní rozpoložení hrdinů a celkové napětí doprovázející jejich životní osudy. Hned první skladba (1976) vás zaskočí krásným sólem na Zimmerovo oblíbené violoncello, s jehož pomocí vysoustružil první ze dvou ústředních témat. Na albu se k němu několikrát vrátí (For Love, My Best Enemy), ale jinak přenechává taktovku kytarovým divočinám, ať už jde o téměř rockové jammování v I Could Show You If You’d Like, nebo o druhé nosné hudební téma, jak zazní v adrenalinovém Stopwatch. Jediné, co na albu nemá co dělat, jsou klasické rockové hity té doby (I hear You Knocking od Dave Edmundse, Fame od Davida Bowieho aj.). Jde totiž o rušivý element rozbíjející skvěle fungující Zimmerovu kompozici.

9. Poslední samuraj (2003)
Historický velkofilm Edwarda Zwicka o posledním boji japonských samurajů se soukolím dějin se opírá jednak o hereckou účast tehdejší megastar Toma Cruise, ale především o velkolepé hudební pojetí Hanse Zimmera. Po opakované předchozí spolupráci Zwicka s Jamesem Hornerem (Sláva, Legenda o vášni, Odvaha pod palbou a Stav obležení) to byla pro fanoušky poměrně zajímavá změna a po Gladiátorovi šlo o další milník v Zimmerově portfoliu historických velkofilmů. S využitím síly symfonického orchestru a s toliko letmým dotekem elektroniky pro silnější prokreslení a intenzitu stvořil Zimmer nadčasové dílo, v němž dal vyniknout nejenom klasickým hudebním nástrojům, ale zejména těm japonským – tradičním bubnům Taiko, strunnému nástroji koto, bambusovým flétnám šakuhači a celé řadě dalších, především dřevěných dechových nástrojů.

To je ostatně Zimmerova specialita – používání místních a etnických nástrojů, s jejichž pomocí dosahuje potřebné autenticity při navozování atmosféry skrze filmovou hudbu. Poslední samuraj se díky tomu pyšní ústředním motivem (The Way od Life), který Zimmer v jednotlivých skladbách postupně rozpracuje právě s použitím těchto výjimečných nástrojů (The Way of the Sword). Do toho si připočtěte výrazné mužské vokály (Red Warrior), střídání pomalého a rychlého tempa v jednotlivých skladbách (Spectres in the Fog) a čistokrevné hrdinské melodie opěvující tragický osud samurajů (Ronin) a máte okamžitě jasno, proč tento soundtrack patří do první desítky Zimmerovy hitparády.

8. Krvavý příliv (1995)
Pokud jste v roce 1995 zavítali do kin na povedený podmořský thriller Tonyho Scotta Krvavý příliv, stali jste se očitými svědky revoluce. V pravém slova smyslu. Hans Zimmer se totiž rozhodl otočit kolem dějin a složil hudbu, která předefinovala dosavadní hudební vzorce filmových soundtracků. Navíc tím nastolil trend, jehož ozvěny slyšíme ve filmech i dnes, tedy třicet let poté. Abyste pochopili skutečný význam tohoto Zimmerova počinu, poslechněte skladbu All Aboard k podobnému snímku z té doby, thrilleru Boeing 747 v ohrožení. Kurt Russel tam krotil teroristu Davida Sucheta v uneseném letadle za doprovodu klasické orchestrální hudby Jerryho Goldsmithe (Rambo, Total Recall).

Máte to? Ano, slyšíte tam dozvuky zlatého hudebního fondu 80. a 90. let. A teď se ponořte pod hladinu Zimmerova hudebního doprovodu (Mutiny) a okamžitě vám dojde, co Zimmer svým soundtrackem způsobil. Jedním jediným albem totiž odpálil minulost a stanovil nová pravidla hudebního žánru, jemuž sedí označení elektronická akční epika. Žánru, k jehož poslechu nezbytně potřebujete kvalitní subwoofer, abyste ocenili rytmické tepání akčních sekvencí, pomalé nájezdy ústředních hudebních témat, dechberoucí chorály, a především téměř hmatatelný patos, devizu pozdější Zimmerovy tvorby. To vše za použití minima orchestrální hudby (akustická kytara, trubka) a maxima syntetizátorů, říznutých sborovými zpěvy (Little Ducks). Komu při poslechu nebude běhat po těle mráz, ten má neurologické potíže.

Zimmer si za svůj počin odnesl cenu Grammy a vy si můžete být jisti, že naprosto zaslouženě. Samotné album je navíc rozděleno na pouhých pět skladeb, představujících jednotlivé akty námořního dramatu a zejména Alabama vám připomene pozdější Zimmerovy speciality v podobě hudebních sketchbooků k Muži z oceli a Duně. A pokud vám celých 60 minut této vrcholné akční epiky nestačí, můžete plynule pokračovat na další kousek ze stejné branže, a tím je Skála (1996). Právě tady dovedl Zimmer (s velkým přispěním celé řady dalších hudebníků z Media Ventures) hudební akční šílenství k dokonalosti.