Má vůbec smysl Jackieho Chana představovat? Jestli chodíte na MovieZone, tak jste zaručeně viděli minimálně jeden z jeho víc než stovky filmů. Možná to byla animovaná Kung Fu Panda. Možná to byl amerikanizovaný Karate Kid. V lepším případě Křižovatky smrti nebo Rytíři ze Šanghaje. A úplně nejlíp jeho zlaté období osmdesátých let minulého století.

Všechno ostatní vám o Jackiem řeknou mainstreamová média. Klaun kung-fu, co si vždycky i ty nejnebezpečnější kaskadérské kousky dělá sám, mistr komediálního timingu a využívání čehokoliv, co je po ruce, gumový prcek, kterému fandíte za každých okolností. Jestli jste četli některý z mých článků, pak možná víte o Jackieho trudných začátcích v čínské operní škole, nesmělých krůčcích v branži, kde se Chan zprvu utápěl ve stínu zesnulého Bruce Lee, ale pak logicky i o zaslouženém boomu na konci sedmdesátek.

Viděno zpětně působí až komicky, že jsem na prahu padesátky Chanovi mezi řádky vzkazoval, ať už se na to vykašle a z hlavních hrdinů se přehraje do rolí mentorů, tatínků a vážených velmistrů. Stačí se podívat na dnešní akční fotry, co v pohodlí hollywoodských placů používají chvaty a hmaty nejen na prahu šedesátky, ale i ve věku, k němuž se Jackie teprve blíží. Everybody is kung-fu fighting! Ale moje tehdejší starost byla motivována tím, že Chan se skutečně ještě v půlce nulek snažil posouvat hranice možného a při těch kaskadérských skopičinách mu šlo skutečně o krk.

Já přitom chtěl, aby zestárnul a sklízel dál ovoce své dřiny. Vždyť ten kluk měl defakto v pětatřiceti hotovo. Za chvilku to ještě naťuknu, ale “maso” Jackieho pověstného stylu si necháme do samostatné Encyklopedie akčního filmu (s názornými ukázkami to bude pecka, uvidíte). 

Kdybych chtěl být vyloženě přísný, prohlásil bych, že od New Police Story (2004) vlastně Jackie nic moc kloudného nenatočil. Rozhodně ne žádnou revoluci, která by udávala tep doby. Jakmile se Západ uklidnil po matrixovské horečce, zareagoval adekvátním způsobem i východ. Ong-Bak byl vlastně protikladem hollywoodem adoptovaného vysmívání se fyzikálním zákonům. Kde Amerika objevovala dráty a plavání vzduchem, tam Thajci ukazovali, že to jde i skrz pot, krev a dřinu. V Hongkongu na Ong-Bak reagovalo hned několik veteránů. Jackie se vrátil s vypiplanou novou Police Story, Donnie Yen se Sammo Hungem přišli s novým action lookem v Sha Po Lang a odstartovali tím vlastně post-chanovskou éru.

Jackie už ten dech vlastně nikdy nepopadnul, protože jeho štafetový kolík převzal dravější, temnější a realističtější Yen. Kung-fu komedie ustoupily policejním akčňákům a gangsterkám, což bylo částečně i proto, že nová čínská garnitura chtěla stavět policisty do rolí tradičních hrdinů. Na pevnině i v Hongkongu se hodně koukalo zpět a prim začala hrát dobová dramata, kde se Donnie blýsknul s Ip Manem. 

Jackie v těch dvaceti letech od New Police Story v podstatě jen oprašoval a oprašuje svůj odkaz. Pár historických velkofilmů se mu také nevyhnulo, navíc má pořád jako jeden z mála luxus kývnout tu a tam na hollywoodskou/západní produkci a snadno si přivydělat. 

Éra absolutní globální slávy z dob druhé nebo možná ještě třetí Křižovatky smrti je beznadějně pryč, ale svět si Jackieho pořád ještě pamatuje jako legračního gumáka, co umí rozdávat rány a úsměvy. Skrz mainstream se k nim nedostávají Jackieho postoje k vedoucí úloze strany, podoteky o tom, jak je USA nejzkorumpovanější zemí na světě apod. 

Tuhle odvrácenou stranu, v níž je stárnoucí Chan, s prsty v mnoha výnosných byznysech, jen odevzdaným maňáskem čínské vlády, která mu toleruje jeho “kapitalistickou hereckou slávu”, je nutné zmínit, ale není třeba si z ní dělat těžkou hlavu.

Mnohem víc a zaslouženěji totiž svítí Jackieho odkaz moderní bitkové choreografie. Při vší úctě k Yuen Woo-Pingovi, Donniemu Yenovi, šikovným Thajcům i dravým kráječům z Indonésie, právě Jackieho pojetí akčních scén, kdy honička přechází plynule v bitku a naopak, zůstává etalonem napříč kontinenty i žánry. Jistě, Jackie měl své předchůdce, sám zmiňuje Chaplina, Lloyda nebo Keatona, dokonce i Hilla a Spencera. Jenže i on je dnes zasloužilým vzorem pro troufnu si říct desítky choreografů, co se v branži pohybují.

Až budeme v rámci EAF rozebírat tu cestu od Mistrova syna (Drunken Master) z roku 1978 k Police Story v roce 1985, hezky tam krůček po krůčku uvidíte, jak se Jackieho styl, s notnou pomocí Sammo Hunga, Yuena Biaa, ale i dalších spolužáků z již zmíněné operní školy, formoval a otesával. 

Všichni tehdy jejich ročníku prorokovali, že bude poslední. Nikdo už přece na operu nechodí, budoucnost je ve filmu a televizi. Navíc už mládež či spíše její rodiče nesnesou kruté praktiky učitelů a vydělávat se dá snáz jinde a jinak. A vidíte, bez téhle průpravy gymnastiky, kung-fu a herectví, zocelené shaolinskou drezúrou a klukovským kamarádstvím, bychom tu silnou generaci nikdy nenašli. Z jejich úspěchů vyrostl další zástup fanoušků, kteří se proměnili v kaskadéry, herce, režiséry a scenáristy. 

Pevně věřím, že dnešní děcka, co koukají na filmy od Stahelskiho, Leitche nebo Hargravea, pak za budovou kina okopávají omítku nebo rezivějící lampy. Sní o tom, že budou čelit zločinu a bezpráví stejně elegantně a sebevědomě. Časem si uvědomí, že je to jen “jako”. A že to “jako” mohou coby svaté písmo šířit dál, když pochopí symbiózu mezi pohybovou poezií a okem kamery. Dospět k pochopení téhle tajné nauky je podobná dřina jako se učit skutečné bojové umění. Opakování je matka moudrosti, pečlivost a konzistence zas přinášejí vytříbenou techniku.

Jackiemu je sedmdesát, ale ačkoliv toho v posledních dvaceti letech moc nepředvedl a spíše se jako opilý mistr potácí v politické aréně pod dohledem čínského draka, v zásadě už nemůže svůj nekonečný odkaz jakkoliv podkopat, protože dorůstají další a další talenty, jež stojí na Chanových ramenou a zesilují tak jeho věčnou slávu. Hleďme na to dobré a poníženě mu děkujme za všechno, co pro filmový svět vykonal. Zasloužil by ne jednoho, ale deset čestných Oscarů. Co si pustíte na oslavu? Za sebe doporučuju první nebo druhou Police Story, Pojízdnou kantýnu či Navěky drakem, ale chybu neuděláte ani s první či druhou Božskou relikvií. Pro gurmány a šikovné lovce pak jedině Kantonský kmotr (Miracles), kde vás dost možná šíře Chanova hereckého i režijního rejstříku překvapí.