NEJPŮSOBIVĚJŠÍ SCÉNA

Redakční tip – Finále Babylonu

Vypjaté konce Chazellových filmů jsou podobně trademarkové jako třeba vzletné finálové hudební koláže Christophera Nolana. U Chazella jsou to zas frenetické dojezdy. Intenzivní až běda, maximálně nabité a po všech stránkách vrcholící – až se může člověku zdát, že nejprve si zručný režisér vysní konec, a až pak okolo něj vystaví parádní film. Platí to i o Babylonu, kde tříhodinová freska o raném Hollywoodu vrcholí v dechberoucí ódu na krásy kinematografie. Průlet historií, v němž se od Zpívání v dešti dostaneme až k Tronovi s Avatarem, je opojným a extatickým zhmotněním všech důvodů, proč lidi milují film. A proč je milujeme i my. Perfection. (Cival)

Osobní tip Civala: Mluv se mnou s rukou – Nenápadné hororové indiečko si většinu fanoušků musí získat během dravě natočených rituálů, kde se vyvolávají duchové mrtvých. Fajn nápad, ale zejména jeho realizace je opravdu parádní, vizuálně podmanivá a celkově strhující.

Osobní tip KarlaR: Jednozáběrovka ve Vyproštění 2 – Pro někoho možná otřepaný gimmick, pro mě čirý akční nářez mile podtrhnutý tím, že se část téhle „jednozáběrovky“ točila v Brdech. Tedy v podstatě u mě za barákem…

Osobní tip Mr. Hlada: Úvodní party v Babylonu – Není moc filmů, které by začaly tak efektně jako Babylon. Nejdivočejší párty, kde se dějí šílené věci, je na ní spousta sexu, koksu a slon, svůdná Margot Robbie a kamkoliv se člověk podívá, tam se něco děje. Tohle urežírovat muselo být peklo. Ale výsledek je nádherný.

Osobní tip Rimsyho: Rozhovor v autě v Zabijácích rozkvetlého měsíce – Druhá kategorie a opět v ní má prsty Robert De Niro – tentokrát rovnou ve spolupráci s DiCapriem. Ve chvíli, kdy se jejich postavy lehce přetahují ohledně podpisu smlouvy u auta, Scorsese dokáže budovat napětí podobné nejlepší scéně v Irčanovi, kde se pro změnu dohadovali Al Pacino a Joe Pesci. V obou případech by se napětí dalo krájet sekáčkem na maso.

Osobní tip do_Oda: Úvod ve městě v On se bojí – Jako celek mě On se bojí spíš zklamal, protože ke konci začal být zbytečně doslovný a úmorný ve snaze šokovat a zahltit diváka všudypřítomnou symbolikou. To však nic nemění na tom, že ze začátku měl náběh na to stát se pro mě jedním z nejlepších filmů roku, protože to, jak dokázal Ari Aster v první části zhmotnit paranoiu a strach hlavní postavy ze světa kolem ní, to bylo něco tak naprosto dechberoucího a v kině natolik intenzivního, že mi to v hlavě žije rent-free dodnes.

Osobní tip TedaGeorge: Matka Michaela Jordana volá do Nike – Všichni jsme samozřejmě věděli, že se Jordan s Nike domluví, ale Affleckovi na režijní sesli se v průběhu filmu stejně povedlo vykřesat napětí a pochyby. O to sladší byla telefonická (skoro)tečka, během které volá zmoženému Sonnymu Michaelova máma, aby mu oznámila, že vymodlená procenta z prodejů tenisek zabrala.

Osobní tip Croma: Velryba se zvedá ze židle – Rezignovat na život a nechat se zavalit obludnou nadváhou vás společensky deklasuje na nechutnou karikaturu člověka. Máte potom ještě šanci vůbec nalézt ztracenou důstojnost a dokázat svým blízkým, že je milujete?  Brendan Fraser ve Velrybě to dokázal. Jeho vstávání z křesla vám doslova vezme dech svou intenzitou.

Osobní tip Jokola: Halucinační proslov v Oppenheimerovi – Opěvovaný Oppenheimer mě bohužel příliš neuchvátil, ale scéna, kdy vědec čelí ovacím ve stoje, zatímco se mu před očima jeho posluchači roztékají, je excelentní. Evokuje totiž přesně to téma, u něhož jsem doufal, že se na něj Nolan bude soustředit mnohem víc. Rozpolcenost, vina a strach z toho, čeho se člověk může dopustit. Nolan ještě nikdy nebyl takhle děsivý a mě jen mrzí to, že v tomto duchu se nenesla větší část filmu.

Osobní tip krauseta: Scéna se studentem v Tár – Podle mě nejlepší film loňského roku v české distribuci nabídl pozoruhodných scén několik. Dlouhé ztrapňování studenta, během něhož však zazní věcné argumenty týkající se vztahu mladých a dějin umění, nese však značnou relevanci. Dirigentka a skladatelka Lydia Tár se setkávává během výuky se studentem, který nechce hrát Bacha, protože to byl „bílý heterosexuální muž“. A je tím naprosto poděšena. Pozve ho tedy ke klavíru a nabídne mu pasivně agresivní přednášku o hudbě a předsudcích. Je aktuální, a přesto překroucená. Šikanózní, a přece k zamyšlení.