Dev Patel dřel za kamerou i před ní jako mezek, doslova krvácel za to, aby mohl dát světu svůj první film, který je mixem čistokrevného akčního béčka po vzoru Johna Wicka s trochu povznešenějším řemeslem a snahou o umělecký přesah. Vyplatilo se? Když budu mluvit za zbytek redakce, tak do velké míry ano, protože takhle suverénní debut tady už dlouho nebyl, má to ale pár háčků, o kterých si teď můžete přečíst v jednotlivých dojmech. Takže bez dalšího zdržování...

Jak to vidí Mr. Hlad:

Dobré to bylo, i když trošku jiné, než jsem čekal. Dev Patel se ukázal být dobrým akčním hrdinou, ale především se mu povedlo ukázat věci jako režisérovi. Umí si hrát s vizuálem a přestylizovanými barvami, krásně navodit dojem dvou světů v indické metropoli a v akci si je naprosto suverénní a jistý. Nápaditě využívá kameru i střih, ale i cover verze osmdesátkových písniček a navíc se ani v nejmenším nebojí krve. Opičí muž je hodně drsná podívaná a v akčních scénách připomene svou špinavostí a nekompromisností Raid nebo Ong-bak a Tom yum goong s Tonym Jaa.

Dost tedy zamrzí, že celá tahle vizuální a akční lahoda stojí na tom nejbanálnějším žánrovém příběhu o pomstě, prakticky tu nejsou vedlejší postavy a indický mysticismus má na můj vkus možná až moc prostoru. Pořádně se to navíc rozjede až někdy v polovině, takže jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem možná nedostal úplně to, v co jsem doufal. Jako debut je však Opičí muž vyzrálý, nápaditý a evidentně s chutí odehraný i natočený. Dev Patel mě jako tvůrce akčňáků rozhodně bude zajímat.

Jak to vidí do_Od:

Už dlouho jsem neviděl v kině takhle výživný opus, v němž se mísí jak přímočará revenge zápletka s brutální kontaktní akcí à la John Wick (zde však ty paralely pro mě končí), tak šťavnatá společenská, kulturní, náboženská i politická sonda do pro nás prakticky naprosto cizího světa indického podsvětí. Opičí muž je fakt mnohem víc než jen čistokrevným akčním filmem, byť má v podstatě levnou a mnohokrát viděnou zápletku, ty základy, na jakých je však postavená, jsou mnohem hlubší, přidávají snímku váhu, která se v žánru zkrátka jen tak nevidí, a dělají z toho v kině mnohem opojnější zážitek.

Ten je pak ještě umocněn nečekaně sebevědomým řemeslem. Patel za kamerou působí jako ostřílený veterán, který si precizně vodí své postavy a všechen děj přesně tak, jak potřebuje, aby z každého momentu dostal naprosté audiovizuální maximum. Film má v podstatě dvě části, přičemž každá z nich začíná velice pomalu a postupně vrcholí do dvou výbušných koncovek, člověk tak rozhodně nedostane všechnu zdejší zábavu zadarmo, v tomhle smyslu jsem při sledování často vzpomínal na Eggersova Seveřana, ale stejně tak jsem myslel i na Rozhněvaného muže, kterého mi evokovala pro změnu nepolevující nasranost zdejšího hrdiny a jasný tah na branku v tom, jak chce naplnit své cíle. 

A přestože je Opičí muž zjevně inspirován mnoha styly, stále je v něm něco originálního, něco svého, jakási tvrdohlavá tvůrčí neústupnost a snaha dělat věci bez kompromisů a po svém, což se imho odráží právě v té mnohovrstevnatosti, v tom vtahujícím kontextovém podhoubí. Prostě pevná, brutální a mnohdy i dost sexy vize od nové vycházející režisérské hvězdy, které v budoucnu předpovídám ještě velké věci.

Jak to vidí Rimsy:

Tyhle první dojmy se nepíšou vůbec lehce. One man show Deva Patela má totiž řadu nezpochybnitelných a vtahujících kvalit, zároveň ale sama sobě místy podkopává nohy tím, co všechno se snaží do jednoho filmu dostat. Patelův fyzický výkon podtrhuje i zpočátku roztěkaná, postupně se (trošku) klidnící kamera Sharoneho Meira, dávající vzpomenout na některé vycukané kousky od Paula Greengrasse či bratrů Safdieových. Ještě nápaditější je hudba Jeda Kurzela, která obzvlášť akční pasáže podbarvuje nečekaným, ale o to funkčnějším způsobem.

Důležitost tělesnosti a sensuality ladí s emoční zabarveností celého vyprávění o pomstě, jež se na ohraný příběh snaží nabalit kritiku sektářství, poukázat na indické sociální nerovnosti i přelouskat vybrané kapitoly z hinduistické mytologie s provokativním důrazem na genderovou identitu. Výsledný mix je atraktivní hlavně v tom, že na podobné exkurze za indickými božstvy nejsme příliš zvyklí, přesto se vkrádá myšlenka, jestli nejde jen o plytkou snahu o dodání osudovosti a hloubky jinak banálnímu revenge flicku. Kritizovat lze i trochu přehnanou stopáž, únavnost zmíněného vizuálního klíče či nedostatečně vykreslené (a do příběhu zapracované) vedlejší postavy. To však pro leckoho mohou být jen zanedbatelné vady na kráse, jelikož Opičím mužem se lze vcelku snadno nechat pohltit.

Jak to vidí krauset:

Brutální véda odvrhující kult osobnosti spojený s náboženskými figurami. A, abych nezapomněl, intenzivní akční inferno. Dev Patel ve svém velmi pevně uchopeném režijním debutu nejen střídá sety a pod vlivem asijských akčních filmů a Johna Wicka nechává každý boj vyznít poměrně odlišně, ale též obměňuje typy snímání. Jednou dostáváme dlouhou akci s minimem střihů, občas naopak volí roztěkanou kameru, pak zase pohled z první osoby, ale vždy je výsledek přehledný a vtahující. 

Monkey Man následuje Wicka nejen ve stylizaci bojů, ale i v potřebě opírat se o mytologii. A ta indická je přece jen o něco robustnější než mytologie hotelových asasínů. Vyslechneme báji o opičím bohu Hanumanovi, který se chtivě natáhl pro slunce v domněnce, že se jedná o zlatavé ovoce. Načež ho bohové za tuto opovážlivost ztrestají. Protože se jedná o příběh, který hlavnímu hrdinovi Kidovi vyprávěla matka, kvůli jejíž vraždě se nyní vydává na cestu pomsty, nosí během nelegálních zápasů právě opičí masku. 

Klasický akční příběh pomsty je přímočarý (dějově možná až příliš) a Patelův ženský objekt zájmu Sita poněkud připomíná vyprošťování dívky v nesnázích v Milionáři z chatrče. Do filmu se dostává i kritika náboženství, policejní brutality a rozdílu v životním stylu bohatých a chudých ve fikčním indickém městě. Patelův debut si dost možná vybojuje pověst jednoho z nejlepších akčních filmů posledních let.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.

- - -

Na výhled dalších akčních filmů si mezitím můžete mrknout tady: