Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Dneska to zkusíme trochu jinak, protože se nám v pomalém novinkovém týdnu urodilo krásné plagiátorské téma, o kterém se lze trochu víc rozepsat. A protože prémiová témata pro předplatitele jsou teď na pár týdnů obsazená, pojďme zkusit v rámci tradičního newsletteru nabídnout monotematickou ochutnávku.

Před týdnem a půl se scenárista Simon Stepheson ohradil proti tomu, že scénář Zimních prázdnin se až nečekaně podobá jeho nezrealizovanému námětu jménem Frisco. Simon Stepheson není žádný noname, má za sebou např. scénář k pixarovce Luca, spolupracoval na druhém Paddingtonovi apod. Jeho scénář k filmu Frisco byl od roku 2013 na prestižním Black Listu, seznamu nejlepších nerealizovaných scénářů, co obíhají Hollywoodem. Stepheson také uvádí, že minimálně dvakrát měl scénář k dispozici i režisér Zimních prázdnin Alexander Payne, který nakonec pověřil sepsáním scénáře ke svému filmu Davida Hemingsona, úspěšného televizního scenáristu, jenž o několik let dříve napsal nerealizovaný seriálový pilot o klučičí internátní škole, podobné v jaké on sám vystudoval. To bylo pro Paynea hlavním impulzem, aby mu Zimní prázdniny svěřil.

Stephenson má tedy dva argumenty: Podobnost scénáře a důkaz, že ho dotyčný měl v ruce a pravděpodobně si ho přečetl. To nás přivádí k historickému kontextu. Každé studio totiž vyhledává náměty aktivně a platí za to svým “čmuchalům” královské peníze. Od soudní pře Buchwald vs. Paramount v roce 1990 si Hollywood dává zatracený pozor, aby mu nikdo neposílal nevyžádané náměty nebo scénáře. Snadno se může stát, že ačkoliv se do nich studio samotné nepodívá, zápletky se mohou podobat některému z již připravovaných projektů a z toho je pak zbytečná tahanice o peníze.

Buchwald vs. Paramount se týkal Cesty do Ameriky, úspěšné komedie Eddieho Murphyho z roku 1988. Art Buchwald argumentoval, že už v roce 1982 navrhnul Jeffreymu Katzenbergovi komedii “Knight for a Day” s podotekem, že by šlo o ideální projekt pro Murphyho. Posuďte sami její premisu:

“Bohatý, vzdělaný, ale poněkud arogantní africký následník trůnu přijíždí na oficiální návštěvu Ameriky. Je přijat v Bílém domě a je mu věnována náležitá péče, ale nedopatřením se dostane do ghetta, kde ho okradou o vše a on musí spoléhat na pomoc sympatické černošské dívky, co se vyzná. Přijme pozici číšníka, dostane pár životních lekcí a aby se vyhnul vyhoštění, vezme si dívku za ženu a místo krále Afriky se z něj stane král ghetta.”

Kdo viděl Cestu do Ameriky, ten ví, že v ní cestuje Murphy jako princ fiktivní zemičky Zamunda do USA, aby ochutnal ten pravý život. A možná si i našel správnou nezávislou ženu. Nechá se zaměstnat ve fast foodu, dostane pár životních lekcí, ale rodiče ho dohledají a donutí ho se vrátit do své domoviny, tentokrát však s novou nápadnicí. Změn je v té zápletce požehnaně, ale Buchwald měl na své straně pětiletý development hell, během něhož si Paramount koupil na námět opci a nechal napsat čtyři scénáře, aby následně projekt v roce 1986 opustil a “nečekaně” začal pracovat na Cestě do Ameriky. Buchwaldův námět mezitím koupili Warneři, kteří ho však po zprávách o natáčení Cesty do Ameriky taktéž zahodili. A právě tu Buchwaldovi pomohlo u soudu, protože Warneři ve svém rozhodnutí nepokračovat dál se zakoupenou opcí, citovali právě Cestu do Ameriky. Podobnost obou projektů tedy byla uznána i konkurencí a tudíž ji nešlo ignorovat.

Paramount nezaplatil Buchwaldovi za opci ani cent, ve smlouvě bylo, že odměna za námět náleží jen v případě realizovaného scénáře. Pod Cestou do Ameriky byl však podepsán jako autor námětu Eddie Murphy (který Buchwaldův scénář prokazatelně četl). Soud proto rozhodl ve prospěch autora. Když se řešili peníze, Paramount se chvíli vytáčel, že Cesta do Ameriky nic nevydělala, ale jakmile mělo dojít na otevření účetních knih, přistoupil na mimosoudní vyrovnání v hodnotě necelého milionu dolarů.

A proto si od té doby hollywoodská studia náměty zadávají a hledají tak, aby měla všechna práva předem pojištěná. A když objeví nějakou zajímavou látku, často si ji rezervují skrz již zmíněnou opci. Na časové období (nejčastěji rok, s možností dvojího prodloužení) si platí přednostní právo látku adaptovat. Taková opce se pohybuje v řádu tisíců dolarů. Pokud má studio zájem o její držení i po opakovaném prodloužení, musí s autorem vyjednat další smlouvu. Některé předlohy může mít studio v držení klidně dvacet let, což je pro autora bezpracný příjem. Cílem producentů je mít vždy v šuplíku násobně víc projektů, než je možné poslat do výroby, jedině tak mohou efektivně improvizovat. Proto všechna studia drží mnoho opcí, občas jde čistě o blokování atraktivního námětu, byť jen přibližného, protože armáda scenáristů ho pak může snadno předělat do tvaru, který studiu vyhovuje.

To se děje až ve chvíli, kdy studio chce film podle předlohy natočit. Autorovi podle původní smlouvy náleží nějaká částka (nejčastěji 2-3% z rozpočtu), většinou zastropovaná finální cifrou pro případ, že by se rozpočet během příprav nečekaně zvyšoval. Licenční smlouvy mají desítky stran a jsou plné nástrah, takže je vhodné mít dobrého agenta, který se nenechá odbýt vysokou částkou za natočení filmu a trestuhodně nízkou opcí.

Podle úplně jiných not se hraje, pokud jste úspěšný autor na žebříčku nejprodávanějších knih, už máte za sebou bohatou kariéru, mnoho followerů na sociálních sítích nebo dokonce předchozí filmovou adaptaci. O velké tituly důležitých autorů se často strhne rvačka ještě ve fázi psaní a studia se účastní aukce, kde se navzájem trumfují. Někdo nabídne větší částku, jiný post producenta a dohled nad adaptovaným scénářem. Pokud už jste pro dané studio napsali úspěšný film, většinou s vámi čile komunikuje, aby se jako první dozvědělo, že chystáte nějakou novinku. A možná si vás i trochu rozmazluje, abyste mu neutekli jinam.

Teď už se můžeme vrátit k Zimním prázdninám a Stephensonovu scénáři jménem Frisco, který je už několik let podobně “zaparkovaný” skrz opci u jednoho nezávislého producenta. Toho podle jeho vlastních slov nikdy nenapadlo, že by Zimní prázdniny mohly být vykrádačkou, a to je prý viděl dvakrát. Ale posuďte sami z předložené premisy:

Podivínský doktor ve středním věku se musí přes svátky postarat o nevyléčitelně nemocnou dívku. Vznikne mezi nimi vztah, proběhne pár životních lekcí. Doktor pookřeje, dívka získá novou perspektivu do zbytku života.

Zimní prázdniny jsou o podivinském profesorovi, jenž se musí přes vánoční prázdniny na internátu postarat o hrstku studentů (ale nakonec vlastně jen o jednoho), kteří z různých důvodů nemohou odjet domů na svátky.

Podobnost tu rozhodně je, prokázán je i přístup k látce, protože Payne scénář četl. Stephenson svou stížnost podstoupil WGA, tj. scenáristickému cechu, ale tam to pravděpodobně celé skončí. Námět jako takový se totiž liší od rozepsaného scénáře, konkrétních dialogů a vedení postav. Tam už lze uplatnit autorské právo (copyright), pokud jsou repliky opsané slovo od slova. To ale není příklad Zimních prázdnin a Frisca.

V jednom z podcastů, které se situaci věnovaly, uvádí showbusinessový právník případ scenáristy, jenž napsal námět jménem Funk Parlor. Ten pojednával o malé pohřební službě z Connecticutu, jejíž patriarcha náhle spáchá sebevraždu a o chřadnoucí rodinný byznys se náhle musí postarat jeho dva synové. Scenárista má doktora, kterému o svému námětu živě a ochotně vypráví. Stejný doktor má mezi pacienty i šéfa HBO. A co čert nechce, o pár měsíců později je oznámen projekt Odpočívej v pokoji od Alana Balla, dnes již jeden z těch kultovních seriálů HBO z přelomu tisíciletí a jeden z brzkých projevů tzv. Peak TV. Jakou má premisu? Pojďme si ocitovat oficiální text od HBO:

V centru příběhu je rodina Fisherových z Los Angeles, která provozuje nezávislý pohřební ústav. Neustálými výčitkami stižená matka Ruth, bodrý otec Nathaniel, který sice v pilotním dílu zahyne pod koly autobusu, ale v dalších částech se vrací jako duch-komentátor, starší syn Nate, vracející se k rodině po letech bezstarostného flákání, mladší syn David, typický pečlivý funebrák, který se stydí za svoji homosexualitu, a konečně nejmladší dcera Claire, která si jediná uvědomuje, že něco s jejím životem není v pořádku.

Myslíte si, že to v rámci stížnosti stačilo? Nestačilo. Podobnost ano, shoda ovšem neprůkazná, protože v detailech se obě zápletky lišily. Takové bylo oficiální rozhodnutí soudu. Steve Stephenson tak velmi pravděpodobně bude mít smůlu, protože tahle podobnost (do které spadají i všechna ta filmová dvojčata ve stylu Armageddon vs. Drtivý dopad, Sopka vs. Rozpoutané peklo) sama o sobě nestačí. A WGA nejen že nemůže nikoho žalovat, nemůže ani sama za sebe vydat jakýkoliv verdikt o plagiátorství. Maximálně může vydat prohlášení, že bere námitku na vědomí.

Stephenson se svou námitkou vyrukoval v době předávání Oscarů, protože tušil, že se o ní zmíní všechny velké publikace. To se mu do značné míry povedlo, ovšem Alexander Payne měl připravený smeč. K Zimním prázdninám ho totiž prý inspirovala melancholická francouzská komedie Merlusse z roku 1935. Jistě vás zajímá její premisa, kterou ocituji z ČSFd:

“Profesor Blanchard, zvaný Merlusse, je profesorem na internátním gymnáziu. Navenek je váženou osobností profesorského sboru, ale kvůli svému vzhledu se stává terčem častých vtípků ze strany svých studentů. To se ale změní v čase vánoc. Studenti, kteří nemohli na svátky odjet ke svým rodinám, jsou překvapeni, když každému z nich Merlusse dá malý dárek. Tento projev velkorysosti změní jejich názor na profesorovu osobnost…”

Merlusse je mimochodem francouzské označení pro štiku, protože pan profesor smrdí rybinou, což je vzácná metabolická porucha jménem Trimethylaminurie, kterou trpí i postava Paula Giamattiho v Zimních prázdninách. Jinými slovy: Nemám dalších otázek, svědek je váš.