„Tak se to dělá. Nejdřív se posbírají ceny a pak se dokončuje film,“ utrousí vtipně Peter Jackson v jedné ze scén o natáčení Pána prstenů. Jacksona totiž ještě po Oscarech čekala práce na rozšířené DVD verzi Návratu krále a ověnčený režisér, jemuž právě u nohou ležel celý Hollywood, se zrovna bavil sledováním padající laviny drobných lebek, které zasypou Stezky mrtvých jako odpověd' Aragornově výzvě, aby se k němu nemrtví křivopřísežníci přidali. Byla to tedy jakási tečka za natáčením a zároveň návrat k Jacksonovým hororovým počátkům typu Bad Taste či Braindead. 

Návrat krále posbíral všech jedenáct sošek, na které byl nominován, čímž se co do počtu vyrovnal Titanicu a Benu Hurovi (ti ovšem během své slavné noci utrpěli i porážky). Jmenovitě za nejlepší film, režii, adaptovaný scénář, střih, hudbu, píseň, vizuální efekty, výpravu a dekorace, návrh kostýmů, masky a střih zvukových efektů.

Na rozdíl od soupeřů předchozích dvou filmů, Společenstva Prstenu, které nashromáždilo dokonce třináct nominací (přidala se kamera a nejlepší vedlejší výkon Iana McKellena) a nepochopitelně prohrálo s Čistou duší, a Dvou věží, které podlehly Chicagu, stál Návrat krále proti několika z nejlepších filmů dekády v podobě Master & Commander a Ztraceno v překladu.

Jakkoliv New Line opřela svou oscarovou kampaň o pocit nevyhnutelnosti, o to, že by Akademie měla odměnit trilogii jako celek (momentum bylo skutečně značné, jelikož mezi všemi filmy zely jen roční mezery a oba předchůdci byli nominováni na nejlepší film), Návrat krále nevyhrál jen za odměnu v rámci celé trilogie. 

Dnes se možná kritický konsenzus přiklání ke Společenstvu Prstenu jako nejlepšímu dílu, sám jsem ve svém VIM Návratu krále psal, že ač jej sám pokládám za nejlepší, rozšířené Společenstvo Prstenu je jediné bezchybné. V době uvedení byl však za vrchol trilogie neoddiskutovatelně pokládán právě Návrat krále. Svědčí o tom i 94% hodnocení na Metacritic (Společenstvo Prstenu: 92, Dvě věže: 87). Rád bych zdůraznil, že se jedná opravdu o průměrné procentuální hodnocení, nikoliv jen o procentuální podíl pozitivních recenzí jako u Rotten Tomatoes. 

Zmiňme jen několik oslavných verdiktů americké kritiky: „Nikdy ještě filmař nemířil výš, ani nedokázal víc“ (Joe Morgenstern z Wall Street Journal,), „Označit toto za ‚film‘ je téměř nespravedlnost“ (James Berardinelli z ReelViews), „Tento třetí film dostává trilogii do stratosféry klasických filmů“ (Claudia Puig, USA Today), „Už je to dávno, co komerční film s měřítkem Návratu krále skončil tak srdcervoucí tečkou,“ (A. O. Scott, New York Times). Toto není ledajakých pět hvězdiček. Toto je naprostý kritický triumf.

Oscarové vítězství fantasy filmu, obávaného slova na F, jak při ceremonii poznamenal Jackson, je stále naprostou vzácností. Dokonce takovou vzácností, že ji lze v případě Návratu krále oslavovat jen jednou za čtyři roky, jelikož se ono předávání konalo 29. února. Vždy rodinně orientovaný Steven Spielberg, který Oscara za nejlepší film předával, vítězům gratuloval slovy: „Víte, kolik dětí je šťastných? Přály si něco podobného u Star Wars i pro Indianu Jonese.“

Pojďme si tedy připomenout, čím to je, že Návrat krále i po dvaceti letech ohromuje, dojímá a uvádí v úžas. Vybral jsem jedenáct důvodů, jeden na každou zlatou sošku. 

• 1
• 2
• 3
• 4

Střih

Každý ze tří prstenovských filmů je sestaven jiným střihačem a Návrat krále dostal na starost Jaime Selkirk, který s Peterem spolupracoval už na Bad Taste a sloužil i jako celkový dozor nad projektem. Dvě věže a Návrat krále mají oproti Společenstvu Prstenu tu výhodu, že se odvíjejí ve více dějových liniích, což umožňuje střih mezi příběhy a tvorbu nových rytmů a významů. V tomto je lineární Společenstvo poněkud méně filmové, protože se jen málokdy může spolehnout na křížový střih či inovativní juxtapozice, jakou je například Denethorovo „umíš zpívat, mistře hobite“ směrem k Pipinovi, zatímco se Faramirovi muži vydávají vstříc jasné smrti při nájezdu na Osgiliath okupovaný skřety. Kombinace melancholického hlasu a zpomalené jízdy a konečně rudá šťáva rajčete stékající po Denethorově bradě prozrazuje o výsledku bláhového, sebevržedného útoku vše, co potřebujeme. 

 

 

 

Jackson si duchapřítomně nechal na stříhání finále v Hoře osudu mnoho času a na výsledku je to citelné. V celé sekvenci, která začíná Samovým „nemohu Vám ho nést, ale můžu nést Vás!“ a pokračuje Aragornovým proslovem a jemným „za Froda!“ a končí zničením Jednoho prstenu a pádem Barad-dûr, je každý střih dokonale promyšlen a procítěn tak, aby vyvolal pocit eukatastrofy, což byl termín, který používal sám Tolkien. Jestliže katastrofa znamená zvrat ke zlému, eukatastrofa je právě náhlý obrat k lepšímu. Jako přílet orlů nebo Glumova ztráta stability a pád do lávy Orodruiny. 

Herecké podání

Jestliže se nyní zavádí nová oscarová kategorie, nejlepší herecké obsazení jako celek, je obtížné představit si více zaslouženého vítěze než ansámbl Návratu krále. Přestože oscarová kampaň New Line prosazovala několik herců, mimo Elijaha Wooda v hlavní roli a Iana McKellena a zejména Seana Astina coby Sama ve vedlejších, neuspěla s nikým. Astin sám ve své knize vzpomínek uvádí, že po zhlédnutí prvotního, delšího sestřihu Návratu krále prohlásil, že si myslí, že by z toho mohla být nominace. Byla to právě jeho scéna, v níž Frodovi popisuje Kraj a vzpomíná na jahody se smetanou, která dovedla Petera Jacksona za kamerou až k slzám. Astin byl hollywoodský insider, jeho matka získala Oscara za vedlejší roli ve filmu The Miracle Worker, a tak mu na cenách záleželo víc než novozélandským nadšencům. 

 

 

Jenže když následně viděl sestřih kinoverze, z níž zmizelo mnoho jeho scén (jmenovitě: „jdeme tam a zase zpátky tak jako pan Bilbo“ a „tam nahoře je krása, které se nemůže dotknout žádný stín“), Astin neskrýval rozladění. Dokonce v jednom rozhovoru prohlásil, že na plátně je jen dvacet procent jeho výkonu, a to mu možná u Akademie uškodilo. 

Sam je zaslouženě ctěným hrdinou finálového úseku výpravy, ale s každým dalším zhlédnutím u mě roste Woodův výkon, jehož klidná vyrovnanost, když jej Gandalf vybídne k poslední plavbě, a závěrečný úsměv jsou příkladem jedinečně nuancovaného herectví. 

Glum

Pokud by se Pán prstenů otisknul do budoucnosti kinematografie jen jedním způsobem, bylo by to ztvárněním Gluma, který znamenal převrat v technologiích i ve způsobech herectví. Když dostal Andy Serkis nabídku tento part hrát, nepřetékal nadšením. Řekl tehdy svému agentovi, který odhadoval, že to bude práce tak na tři týdny (hah), že v Pánu prstenů musí být na dva tucty skvělých rolí, a aby mu získal jednu z nich. Netušil, že obdržel tu možná nejlepší. 

Zprvu se zdálo, že Serkis bude Gluma pouze dabovat, následně že jeho přítomnost na scéně poslouží Woodovi, Astinovi a animátorům z Wety čistě jako reference. Jenže posléze se přišlo s nápadem zapojit technologii motion capture, která by Serkisovu mimiku ve speciálním studiu nasnímala a následně poslala do počítače, kde by se už o samotnou animaci postarali lidé z Wety ručně (muselo uplynout ještě pár let, než se tvář herce a jeho výrazivo přeneslo do digitálního obličeje na monitoru automaticky). Pokrok dovršilo rozhodnutí ke konci natáčení, konkrétně na úbočí Hory osudu, využít motion capture přímo na scéně s Woodem a Astinem, nikoliv až později v k tomu určeném studiu, což bylo poprvé, co se něco takového uskutečnilo. 

 

 

Jacksonovo oznámení, že Glumova tvář bude muset obstát v detailu, a Serkisovo mimořádné nasazení tak daly vzniknout nezapomenutelné kreaci a technologickému průlomu. Ukázalo se, že i digitální postava může být plně psychologicky prokreslena a že zvládne dramatické herectví (slavnou scénu vnitřního Glumova dialogu ze Dvou věží mimochodem napsala a zrežírovala v rámci dotáček Fran Walsh). Sméagolova jednozáběrová transformace v Gluma z konce prologu Návratu krále mě pak nepřestává udivovat ani po dvaceti letech. 

Andy Serkis se díky roli, kterou nejdříve zhrdl, stal avatarem motion capture, v letech následujíccíh ztvrátnil King Konga, Césara v Planetě opic i Snokea ve Star Wars. A dokonce sám zrežíroval scénu, v níž Sméagol zardousí svého bratrance Déagola v okamžiku, kdy pohledem ulpí na Jednom prstenu. Jeho součinnost s Jacksonem vedla po deseti letech k tomu, že Andymu nabídl pozici režiséra druhého štábu při natáčení Hobita. Ten s vděčností přijal.

• 1
• 2
• 3
• 4